Navždy spolu-8.část

18. ledna 2013 v 14:39 | Lucík |  Navždy spolu
Gina nasedla do auta a jela směrem jejímu domu, no byl to její dům, ale ona už ho tak nebrala, už tam pěkně dlouho nebyla. Asi za půl hodinky zastavila a vystoupila, prohlédla si dům, zvedla květináč, vedle domu a tam našla klíče, odemkla a vstoupila dovnitř. Všude viděla svoje a Markovo věci., znova se jí zastesklo, znova si říkala proč zrovna Mark, proč zrovna on. Začala vzpomínat, jak spolu seděli u televize a jak sledovali romantické filmy a tulili se k sobě. Nebo jak spolu jedli, nebo jak leželi v posteli a povídali si, nebo vzpomínala, jak se u krbu po prvně milovali. Opravdu jí Mark moc chyběl a věděla, že bez něj žít nemůže. Po tváři jí začaly stékat slzy. Zašla do ložnice a tam ze svého nočního stolku vzala svojí a Markovu fotku a podívala se na ní. Bylo to jako šíp přímo do srdce, hodně jí to bolelo, hodně. Fotku pečlivě schovala do kapsy. Pak našla šaty, které jí kdysi koupil Mark, oblékla si je a k nim si vzala sako, které jí také koupil Mark. "Musím se pořádně upravit, už ho brzy potkám a dlouho jsme se neviděli."říkala si sama pro sebe. Byla už na odchodu, ale na poslední chvíli si všimla jeho oblíbené bundy, kterou si v ten osudný den zapomněl doma. Opatrně k ní přistoupila a jemně jí pohladila, měla k ní úctu, i když věděla, že je to jen bunda. Ne, není to jen bunda, je to jedna z Markových oblíbených věcí, je to po něm památka, jedna z věcí, kterou měl na sobě nejčastěji. Gina si ho začala znova představovat. Představovala si, jak se objímali, jak se drželi za ruce, jak se měli rádi a jak byli šťastní.
Ležím tu na studené podlaze, co je s Ginou, kde je teď, žije ještě? Nevím, netuším. Nemohu nic dělat, už asi hodinu se snažim dostat z pevných obvazů, ale nedaří se mi to. Gina chtěla mít jistotu, že neuteču, že jí nebudu moct zachránit život. Kdyby mi alespoň nepřivázala k té těžké skříni, mohla bych se doplazit k telefonu a zavolat pomoc, ale to nemohu, uzle jsou pevné a ze skříní ani nehnu. A myslím, že i zamkla dveře. Moc ráda bych něco udělala, ale prostě tu musím jen bezmocně ležet a čekat co se stane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Těšíte se na pokračování?

Ano, moc.
Ne, tato povídka mě nezajímá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)