Květen 2013

Stručná historie + vzhledy

31. května 2013 v 20:53 | Lucinecqua |  Jak šel čas, aneb historie tohoto blogu
Blog byl založen 30. prosince 2012, přibližně v 9:30. Prvním zveřejněným článkem byla první část povídky "Pád v horách", byla to zárověň moje úplně první povídka z Medicopteru, kterou následovaly další.
Dne 2. dubna 2013 se mi podařilo po několika neúspěšných pokusech na blog umístit počítadlo.
3. dubna 2013 jsem udělala první pořádnou změnu vzhledu - viz. níže.
Od zahájení blogu bylo provedeno několik dalších, jak menších, tak větších změn.

Několik nej: (pouze do součastnosti, v budoucnu už to nemusí platit)

Nejvíce komentovaný článek - Složená povídka 1 - je zde 60 komentářů.
Nejvíce komentářů za den bylo 24. dubna 2013 - právě u Složené povídky, během jednoho dne se objevilo 14 nových komentářů.
Nejdelší povídka - "Krvavá pomsta, aneb pomsta za každou cenu", která obsahuje přibližně 9 tisíc slov a má 20 částí.
Nejkratší povídka - Nástup Gabriely, aneb první záblesk lásky, která má přibližně 350 slov.
Nejvíce článků bylo zveřejněno v dubnu.
Nejvyšší počet lidí za den byl 31. (průměr se pohybuje kolem 20)



Vzhledy blogu:

Vzhled blogu byl na začátku velmi jednoduchý - žlutomodrá kombinace s logem BKčka. Tento vzhled vydržel bez větších změn až do 3. dubna 2013, kdy ho vystřídal layout číslo 2. Tentokrát se jednalo o šedožlutozelenou kombinaci. Logem byl můj vlastní upravený obrázek, na kterém byli vidět všichni piloti, lékaři a zdravotníci z Medicopteru 117. Tento layout vydržel do 31. května 2013, kdy ho vystřídal layout číslo 3. Jednalo se o šedo-fialovou kombinaci se stejným logem, jako layout č. 2. Ten však neměl dlouhovou životnost, vydržel asi dvě hodiny. Dostala jsem trochu jiný nápad a tím vznikl layout číslo 4, který je ve "stylu dřeva". Který z nich se vám líbí nejvíce?

Layout číslo 1:

Layout číslo 2:

Layout číslo 3:

Layout číslo 4:


31. května 2013

Jak jste se mohli došíst výše, právě dnešek, 31. května se stalo na blogu několik zásadních změn. Také právě dnes přesáhla celková návštěvnost blogu tisícovku, za to jsem ráda, jen tak dál...


Několik informací

31. května 2013 v 16:45 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
Všechny, již dávno zveřejněné povídky na části už jsou dány dohromady, bylo to horší, než jsem čekala. Povídka s názvem "Přem minulostní nikdo neuteče - ztráta paměti" je již celá zveřejněná. Teď se ještě vrhnu na nějaké úpravy na blogu a poté se pokusím vymyslet nějakou povídku na Skládanou povídku, ale nazaručuji, že to stihnu ještě dnes.
V co nejbližší době se chystám uveřejnit zbytek povídek na přání.

Pád v horách - celá povídka

31. května 2013 v 16:40 | Lucinecqua |  Pád v horách

Pád v horách

Byl krásný den a Jensovi, Petrovi a Markovi právě začínala služba. Přijeli tedy na základnu, uvařili si kafe a dali si snídani. Mark s Petrem se dobře bavili, ale Jens měl nějakou špatnou náladu. Petr ani Mark nevěděli proč.
Náhle měli výjezd , všichni tři nastoupili do helikoptéry a už letěli k zraněné ženě, která spadla do skalní rokliny. Petr se zahákl na naviják a už se pomalu spouštěl dolů, když v tom se lano zaseklo. Jens začal strašně nadávat, ale nakonec se Petrovi podařilo lano vymotat a tak mohl zraněnou ženu dostat do helikoptéry. Žena měla jen lehký otřes mozku a nějaké odřeniny. Když vyložily ženu v nemocnici a konečně dolétli na základnu, tak Jens řekl, že si chce s Petrem promluvit o samotě.
Mark tedy odešel a Jens spustil na Petra: ,,Hele, to co se stalo, tak nechci aby se to znova opakovalo, příště lano hned odpojím a je mi to jedno, ohrozil si nás všechny a to se nesmí stát.'' Petr: ,, No jo, panu pilotovi by se nikdy nic takového nestalo!!!'' Jens se naštval: ,,Toto si na mě nedovoluj!!'' Petr: ,,Bla, bla, bla.'' Jens se napřáhl, že mu jednu vrazí. Když v tom ho Karin okřikne: ,,Jensi přestaň, co to do tebe vjelo???'' Jens: ,, Ty s do toho nepleť!!'' Karin zavolá Ginu a ta zavolá Marka a Floriana, ti jdou Jense uklidnit. Když už Florian a Mark Jense chytli, aby ho uklidnili, tak Jens: ,, Nejsi nic jiného než strašpytel a baba!!!'' Petr už to radši dál neposlouchal a odešel. Gina:,,No tak jensi, už se konečně uklidni, co se s tebou poslední dobou děje." Jens se Markovi a Florianovi vytrhne a odejde:,, Dejte mi všichni pokoj." Ostatní jdou za Petrem a ptají se ho, co mu provedl, ale než stačí Petr něco říct, tak mají výjezd. Zraněný muž v horách.
Jens už je v helikoptéře a když naskočí i Petr s Markem, tak konečně vzlétnou. Když dorazí na místo zásahu, nikoho nevidí. Tak oblétávají a najednou Petr: ,,Támhle na deseti hodinách." Jens: ,,Tam se navijákem nedostaneme, je docela nárazový vítr. Mark: ,, Jensi, můžeš tu někde přistát" Jens: ,,Jo, támhle nahoře, ale budete muset slanit."
Jens tedy přistane, Petr a Mark si vezmou provazy a jdou: Mark: ,,Půjdu já." Petr: ,,Ne půjdu já, nejsem žádný strašpytel." Mark: ,,Tak jo ale dávej pozor, je to dost strmý, já tě bude jistit." Petr slanil až k pacientovi: ,,Pacient je v bezvědomí, fraktura tibie, možná vnitřní zranění. Jak ho dostaneme nahoru?" Jens: ,, Vítr už se trochu uklidnil, můžeme to zkusit navijákem." Mark souhlasil, zavázal lano kolem velkého kamenu aby Petra zajistil a nastoupili do helikoptéry. Mark se spustil na navijáku dolů, po chvíli se dostal k Petrovi a pacientovi. ,,Musíme jít po jednom, jinak se to rozhoupe." oznámil Petr. ,,Půjdeš ty nebo já?" zeptal se Mark. ,,Běž ty," řekl Petr, ,,já se tady nebojím." zdůraznil. Jens tedy vytáhl Marka s pacientem, Mark pacienta stabilizoval. Jens chtěl vytáhnout Petra, ale vítr zase náhle zesílil, Jens přesto zkoušel dostat naviják k Petrovi, ale nešlo to. ,,Budeš muset vyšplhat po laně nahoru, my tam přistaneme a vyzvedneme tě." Oznámil Mark Petrovi.
Petr tedy šplhal, co jiného mu taky zbývalo. Když byl v té nejstrmější části, Petrovi to podjelo a on spadl asi o dva metry níž, lano však povolilo a Petr se zřítil z velké výšky do údolí.
Jens a Mark vše viděli z helikoptéry , mysleli si, že je Petr mrtví, že pád z takové výšky nemůže dobře dopadnout. Přistáli v údolí a Mark rychle běžel k Petrovi ,,Jensi rychle defibrilátory." Jens vše přinesl a poté zavolal na základnu: "Kari..n, stalo se ne..štěstí, P..etr." Karin: "Co Petr???" , "Spa..dl ze sk..ály a nevi..padá to s n.im dobře." vykoktal ze sebe Jens . "Seženem si mašinu a přiletíme dej nám vaše souřadnice." rychle zareagovala Gina. Jens jim nadiktoval souřadnice a rychle běžel za Markem, ten mezitím oživoval Petra, nakonec se mu to podařilo, ale s Petrem to nevypadalo dobře, "Musí rychle do nemocnice, jinak to nepřežije" řekl s obavou Mark.
Před Jensem a Markem čekalo velké rozhodnut, buď čekat na druhý tým a riskovat smrt jak pacienta, tak Petra a nebo tu jednoho z nich nechat a druhého rychle dopravit do nemocnice.
Jens zavolal Gině a zjistil, že nemohou sehnat náhradní helikoptéru, ale informovali horskou službu ale ti mají rozbitý vrtulník a tak jim nemohou jet na pomoc. Od místa kde jsou je to do nejbližší nemocnice dvacet minut. Petrův stav byl sice kritický, ale Mark se rozhodl, že tu s ním zůstane a Jens poletí s pacientem do nemocnice, ale Jensovi se to nezdálo: "Co když se s pacientem něco stane?" Mark: "Ale něco udělat musíme, za hodinu už budou oba mrtví!! A do helikoptéry se oba nevejdou" Jens: "Mě se to ale nezdá." Mark: "Ten pacient na tom není zas tak špatně, ale jestli okamžitě nevyletíš, tak mu hrozí smrt, má možná vnitřní zranění a tak musí rychle do nemocnice a Petra tu nemůžu nechat, ten je na tom ještě hůř. Petr by transport bez lékaře rozhodně nepřežil, ten pacient to dvacet minut bez lékaře přežije. Musíme to risknou, prostě musíme, slyšíš?" "Jo slyším, nejsem hluchej, tak jo, už letím." oznámil Jens a měl z toho divný pocit.
Jens tedy s pacientem odletěl a Mark ošetřoval Petra, měl strašnej strach, že to nepřežije, vůbec to s ním nevypadalo dobře, měl zlámané nohy, ruce, žebra, silný otřes mozku a vnitřní zranění. Každou chvíli ztrácel puls, už si s ním nevěděl rady. Když v tom mu zazvonil telefon: "Halo Marku, tady Karin, tak jsme nakonec tu helikoptéru sehnali, jsme na cestě k vám, budeme u vás asi za deset minut. Gina mluvila s Jensem a řekla, ať už zůstane v nemocnici a počká až přiletíme. Jak to vypadá s Petrem?" "Moc dobře ne, nemá moc času." Odpověděl Mark a zavěsil. Mark musel Petra znovu oživovat, už si nevěděl rady a pohlcovala ho panika, když v tom uslyšel známí zvuk. "Konečně" řekl si sám pro sebe.
Gina přistála, z vrtulníku vyběhla Karin a Florian s nosítkama, naložili Petra, zapojili ho na přístroje a letěli rychle do nemocnice. Během cesty se ohlásil Jens, že pacient žije. To Marka trochu uklidnilo, ale všichni měli obrovskou starost o Petra. Po příletu do nemocnice se ho ujali lékaři a jeli s nim na operační sál. Jens, Karin, Gina a Florian čekali na chodbě, přijel Max a dokonce i Höppler . Všichni se modlili, aby to Petr přežil. Karin to zavolala Stelle a ta se rozhodla, že co nejdřív přijede.
Po dvou hodinach čekání vylezl lékař: "Dělali jste co jste mohli a vyplatilo se to, žije ale zatím nevíme, jestli to přežije, nemohu vám nic zaručit.Jediné, co vám mohu říct je, že jste ho vytáhli hrobníkovi z lopaty." a odešel. Všichni byli šťastní, ale věděli, že Petr musí mít klid a že za ním teď nemohou.
Rozešli se do svých domovů, jen Jens šel do baru, myslel si, že to je jen jeho chyba. Další den měli nastoupit všichni, Jens však přišel nalitej do práce, Höppler si toho ale všimnul a poslal ho domů. Dal mu neplacené volno a ostatním přikázal, aby ho hlídali, aby nevyvedl nějakou kravinu.Poté Höppler řekl Karin,Gině, Florianovi a Markovi, že základna bude fungovat jen na půl a že se bude Mark a Florian střídat (jednou poletí Florian a další den Mark), protože nesehnal náhradního zdravotníka ani pilota a Mark nechtěl být celé dny doma sám, tak se rozhodl, že bude několik dní létat jako zdravotník.
Mark měl tedy dnes volno a šel navštívit Jense, ale doma ho nenašel, našel ho v baru, šel tedy za ním: "Jensi, no tak, řekni mi, co ti je?" zeptal se Mark. "Je to jenom moje chyba, to s tím Petrem, jen moje slyšíš!!" křičel na něj Jens. Mark: " Poslouchej mě, to není tvoje chyba, za to nikdo nemůže." "Jo může, já za to můžu, kdybych mu neřekl, že je baba, tak by to dopadlo jinak!!" odpověděl Jens . "Hele, víš co? Zaplatim útratu, ty se půjdeš domů vyspat a zítra zajdete s Florianem Petra navštívit." navrhl Mark, zaplatil za Jense útratu a odvedl ho domů, tam ho dal do postele a nechal ho vyspat a jel k sobě domů, tam už na něj čekala Gina. "Mam o Jense strach, dnes se v baru opil a byl na mol, myslí si, že to jak Petr spadl je jeho chyba. Takhle jsem ho ještě nezažil. " řekl Mark Gině a šli si lehnout.
Další ráno jel Mark a Gina do práce a cestou vyzvedli i Jense, který se vyspal z opice a pěkně ho bolela hlava. Když dojeli na základnu, tak už tam byla Karin i Florian. Karin: "Volali z nemocnice, že Petr musel jí znova na operaci a teď ho operují." Florian vzal Jense a jeli spolu do nemocnice. Florian při cestě zkoušel navázat s Jensem kontakt, ale marně, Jens se vůbec nechtěl bavit a na otázky neodpovídal.
Když dojeli do nemocnice, tak je k Petrovi nepustili, prý je po operaci, ale víc zatím nevědí, jen to, že při operaci nebyly nějaké větší komplikace, ale jestli operace pomohla se pozná až později. Tak Florian s Jensem jeli zpět na základnu, na základně byla i Stella s malým Oliverem a přijela i Biggi s Enricem. Florian jim to všechno řekl, ale Jens hned zmizel. Karin dala Biggi klíče od bytu a řekla, že tam s ní může Stella, Oliver, Enrico a Biggi nějaký čas bydlet, ti souhlasili a odjeli se nastěhovat.
Karin: "Kde je vůbec Jens?" "Hned co jsme přijeli, tak zmizel." odpověděl Florian. Gina: " Od té doby, co se Petr zranil se s nikým pořádně nebaví a je mu všechno jedno." Mark: " Mam strach aby neudělal nějakou kravinu, on si myslí, že za to může." "Celou cestu se vůbec nebavil a neodpovídal ani na otázky." řekl Florian. "My s Ginou jsme mu nabídli, aby u nás bydlel, ale odmítl. Já už nevím co s ním." řekl Mark. Všichní měli starost o Petra i o Jense.
Asi po hodině mají akci. Muž, kolem třiceti let byl nalezen u řeky. Mark, Gina a Karin naskočí do vrtulníku a letí na místo určení. Gina přistane na nedaleké louce a Karin s Markem rychle běží k zraněnému muži, když se však přiblíží, čeká je šok, zraněný je Jens.
Zachovají se profesionálně a rychle ho začnou ošetřovat, dají mu zlomenou ruku do dlahy, dají mu kapačky. "Jensi, halo, slyšíš, prober se." mluví na něj Karin a propleskává ho po tvářích. Jens se po chvilce probere: "Au, strašně mě bolí ruka" "No nediv se, máš jí zlomenou." řekla mu Karin. "Cos prosimtě dělal?" zeptala se, na to jí však Jens neodpověděl. "Pusťte mě, já jdu pryč!!" křičel na Marka a Karin. Mark: "Nikam nepůjdeš, ale poletíš s náma do nemocnice." "Já nikam neletím a už vůbec ne do nemocnice, ale jdu pryč!!" křičel Jens a začal se prát. Mark na Karin: "Co s ním uděláme? Je jako pominutý. A k tomu je na mol."
Jens Marka udeřil, vytrhl se Karin a běžel, no spíš šel po třech pryč, Gina rychle zareagovala a běžela Karin a Markovi na pomoc. Nakonec se jim Jense podařilo zpacifikovat, protože neměl dostatek síly, ale při tom zápasu si vytrhl kanylu, tak Mark musel zastavit krvácení a zavést novou kanylu. Jens už se nebránil, neměl sílu. Karin: "Jensi, bolí tě ještě něco jiného krom té ruky?" Jens jí neodpověděl. Karin se podívala na Marka a Mark pokrčil rameny. " No tak Jensi, mluv s náma." řekl mu Mark. Ale Jens nic, Gina, Mark a Karin ho dali na nosítka a odnesli do vrtulníku. Když vzlétli, Jens ztratil vědomí, ale po chvíli se zase probral. Jense napojili na přístroje a nasadili mu sluchátka "Jensi máš poslední šanci, řekni nám, cos dělal, poslední dobou se chováš jak smyslu zbavenej a z nikým se nebavíš a k tomu ještě toto."ptal se ho Mark. Jens místo odpovědi upadl znova do bezvědomí. Karin: "Ztrácíme ho, rychle, nabít na dvě stě, pryč a pal, na tři sta pryč a pal. Zabralo to už ho máme zpátky.Gino, za jak dlouho budeme v nemocnici?" "Letíme proti větru, tak nám to bude trvat déle, ale asi tak za čtvrt hodinky." odpověděla Gina.
Náhle se ozval vysílačkou Florian: "Volali z nemocnice, že se Petrův stav začíná zlepšovat, ale Jense jsem ještě nenašel." Mark: "Tak to je jedině dobře, doufám, že se brzy probere z kómatu. Jo a Jense už nehledej, našli jsme ho, právě s ním letíme do nemocnice." "Co se mu stalo? A jak je na tom?" zeptal se vyděšeně Florian. " Teď je v bezvědomí, zdravotně nevypadá zas tak špatně, má pouze zlomenou ruku a lehký šok, ale psychicky je na dně. Vůbec nevíme co se mu stalo, na to nám neodpověděl, ale mam z toho divnej pocit, přijeď do té nemocnice, jak je Petr, právě tam letíme." řekl Mark .
"Jensi halo slyšíš? Petrův stav se zlepšuje a vypadáto, že přežije." mluvila Karin na Jense. Ten po chvilce otevřel oči. Karin: " No konečně ses nám probral ty plavčíku, tak co se tam stalo, povíš nám to? A o Petra si nedělej starost, ten už má skoro vyhráno." Jens: "Já vám to povim potom, jen prosim nic neříkejte v nemocnici." "Neboj, nic neřeknem, ale potom nám to povíš, jo?" řekl Mark a dal Jensovi ruku. "Tak už jsme tady" oznámila Gina a přistála. Mark a Gina předali Jense: "Zlomenina levé ruky, lehký šok, pacient omylem vytrhl kanylu, ale krvácení zastaveno, tady je seznam léku, které dostal."
Jense poslali na rentgen a následně ho umístili na pokoj. Mark, Karin a Gina se sešli s Florianem, Stellou, Maxem, Biggi a Enricem a společně šli navštívit Petra. "Floriane, tys snad obvolal celej národ." povídá ze srandy Gina. " Ne, jen půlku" odpověděl Florian. Vejdou tedy k Petrovi do pokoje a čeká je milé překvapení, Petr už se probral a je při vědomí. Když se všichni shromáždí kolem jeho postele, tak Petr: "Kdo jste, vás ještě neznám." Všichni se na sebe nevěřícně podívají. A Petr: " Ahoj lidi, už jsem se těšil, až vás zas všechny uvidím"a začal se smát. Enrico: "Ty si teda .., my jsme ti to spolkli a ty si z nás děláš srandu, máš štěstí, že už na tobě nejde nic zlomit."a všichni se začali smát. Do pokoje vejde doktor: "Tak pane Bergere vidím, že už je vám lépe. To je potěšující zpráva." Biggi: "A za jak dlouho už ho pustíte?" Doktor: "No tak má zlámané obě nohy a ruce, tak myslím, že by se o sebe nedokázal postarat, asi budeme muset počkat, až se mu zlomeniny zahojí. Vyšetření dopadla dobře, tak ho můžeme přendat na normální pokoj, za chvíli přijdou sestřičky a přestěhují ho, alespoň tam bude mít nějakou společnost." Náhle se objeví Stella: "A když by se o něj někdo staral čtyřiadvacet hodin denně, byla by možnost Petra propustit do domácí péče??" Všichni na Stellu nevěřícně koukali, ale nejvíc byl překvapen asi Petr. "Taková možnost by taky byla, ale až za několik dní, musíme si ho tu ještě pár dní nechat na pozorování."
Petr si Stelly všimnul až v tomto momentě. Když doktor odejde, Stella jde blíž k Petrovi. Max: "No lidi, tak asi půjdeme zatím za Jensem." "Co je s Jensem?" zeptal se Petr. "Nic vážného, jen zapomněl, že když je ve vodě, že se musí nadechnout."odpověděla mu Karin. Jak Max řekl, všichni udělali, tak zůstala Stella s Petrem o samotě. "Petře, já jsem si to rozmyslela, chci se vrátit a chci aby měl Oliver otce, chybíš mě i jemu, já tě stále miluji."řekla Stella. Petr: "Já myslel, že už tě nikdy neuvidím a taky tě strašně miluju."
Poté je vyruší sestřičky "Tak pane Bergere, jdeme se stěhovat" Stella "Já vám pomohu" Petra přestěhovali i s postelí, zastavili u pokoje číslo šest, zaklepali a vstoupili a Petra zavezli k místu u okna. "Ahoj Petře, ahoj Stello, to jsme se dlouho neviděli." Petra dali na pokoj k Jensovi a ostatní tam zrovna byli na návštěvě. Na pokoji číslo šest, to vypadalo jako na na základně, dokonce přišel i Höppler , všichni tam vydrželi až do večera a náramně se bavili. A co jim pověděl Jens co se mu stalo? "Promiňte, ale já si na nic nevzpomínám, a jestli jsem tě Marku udeřil, jak říkáš, tak se omlouvám."
Po třech dnech oba pustili do domácí péče, Petr dostal vozíček, Stella vozila manžela a její kamarádka vozila Olivera v kočárku. Höppler byl rozhodnut, že základna poběží zas napůl, ale plán mu nevyšel, protože se Biggi nabídla, že už může létat, protože byla na nějaké léčbě a má létání povoleno a že službu vezme na ten čas, co Jens nebude moc . A Enrico vzal službu za Petra. Tak nakonec vše dobře dopadlo a Petrovi ani Jensovi nezůstaly žádné následky.

Navždy spolu - celá povídka

31. května 2013 v 16:36 | Lucinecqua |  Navždy spolu

Navždy spolu


Bylo ráno a všichni už byli na základně, tým-A měl výjezd, postřelený muž, policie ještě není na místě . Jens, Petr a Mark rychle naskočili do helikoptéry, Mark se ještě rozloučil s GInou s polibkem a se slovy: "Miluji tě, lásko a těším se na večer, až budeme spolu." a letěli na místo zásahu. Přistáli ale místo jenoho zraněnoho tam byli dva, když však chtěli zraněné ošetřit, vylezl ze křoví muž ze zbraní a začal po nich střílet.
Petr to schytal do ruky, ale Marka několikrát zasáhl, Mark se sklácel k zemi a nehybně ležel. Jens se stačil vyhnout a když útočníkovi došly náboje, tak se ho stažil zneškodnit, ale nepovedlo se mu to, útočník vzal nohy na ramena a už byl pryč. Petr a Jens rychle běželi k Markovi. "Co je s ním Petře?" zeptal se se strachem v očích Jens. "Sakra, já nevím, nemohu nahmatat puls. Rychle musíme oživovat." Jens a Petr začali Marka oživovat, ale marně. "Jensi to nemá smysl, pravděpodobně mu nějaká kulka zasáhla srdce." řekl zdrceně Petr. Petr, jindy silný chlap upadl do šoku, začal vzpomínat, jak ještě včera byli spolu na pivě a dnes už je Mark mrtví. Začal se celej klepat a Jens, který se je z posledních sil držel, se ho snažil uklidnit, ale nedařilo se mu to. Šel ke zraněným a zkusil jim nahmatat tep, ten však nenahmatal, poté si všiml, že mají prostřelenou hlavu. To mu moc nepřidalo a z posledních sil došel k Petrovi. Ani jeden nebyl schopnej slova, v tom Jensovi blesklo hlavou, jak zareaguje Gina a jak jí to vůbec řeknou. To už byla poslední rána a Jens omdlel, Petr jen seděl a koukal.
V tom přijela policie a sanitky a všimli si jich, Jense s Petrem odvezli rychle do nemocnice, ale ostatním už nebylo pomoci. Na základně už byli nervozní a přemýšleli, kde se mohli zdržet. Když v tom telefon, zvedla ho Karin: "Dobrý den, dostavte se prosím do nemocnice Svatého Martina, jsou tu vaši kolegové." a neznámý hlas zavěsil. Karin to řekla ostatním a rychle naskočili do auta a jeli na určené místo. Gina: "Doufám, že se jim nestalo nic vážného."
Když dojeli do nemocnice, tak se zeptali na informacích na své kolegy, milá paní u přepážky jim popsala cestu a oni podle popisu rychle běželi na místo. Když si jich lékař všimnul: "Dobrý den, vy jste určitě jejich kolegové." "Ano, to jsme, jsou v pořádku?" odpověděl Enrico. Lékař: "Vaše kolegy si tu necháme tři dny na pozorování, utrpěli šok." Gina, Karin a Enrico se na sebe podívali a Gina: "Můžeme je jít navštívit?" Lékař: "Ale bohužel vám musim oznámit, že jeden z vašich kolegů zemřel na místě útoku, jmenoval se Mark Harland." Se všemi to otřáslo. Sotva Gina uslyšela to jméno, dostala se do velkého šoku, zamotala se jí hlava, sedla si na zem a začala se neovladatelně klepat. "To není pravda, Marku, Marku, kde si vrať se!" začala křičet o poté jen seděla, klepala se a koukala neznámo kam. Karin a Enrico se jí snažili uklidnit, ale marně. Lékař rychle běžel pro léky na uklidnění. Enrico a Karin jí dál utěšovali, Gina nebyla schopna slova, v hlavě jí běhaly vzpomínky na poslední chvíle s Markem. Také to, jak plánovali, že založí rodinu, nic z toho už se nestane. Gině začaly stékat po tvářích slzy a byla ve velkém šoku.
Když přišel lékař s injekcí, Gina se začala bránit: "Ne, ne, nechte mě být!" křičela nahlas a začala kolem sebe bezmyšlenkovitě šlehat rukama. Enrico a Karin ji chytli, přispěchaly na pomoc i nějaké sestry a lékař jí píchl injekci s lékem na uklidnění a umístili jí na samostatný pokoj.
Poté dorazili Max i Höppler, všechno už věděli a nebyli na tom taky dvakrát nejlíp. Lékař jim oznámil, že teď nemůžou jít Jense ani Petra navštívit, protože potřebují odpočívat. Sebrali se a jeli na základnu, nikdo se nebavil,protože nikdo na to neměl náladu.

Po třech dnech propustili Jense i Petra z nemocnice. Ale Gina na tom nevypadala dobře, museli jí dávat mnoho prášků na uklidnění, návštěvy k ní nepouštěli Gina nakonec skončila na psychiatrii. Stala se z ní troska, nebyla ani na Markovo pohřbu, protože jí nepustili. Gina pochopila, že jí v tomto stavu nikdy nepropustí a začala dělat, že už je jí líp. Vyšlo jí to a Ginu za měsíc propustili. Karin ji vyzvedla a zkoušela s ní navázat kontakt, ale neúspěšně. Gina se nechtěla nikým bavit. "Karin, odvez mi prosim domů." řekla Gina. Karin jí ale odvezla na základnu: "V tomto stavu nemůžeš být sama." Gina byla na základně až do pěti hodin a pak se vypařila, tak aby jí nikdo neviděl. To se jí povedlo.
"Neboj Marku, za chvilku budeme navždy spolu a nic už nás nerozdělí." vzala svoje auto a jela směrem k mostu, tam zastavila.


Na základně měli poplach, asi třicetiletá žena chce skočit z mostu, Karin, Enrico a Jens rychle naskákali do helikoptéry a letěli na místo zásahu. Vtom jí uviděli, Ginu stojící na okraji mostu a odhodlanou ke skoku. Jens přistál a Karin s Enricem běžela směrem ke Gině. "Gino nedělej to." řekla Karin. Gina na na ně se smutným výrazem v očích podívala: "Promiňte, ale já musím za Markem, on mě čeká." Enrico: "Né, Gino, prosim neskákej." Jens se nezmohl na jediné slovo. "Promiňte, sbohem, už budu navždy s Markem a nikdo nás nerozdělí, budeme navždy spolu." odpověděla Gina a skočila. "Jensi rychle, nastartuj helikoptéru, možná to přežila." zavelila Karin a nastoupila i s Enricem. Když vzlétli, uviděli, jak Giniino bezvládné tělo unáší proud. Enrico: "Zkusíme to navijákem." Enrico se tedy zahákl za naviják a snažili se Ginu vylovit. Po několika pokusech se mu to podařilo a Ginu zachytil, vytáhli jí a v helikoptéře jí začali oživovat. Karin: "Defibrilátor na dvěstě." a pal. " Nic, adrenalin a nabít na tři sta." zavelela Karin. Enrico dělal podle jejích pokynů. Naštěstí to pomohlo a Gina už byla zase mezi živými. Karin: "Má štěstí, má nějaké zlomeniny, ale v nemocnici jí daj dohromady, snad už se z toho stavu brzo dostane."
V nemocnici Ginu hned převzali, když se probrala na jednotce intenzivní péče, nevěděla co se stalo, uvědomila si to až po chvíli a byla na celý svět naštvaná, ale ze všeho nejvíc na své zachránce. Karin přemluvila doktora, aby je k ní na chvíli pustil, ale když vešli do pokoje, Gina se s nimi nebavila a po chvíli je vyháněla, že je nechce ani vidět. Doktor jim řek: "Myslím, že bude lepší, když odejdete, potřebuje klid." Všichni o ní měli starost, vůbec s nikým nekomunikovala, nejedla, nepila a neměla ani snahu se uzdravit. Nakonec jí museli dát na znova psychiatrické oddělení a nepouštěli k ní nikoho.
Jednoho dne, když už měla Gina zlomeniny dávno zahojené, tak se rozhodla, že uteče, že už tu nebude . Začala zase hrát, že už se cítí líp a nakonec jí pouštěli i na vycházky, ale pod dozorem. "Teď nebo nikdy." Pomyslela si. Doktora, který byl s ní omráčila a utekla. Do večera se schovávala a večer pronikla na základnu, nikdo už tam nebyl, ale dobře věděla, kde jsou klíče, tak je vzala a odemkla.
Vstoupila dovnitř a rozhlídla se: "Tady už jsem pěkně dlouho nebyla."řekla sama pro sebe a prošla si celou základnu. Došla do hangáru a uviděla helikoptéru, svoje miminko. Sedla si na místo pilota, zavřela oči a představovala si, jak letí a helikoptéra se otáčí podle toho, jak chce. Taky si představovala, jak jí tenkrát unesli a Mark jí chtěl zachránit a dostali ho, ale nakonec je z toho vysekali kolegové. Pak se rozhlédla po hangáru a uviděla to místo, kde po dlouhé době znova viděla Marka a jak se spolu první dny pořád jen hádali. Taky si představovala Maxe, jak spolu něco montují. Nebo vzpomínala na to, jak umývala auto a nakonec umyla i Marka. I když se jí nechtělo, musela se tomu zasmát. Pak se zvedla a procházela se po hangáru. Odkryla stolní fotbálek a zase začala vzpomínat na to, jak hráli s Markem proti sobě a ona vyhrála.
Pak šla do koupelny a vzpomínala, jak se Markovi omlouvala a nakonec zjistila, že ve sprchovém koutě není Mark, ale Jens a ona mu řekla: "Jestli mu něco řekneš, zabiju tě." Tomu se také musela zasmát. Procházela se dále a vzpomínala. Vyšla zas před základnu a vzpomínala na to, jak Mark zakopl o její věci a nadával. Pak si představovala, jak si mění služby, jak vzlétává druhý tým a ona mává Markovi na rozloučenou. Tehdy mu taky mávala a bylo to naposled, už se nevrátil, nechal ji tu, ona za ním okamžitě musí. Neví proč, ale věděla, že to musí udělat.
Byla v jakoby v tranzu, zdálo se jí, že cítí, jak jí Mark hladí po vlasech, jak jí říká: "Miluji tě." Jak sem jede autem a začíná mu služba. A jak se s ní loučí, jo, tu větu, kdy se s ní loučil naposled nikdy nezapomene: "Miluji tě lásko a těším se na večer, až budeme spolu." Do očí se jí vlily slzy. Proč nemohla letět místo něho? Byla by teď mrtvá ona a ne on. On by žil, usmíval se. Ale co to říká za blbosti, byl by sám, možná by mu chyběla stejně jako on chybí jí. Proč? Proč zrovna Mark, proč? Nevěřila tomu. Vzala tašku první pomoci a … v tom uslyšela kroky, jak se k ní někdo blíží. "MARKU!"zakřičela. Nikdo se jí neozval, kroky utichly. Znova se otočila k tašce a prohlédla si všechny ty léčiva, co tam byly, ale ty zradily, nedokázaly pomoct Markovi, všichní zradili, nikdo mu nedokázal pomoct. Ruce se jí rozklepaly. I přes to vzala tu největší injekci, kterou viděla a začala nabírat všechny druhy léčiv, všechny smíchala dohromady. Ale zase uslyšela kroky. Rozhlížela se, ale nikoho neviděla. Došlo jí, že se musí ještě rozloučit, vzala papír a hledala tužku, když v tom jí někdo chytil zezadu. Leknutím nadskočila, nechtěla se podívat, kdo že jí to vlastně drží, ale nakonec se podívala. A uviděla…
Po otočení spatřila Karin, ta jí jemně držela za ramena. Karin se podívala na stůl, kde uviděla rozdělanou tašku první pomoci. "Gino, co to děláš?"zeptala se jemně. Gina se na ní podívala "Karin, promiň, ale já musim." " Gino nemusíš, zůstaň tu s námi." "A jak jsi věděla, že budu tady?" "Z nemocnice mi volali, že jsi utekla, Mě hned došlo, že budeš tady, už tě tu pozoruji pěknou dobu. A taky mi došlo, co chceš udělat." Gina se zastyděla a začala brečet "Karin, promiň, ale já už tam zpátky nechci, chovají se ke mně jako k bláznovi a cpou do mě samé prášky a mě Mark vážně strašně moc chybí, já chci s ním být, já už ho musim vidět.." "Gino, nechci tě mluvit do života, ale nechci ztratit nejlepší kamarádku. Já vím, Mark nám chybí všem a taky s tim musíme žít, prostě musíme a snažíme se. A co se týče nemocnice, tak zařídim abys tu mohla zůstat s námi a nemusela ses tam vracet." "Karin promiň, ale já se s tím nemůžu jen tak smířit, všude ho vidím. Nech mi, prosim." "Ne, já tě nenechám, já chci, abys tu zůstala s náma." Gina věděla, že má větší sílu než Karin "Karin promiň, ale nejde to." Chytla Karin a odvedla jí do koupelny, tam jí zamkla. Karin se bránila, ale Gina se nedala, prostě se v ní najednou objevilo spousta síly a dokázala Karin přeprat. Karin se snažila dostat ven, ale nešlo jí to: "Gino, nedělej to! Nevzdávej se." A nepřestávala na Ginu mluvit. "Gino, vážně to nedělej, prosim." Gina jí neodpovídala.
Karin už si nevěděla rady, v tom jí napadlo, že má mobil, ale sotva ho vyndala z kapsy zjistila, že je vybitý. "A sakra. Gino ne, prosim, nedělej to."
Gina napsala dopis na rozloučenou : Omlouvám se Vám všem, kterým jsem způsobila nepříjemnosti, ale chci být s Markem, bez něho je život o ničem. Mam Vás všechny moc ráda a mrzí mě to.. sbohem.

Vzala do ruky injekci, ale pořád slyšela Karin, jak se jí to snaží rozmluvit. Koukla se směrem ke dveřím od koupelny a chvilku se na ně koukala, moc jí to mrzelo, moc. Začala znova přemýšlet, myslela na Marka a pak zase na Karin, na ostatní si taky vzpomněla. Nechtěla už tu být, ale bylo jí líto Karin. Znova položila injekci a šla směrem ke dveřím od koupelny, Karin to nevzdávala. Pořád se jí snažila přemlouvat, pořád se jí snažila uklidnit. "Karin, já.. prosim." Karin se usmála, když Ginu znova slyšela. "Gino, víš jak jsem ráda, že tě znova slyším?" "Karin, já vim, ale pochop mě, já už prostě.." větu nedořekla. "Gino!"zakřičela Karin a dostala strach.
"Gino!"křičela Karin a začala klepat na dveře. "Gino!" "No Karin, co, co zase chceš?" "Já myslela že už.." "Neboj teď ještě ne, až za chvilku." "Ne, Gino ne, nikdy." "Promiň Karin, ale tomu nezabráníš."odpověděla smutně a znova se zastyděla. "Kde máš auto Karin?" "Venku schované za základnou, proč?" A kde máš klíče." Karin si uvědomila, že Gina zase něco chystá, ale když jí odpoví popravdě, už jí v životě nemusí vidět, tak jí zalhala: "Mám je tady u sebe, co chceš dělat?" Gina se chvilku rozmýšlela, nevěděla co teď, byla sice půlnoc, ale chtěla si zajet "domů" pro Markovu fotku, protože tu jí v nemocnici sebrali a ona prostě potřebovala mít jeho fotku v ruce, alespoň něco, musela mít s sebou na tu ,,cestu,, k Markovi. "Karin, mohla bych si půjčit tvoje auto?"zeptala se Gina. "Ano, ale nemáš klíče, tak jak ho chceš nastartovat?" Gina znervozněla, injekci, která ležela na stole, zavřela a dala si jí do kapsičky do bundy,dala tam i dopis, který napsal."Já odemknu dveře, pootevřu a ty mi je podáš škvírou." "A pak co?"zeptala se Karin. "Pak nic, jen mi půjčíš ty klíče, ale nebudeš dělat žádné fígly, jsi moje kamarádka a já ti věřím." Karin chvilku mlčela, věděla, že musí něco udělat nebo to dopadne špatně, ale zase nechtěla Gině ublížit.
"Tak jo."řekla Karin po chvilce mlčení a doufala, že její V tom plán vyjde. V tom uslyšela, jak Gina odemyká zámek. Karin popošla kus od dveří a viděla, jak se dveře pomalinku otevírají. Byla tam asi deseticentimetrová škvíra. "No Karin, podej mi ty klíče." "Gino, já nemůžu, uklouzla jsem a něco jsem si udělala s nohou."odpověděla Karin a držela se za nohu. Gina pootevřela trochu víc, aby se podívala dovnitř. "Proč si mi to neřekla dřív?"zeptala se. "No, protože jsem ti tím nechtěla zatěžkávat."zalhala Karin. Gina: "Karin promiň, jindy bych tě pomohla, ale teď to nejde. Bolí tě to moc? Já tě sem hodim něco proti bolesti, ale nic víc pro tebe udělat nemůžu." Gina nechala otevřené dveře a šla pro tašku první pomoci. Karin využila příležitosti a rychle vstala a připlížila se k Gině a pevně jí chytla. "Gino, promiň, ale to tě nemůžu nechat udělat." Gina se podívala na nohu, za kterou se předtím Karin držela a říkala, že jí strašně bolí. "Karin, tys mě lhala a já ti tak věřila. Já myslela, že jsi moje kamarádka." "Gino mě to mrzí, ale chci tě zachránit, chci tě pomoct a ty tu pomoc odmítáš." "Ale pochop, že já o tvojí pomoc nestojím, mě už nikdo nepomůže,ledaže bys uměla vrtit život Markovi, ale o tom pochybuju." "Gino, to bohužel neumím, ale víš kolik je na světě lidí, kteří tě mají rádi?" "Karin, já vim, ale nikdo mě nemá rád tak jako Mark . A já mu to slíbila." Karin jí chytla ještě pevněji: "Gino ne, já tě nepustím!" "Karin, já ti nechci ublížit, prosím pusť mi." "Gino, udělej si se mnou co chceš, ale já nenechám abys zahodila život." "Já ho nezahodím, já ho věnuju Markovi!" zakřičela. Karin už nevěděla, jak se má zachovat a co jí má říct. "Tak co Karin, pusť mě!" "NE, nepustím!"
Gina tedy byla nucena použít sílu, vysmekla se Karin a popošla kus od ní, ale Karin se nevzdávala, Gina už byla úplně u zdi. "Karin prosim, je to moje poslední příní, nech mě jít, pusť mě."zkoušela to Gina znova. Karin věděla, že Ginu v životě nepřepere, taky jí napadlo, že by mohla zdrhnout a zavolat pomoc, ale to už by taky Gina nemusela žít, šla tedy proti Gině. Gina jí chytla za ruce a pak jí chytla pevně kolem pasu. Karin se snažila dostat z jejího sevření, ale nedařilo se jí to. "Gino, nedělej to, pusť mě!!!"křičela a dál se snažila s Ginou zápasit. Karin se snažila vyndat z jejího sevření alespoň ruce a to se jí nakonec podařilo a začala Ginu mlátit, ta jí už vláčela směr koupelna. Nakonec začala i kopat až Gina její nátlak nevydržela a ruce povolila, Karin ale spadla na zem , praštila se hlavou o zem a ztratila vědomí. Gina okamžitě zareagovala a snažila se Karin proplesknout, pak ale dostala strach, že když jí přivede k vědomí, tak se jí Karin zase bude snažit zabránit v jejím rozhodnutí.
Gina vzala kus obvazu a svázala Karin ruce, dalším kouskem obvazu jí svázala i nohy a nakonec jí přivázala pevně k noze od skříně. Pak jí polila studenou vodou. To Karin probralo k vědomí, když ale zjistila, že má pevně svázané nohy i ruce, tak jí to mrzelo. A uvědomila si, že asi neměla lhát s těma klíčema a říkat, že je má u sebe, že tím Gině hodně ublížila. Gina jí poskytla první pomoc a dál si Karin nevšímala, prostě jí lhala a tím pádem jí i zradila. Karin z toho byla zklamaná, věděla, že udělala chybu, ale teď už nemohla dělat nic, její nejlepší kamarádka jí svázala a nechala jí ležet na zemi a teď se chce ještě zabít a ona nemůže nic dělat. "Gino, promiň" Ale Gina jí neodpovídala, podívala se na hodiny, zjistila, že je tři čtvrtě na jednu. Věděla, že v pět už tu budou ostatní, koukala se z okna a přemýšlela. Pak začala mluvit na Karin: "Karin promiň, jak jsem se k tobě zachovala, moc mě to mrzí, ale jinak to nešlo, já si teď půjčím tvoje auto, doufám, že tě to nebude vadit, nejspíš už se nikdy neuvidíme, sbohem."ztěžka dořekla a začali jí téct slzy, asi minutu se dívala Karin do očí. Karin taky brečela. "Neboj, brzy to skončí."dořekla to a chystala se odejít. "A kam jdeš." "To tě nemohu povědět, teď už musím, jediné co ti řeknu je, že jdu za Markem ale nic víc." Karin si nevěděla rady, obvazy byly pevně utažené a ona se nemohla ani pořádně pohnout, natož se z nich vymotat. "Jo Karin, ještě poslední věc, kde jsou klíče od auta." Karin se zastyděla, už nechtěla lhát: "V autě v zapalování." Gina se na ní usmála, ten úsměv prolét Karininým tělem jako šíp a celé tělo jí prohřál. "Sbohem Karin" "Sbohem Gino."odpověděla Karin těžko a musela se s tím smířit.

Gina nasedla do auta a jela směrem jejímu domu, no byl to její dům, ale ona už ho tak nebrala, už tam pěkně dlouho nebyla. Asi za půl hodinky zastavila a vystoupila, prohlédla si dům, zvedla květináč, vedle domu a tam našla klíče, odemkla a vstoupila dovnitř. Všude viděla svoje a Markovo věci., znova se jí zastesklo, znova si říkala proč zrovna Mark, proč zrovna on. Začala vzpomínat, jak spolu seděli u televize a jak sledovali romantické filmy a tulili se k sobě. Nebo jak spolu jedli, nebo jak leželi v posteli a povídali si, nebo vzpomínala, jak se u krbu po prvně milovali. Opravdu jí Mark moc chyběl a věděla, že bez něj žít nemůže. Po tváři jí začaly stékat slzy. Zašla do ložnice a tam ze svého nočního stolku vzala svojí a Markovu fotku a podívala se na ní. Bylo to jako šíp přímo do srdce, hodně jí to bolelo, hodně. Fotku pečlivě schovala do kapsy. Pak našla šaty, které jí kdysi koupil Mark, oblékla si je a k nim si vzala sako, které jí také koupil Mark. "Musím se pořádně upravit, už ho brzy potkám a dlouho jsme se neviděli."říkala si sama pro sebe. Byla už na odchodu, ale na poslední chvíli si všimla jeho oblíbené bundy, kterou si v ten osudný den zapomněl doma. Opatrně k ní přistoupila a jemně jí pohladila, měla k ní úctu, i když věděla, že je to jen bunda. Ne, není to jen bunda, je to jedna z Markových oblíbených věcí, je to po něm památka, jedna z věcí, kterou měl na sobě nejčastěji. Gina si ho začala znova představovat. Představovala si, jak se objímali, jak se drželi za ruce, jak se měli rádi a jak byli šťastní.

Ležím tu na studené podlaze, co je s Ginou, kde je teď, žije ještě? Nevím, netuším. Nemohu nic dělat, už asi hodinu se snažim dostat z pevných obvazů, ale nedaří se mi to. Gina chtěla mít jistotu, že neuteču, že jí nebudu moct zachránit život. Kdyby mi alespoň nepřivázala k té těžké skříni, mohla bych se doplazit k telefonu a zavolat pomoc, ale to nemohu, uzle jsou pevné a ze skříní ani nehnu. A myslím, že i zamkla dveře. Moc ráda bych něvo udělala, ale prostě tu musím jen bezmocně ležet a čekat co se stane.

Gina už se chystala vyjít, když v tom s všimla fotky na zdi. Na fotce byl všichni ona, Mark, Jens, Petr, Karin, Enrico, Höppler, Max a dokonce tam byla i Biggi. V pozadí bylo jejich miminko, jejich helikoptéra. Znova se jí vlily slzy do očí a zas se začala potápět do myšlenek. Přestala vnímat čas, představovala si všechny krásné chvíle. Prostě se ponořila do snu, sedla si na zem a vůbec nevnímala realitu, byl to krásný pocit,ale když se z něho probrala, zjistila, že už je pět hodin. Nemohla ho ovládnout, už ho zažila několikrát, ale vždy jí dali nějaké prášky a pak si nic nepamatovala. Dostala strach, věděla, že brzy Karin najdou kolegové a tak si musela přichvátnout, věděla, že potom budou hledat i jí. Vyšla ven a zavřela dveře, už ani nezamykala, k čemu. Nasedla do auta a znova se rozjela. Při cestě vzpomínala. Zas se jí do mysli vloudila Karin, prostě na ní musela myslet, ale zároveň myslela i na Marka. Na Marka, za kterým nutně musela jít a na Karin, která ležela na studené zemi a snažila se jí přemlouvat a nevzdávala se naděje. Začala se ponořovat do myšlenek, už byla kousek od cíle, kam měla namířeno. Najednou jí z myšlenek vytrhla obrovská rána, nevěděla co se děje.

Už tu ležím strašně dlouho, kouknu na hodiny, je pět hodin, co je asi s Ginou teď? Žije ještě? Najednou slyším zvuky motoru, konečně, někdo přijel. Čekám a zvědavě koukám na dveře, kdo vejde. Po chvíli vidím vejít Jense a Petra. "Karin, co to tady nacvičuješ? Kdo tě to udělal?"to bylo první, co řekl Jens. Petr se na mě nechápavě díval. "Rychle, Gina utekla a chce se zabít, jestli už to neudělala. Já jsem se tomu snažila zabránit, ale marně."odpověděla jsem jim, to už mě rozvazovali. Jé konečně volná, takový báječný pocit, sice mi bolí celé tělo, hlavně hlava, ale musíme zachránit Ginu. "Jensi, prosim pomozte mi, řekla že jde za Markem, byla asi jedna hodina. Vzala si moje auto a injekci s léčivy, k tomu má na nějaká z těch léčiv alergii."

Gina otevřela oči, koukla se dopředu a viděla, že auto je v příkopu, hned jí došlo co se stalo. Snažila se z auta vylézt, po chvíli se jí to povedlo. Zjistila, že jí strašně bolí noha v kotníku. "Asi výron."pomyslela si. Ale i přes to se dostala na silnici, rozhlédla se. "Půl kilometru do cíle, pak budu s Markem." Pak se i přes velkou bolest rozešla. Šla směr svůj cíl a nehodlala se vzdát.

Jens, Peter a Karin už byli připravení, že poletí hledat Ginu, když v tom centrála: "Dopravní nehoda nedaleko hřbitova, auto v příkopu." Nezbývalo jim nic jiného, než letět na místo nehody. Když Karin uviděla auto, zaskočil jí dech, to auto poznala, bylo to její auto. Jens přistál a Karin běžela k autu.

Konečně, konečně došla na místo, kam chtěla. Po nějaké době našla i Markův hrob, sedla si k němu a koukala se na něj, znova jí začaly stékat slzy, znova se jí zastesklo. Z kapsičky vyndala injekci, vyhrnula si rukáv od saka.
"Nikdo tu není,ale Gina musí být někde poblíž.", zakřičela Karin na Jense a Petra. "Počkejte, běžme rychle na hřbitov, Gina před odjezdem říkala, že jde za Markem a určitě bude na hřbitově." Všichni se rozeběhli k hřbitovu.

"Marku, konečně přišla ta chvíle."Gina se ještě podívala na nebe a pak zas na hrob, hlavou jí probleskl celý život. Její kamarádi, kolegové a Mark. Už se chystala píchnout injekci, když v tom uslyšela kroky, které se stále blížily, byly blíž a blíž, až moc blízko. Píchla si injekci, padla k zemi, její poslední slova byla: " Navždy spolu." poté ještě z posledního dechu zaslechla : "Gino, nééé!" Bylo už pozdě.

Karin rychle přiběhla k Gině, která nehybně ležela na zemi, nejevila žádné známky života. Karin věděla, že už jí nebude pomoci, Gina si píchla smrtelnou dávku a už pro ní nemohla nic udělat. Bylo jí to moc líto, Jensovi a Petrovi také. Karin ještě řekla: "Snad se ti splnil tvůj sen."

Láska bolí, ale to se stát nemělo - celá povídka

31. května 2013 v 16:29 | Lucinecqua |  Láska bolí, ale to se stát nemělo

Láska bolí, ale to se stát nemělo

Jsem ve městě a sháním něco, co bych koupil Gabriele k narozeninám, má je sice až za týden, ale chci na to mít dostatek času. Zrovna jsem vyšel ze zlatnictví, když v tom vidím Gabrielu, rozhodně je to Gabriela, ale kdo je to s ní? Co je to za muže? Najednou vidím, jak se s nim líbá a objímají se spolu. Nemám už chuť se na to dívat a odešel jsem si sednout na lavičku do parku. Nic nevnímám, před sebou stále vidím Gabrielu s tím mužem. Začalo pršet, ale je mi to jedno, nejsem schopnej se zvednou, sedím už tu pěknou dobu.
Gabriela přijde na základnu a má s sebou i Gonza, Biggi už je tam. "Ahoj Gabrielo, kde máš Ralfa?"zeptala se Biggi. "Odešel brzy ráno, prý si musí ještě něco zařídit, měl by tu být každou chvilku."odpověděla Gabi a šla se převlíct do overalu. Ralf už má hodinu zpoždění. "Já mu zavolám."řekla Biggi a vytočila Ralfovo číslo.
Zvoní mi telefon, nezvednu ho, proč taky. Nemám a tomu žádný důvod. Už zvoní asi pět minut, nebaví mi poslouchat jeho nesnesitelné zvonění, naštěstí už ustálo. Jak dlouho už tu vlastně sedím, lidi kolem mě chodí a koukají se na mě podivným výrazem. Kolem jede policie, najednou zastavili a ukazují na mě, radši vstávám a odcházím ke svému autu.
"Nebere mi to."řekla Biggi Gabriele. "To je divné, já mu taky zkusím zavolat."řekla Gabriela. A vytočila Ralfovo číslo.
Ten proklatý telefon už zase zvoní, zní to ještě hůř než před tím, to už se vážně nedá vydržet, vytáhnu ho z kapsy a na displeji je napsáno "Gabriela" a ještě srdíčko u toho. Teď se po mě schání, teď, když nemá toho svýho šamstra. Vezmu mobil a třísknu s ním o zem. Nechám ho tam ležet a odjíždím.
"Vypnul to."řekla Gabi a položila mobil. "Zavolám Petrovi, aby sem přijel, za něj zaskočit, ještě než přijede Ebelsieder." Navrhla Biggi a už vytáčela Petrovo číslo. Ten to hned zvednul. Biggi: Ahoj Peře, mohl bys prosim přijet o něco dřív, Ralf se někde zdržel." Petr: "Bohužel nemůžu, mam rozbité auto, dnes jedu s Thomasem a Michaelem." Biggi: "Tak jo, kdyžtak to budeme muset zvládnout bez zdravotníka."
"Michaeli, pojď už, ještě musíme vyzvednout Petra a pak zajet k mojí kamarádce do jednoho baru tady poblíž, musím jí odvézt jeden balíček. A pak musíme na základnu." řekl Thomas. "Jo, už jdu." namítl Michael. Thomas: "Den ode dne tě to trvá dýl a dýl, já normálně budu brát poplatky, asi se začnu živit jako taxikář, už jen u tebe bych si vydělal."a začali smát. "Tak a teď jedeme pro Petra."řekl Thomas a rozjel se. Za chvilku byli před Petrovým domem a Thomas zatroubil. "No jo už jdu."začal Petr soptit, když nastoupil, tak se rozjeli k Thomasově kamarádce. "A jak se ta tvoje kamarádka jmenuje?"zeptal se Petr. Michael: "A není to náhodou něco víc, než jen kamarádka?" oba se do Thomase naváželi. "Není to nic víc ani nic míň než moje kamarádka, jasný?" "Jasný!"odpověděli obá najednou a dál už Thomase raději nechali.
Už dojeli k baru, kde pracuje Thomasova kamarádka. "Počkejte tady, já to tam jenom hodim a hned přijdu."řekl Thomas. "No tak jo, ale moc se tam nezdržuj."opověděli zas jednohlasně Michael a Petr. Thomas jim už radši neopověděl a vešel do baru. Jeho kamarádka zrovna obsluhovala jednoho zákazníka, tak chvilku počkal, když už přišla: "Ahoj Dášo, tady tě nesu ten balíček." Dáša: "Jé ahoj Thomasi, moc ti děkuju." Thomas: "A jak se máš." A takto si ještě chvilku povídají, když v tom najednou někdo zakřičí. "Halo, obsluho, ještě jednoho panáka." Thomasovi ten hlas přijde povědomý a podívá se tím směrem. A co nevidí, Ralfa. "Ralfe!"zakřičí Thomas a běží k Ralfovi "Ty dneska nemáš službu? Ebelsieder Vám dal volno?" Ralf na něj: "Volno nám nikdo nedal, já jsem si ho udělal." Thomas se na něj podíval a požádal Dášu, aby mu s Ralfem pomohla, že ho odvedou k autu. "Já nikam nejdu!" začal křičet Ralf. Ale nikdo ho neposlouchal, Thomas za něj zaplatil účet a společně s Dášou ho vedli k autu. Sotva ho Petr s Michaelem oviděli, okamžitě šli na pomoc. "Co se mu stalo?"zeptal se Michael. Thomas: "To nevim, ale vim, že má v sobě několik panáků." Naložili Ralfa do auta a už jeli na základnu.
Po příjezdu na základnu vyběhla Biggi a Gabriela a ptali se jich co s ním je. "To nevíme, ale má v sobě nějaké panáky."odpověděl Petr. Thomas a Biggi šli připravit gauč, aby si mohl Ralf lehnout. Michael musel jít nutně na záchod a Petr s Gabrielou chtěli pomoct Ralfovi z auta. Ale najednou začal volat z dílny Max, že nutně potřebuje pomoct. "Tak tam běž, já to zvládnu sama."řekla Gabi a Petr odešel za Maxem. Ale sotva se Gabriela dotkla Ralfa, tak začal vyvádět: "Ty na mě nesahej, stejně za všechno můžeš ty!" Ralf už stál na nohou a měl najednou hodně síly. Gabi: "A co jsem ti udělala?" Ralf: "Ty se ještě ptáš jo? A co to mělo znamenat ráno s tím chlápkem?" Gabi: "To nic nebylo. A jestli chceš žárlit, tak mi dej pokoj!" Ralf se napřáhl a chtěl dát Gabi facku. Gabi na poslední chvíli uskočila, ale zakopla a spadla. Ralf šel k ní, Gabriela začala křičet, nevěděla proč, ale najednou z něho měla strach.
Když v tom přišel Petr: "Ralfe, nech jí." "Ty mě nemáš co poroučet."odvětil Ralf a ani se na Petra nepodíval. "Gabriele nic neuděláš."namítl Petr. "Ty myslíš, že jí chci něco udělat!!!!"křičel Ralf. "Vypadá to tak."řekl Petr. Ralf se poprvně na Petra otočil. A Petr se ho pokusil chytit, ale Ralf se na něj vrhl a dal mu pěstí. Petr se mu to snažil oplatit, dal Ralfovi pěstí do břicha. "Tos přehnal!"zakřičel Ralf a podrazil Petrovi nohy, když byl Petr na zemi, Ralf mu dal ránu do břicha a chtěl do něj kopnout.
Ale naštěstí přiběhli ostatní a Michael s Thomasem Ralfa chytili a odvedli ho dál od Petra. Přiběhl Gonzo a smutně koukal na to, co se děje, nechápal to, co s jeho pánem dělají.
Biggi pomohla Petrovi ze země a odvedla ho dovnitř do základny. Ralf se ne a ne uklidnit, když k němu přišel Gonzo Ralf se konečně uklidnil a Thomas s Michaelem ho mohli konečně pustit. Ralf se ale najednou rozběhl a zmizel, Thomas ani Michael už ho nedohonili. Gonzo pouze koukal, jak jeho páníček utíká a pak se rozběhl za ním. Gabriela se trochu uklidnila a šla za Petre, poděkovala mu a podívala se mu na zranění. "Budeš mít pěkného monokla a na tom břiše modřinu. A tu tržnou ránu na čele ošetřím." Thomas: "Co to do něj vůbec vjelo?" Petr: "To jo, tak jsem ho nikdy neviděl." Michael: "Nechceš nám to říct Gabi?" Gabriela: "Já se o tom nechci bavit."a odešla. Biggi: "Ještě, že tu není Ebelsieder, musíme doufat, že se Ralf do zítřka uklidní."
Běžím lesem a přemýšlím, proč jsem to vlastně udělal, proč, netuším, nevnímám svoje kroky, vždyť ani nevím kam přesně běžím a co vlastně budu dělat. Vždycky jsem jí miloval a teď jí nenávidim, nemůžu jí ani vidět, nemůžu, nemůžu ani slyšet její jméno. Proč ta láska tak bolí? Za sebou slyším štěkot, otočím se, ale běžím dál. Najednou cítím, jak padám a nic si nepamatuju.
Otevírám pomalu oči a cítím, jak mi něco líže po tváři. Otevřu oči úplně a vidím Gonza, začnu ho hladit, až poté si uvědomuji, že jsem spadl asi z pětimetrového srázu, a že mám pravděpodobně zlomenou nohu. Co budu dělat? Ležím tu uprostřed lesa, bez mobilu a se zlomenou nohou, nikdo mě hledat nebude, nikdo. Proč jsem se nemohl při pádu zabít, teď tu budu umírat pomalou smrtí. Gonzo se mě snažil pomoct vstát, ale nešlo to, neměl jsem sílu, ale snažil jsem se plazit po zemi, ale asi po padesáti metrech jsem to vzdal, už to dál nešlo. Vzdal jsem naději na záchranu a snažil se alespoň usnout. Počkat, když tu mam Gonza, mě najednou napadlo a řekl jsem: "Gonzo, ty si moje poslední záchrana, běž a přiveď mi pomoc, prosím." Gonzo poslouchal, myslím, že mi rozuměl, ale nechtěl mě opustit. "Gonzo, prosim, moc ti prosim. Já tu budu, já tu sám vydržim." Gonzo se na mě podíval, ale ne a ne mi tu nechat, místo toho se ke mně přitulil a snažil se mě zahřát. Pak náhle vstal a začal mi lízat tu zlomenou nohu, já jsem se podíval, co to dělá a zjistil jsem, že mi teče krev a docela hodně. Tak proto nemam moc síly a proto mě tak bolí. Gonzo se na mě znova podíval a já jsem se mu díval do očí, najednou mě začal lízat po tváři a pak štěknul a ze štěkotem zmizel.
Gabriela sedí u malého rybníčku kousek od základny a přemýšlí, začala si uvědomovat, že taky udělala chybu. Když v tom slyší hlasitě štěkat Gonza. Postavila se aby se podívala odkud běží, Gonzo vyběhl z lesa. Když k ní přiběhl, jeho chování bylo divné, běhal kolem Gabi a naznačoval jí, že má běžet za ním. "Gonzo, co to do tebe vjelo?" Gonzo běhal dál kolem ní, tak Gabi chtěla běžet na základnu, ale Gonzo jí chytil a tahal jí směr do lesa.
Gabi teda za ním běžela, ale za chvilku nemohla, nemohla už běžet dál, neměla sílu, ale Gonzo jí nenechal odpočinout, tahal jí a štěkal na ní. Gabriela teda z posledních sil běžela, když najednou uviděla sráz, podívala se z něho dolů a uviděla Ralfa. Úplně jí naskočila husí kůže, když viděla, jak tam leží a nehýbe se. Gonzo jí ukázal cestu, jak se dostat k němu dolů. "Hodnej Gonzo, moc hodnej Gonzo."pochválila ho Gabriela. Doběhla k Ralfovi, , ještě zavolala na základnu a pak se snažila Ralfa probrat z bezvědomí, to se jí povedlo. Ralf jí spatřil a díval se na ni, neměl už moc síly, ztratil hodně krve. To nebyl ten Ralf, kterého viděla naposledy na základně, to byl ten Ralf, kterého zná, jen v očích mu byl vidět strach, zklamání, lítost a bolest. Pak si všimla krvácející nohy a ránu mu omotala svojí mikinou. "Ralfe, já se ti moc omlouvám, ale víš jak si tenkrát zmizel na celý měsíc a nic si mě neřekl, já měla strach a tak jsem se opila. No a nevěděla jsem co dělám a ráno jsem se probudila u toho muže, co jsi viděl včera, on si myslel, že z toho něco bude. Já jsem se mu snažila vysvětlit, že mam ráda tebe, ale on to nechtěl pochopit a od té doby mi pořád otravuje. Promiň, vážně mě to mrzí." Ralf se na ní znova podíval a řekl: "Já se ti taky moc omlouvám."z jeho řeči bylo poznat, že už nemá moc síly. Po chvilce zavřel Ralf oči, přastal dýchat a ztratil tep…
Gonzo ho začal okamžitě olizovat po tváři, ale Ralf nereagoval. Gabi začala rychle oživovat a už slyšela nad sebou Medicoptera. Kousek od místa, kde se teď nacházela byla naštěstí paseka, tam je mohl Thomas vyložit. Museli jít na laně, protože tam stejně bylo málo místa na přistání, šel Michael a Petr a vzali s sebou rovnou vakuovou madraci. Pak začali volat: "Gabrielo, kde jste?" Gonzo to uslyšel a běžel za nimi a dovedl je k Ralfovi a Gabriele. Gabriela stále zápasila o Raflův život, ale pořád ho ne a ne probrat. Gabriela : "Ralfe ne, neumírej, toto se stát nemělo." "Petře defibrilátory,"přikázala Gabi "a adrenalin." "Biggi rychle defibrilátory."zavolal Petr vysílačkou na Biggi. Ta je vzala,spustila se na laně a okamžitě přiběhla. Michael vystřídal Gabi a dal Ralfovi adrenalin a Gabi ho mezitím napojila na přístroje. Přístroj pořád ukazoval rovnou čáru, jen občas se čára zachvěla.Michael "Defibrilátory na 250 a rychle, nabít….a pal." Gabriela: "Pořád nic." Michael: "Na 300, nabít a pal." Gabriela: "Nic." Michael: "Na 350, nabít a pal." Gabriela: "Sakra, pořád nic."a dala mu další dávku adrenalinu. Michael: "Gabi, to nemá smysl, je mrtvej." Odpojil přístroj a snažil se Gabrielu uklidnit, i Biggi se jí snažila uklidnit, ale marně. Gabriela tomu nechtěla věřit. Biggi s Michaelem jí odvedli o kus dál. Jen Gonzo stále zůstal s Ralfem, neopustil ho, snažil se ho probrat. Petr se otočil: "Gonzo,"a šel k němu "já vím, ale pojď." Ale Gonzo neposlech, stále se snažil Ralfa probrat. Petr si už nevěděl s Gonzem rady a podíval se na Michaela i tomu to bylo strašně líto, bylo mu líto Gabriely i Gonza. Gonzo se ale nevzdával naděje, pořád Ralfa lízal a šťouchal do něj packama. Petr se rozhodl Gonza odnést, už se na to dál nemohl dívat, přišel k němu a vzal ho do náruče a chtěl ho odnést, Gonzo se ale nedal, vyskočil z jeho náruče a vrátil se k Ralfovi, neopouštěl ho, lehl si vedle něj a ležel.

Petr se na něj znovu podíval, měl už slzy v očích. Když v tom najednou viděl, jak se Ralfova ruka pohnula, nechtěl plašit Michaela, možná se mu to jenom zdálo, tak přistoupil blíž, ne nezdálo se mu to, Ralf se vážně snažil rukou hladit Gonza. I Gonzo už to ucítil a začal Ralfa znova olizovat. "Michaeli, on žije!"zakřičel Petr. Michael na něj hodil jen nenávistný pohled. Gonzo štěkl a běžel k Michaelovi, vzal ho za overal a tahal směrem k Ralfovi. Když se přiblížil i Michael uvidět zázrak, Ralf hýbal rucema a měl otevřené oči. Gabriela rychle přiběhla také a rozzářily se jí oči a vrátil se jí úsměv. "Rychle dáme ho na nosítka a rychle s ním do nemocnice."rozkázal Michael. Thomas už byl nervozní, ale když spatřili, jak nesou Ralfa na nosítkách, ulevilo se mu. Prvně vytáhl Michaela s Ralfem, pak Gabrielu a Biggi s Gonzem. "Do nemocnice je to dvacet minut."řekl Thomas. "To nemusí vydržet, ztratil opravdu hodně krve."řekl Michael. "Ralf má krevní skupinu AB, já mam taky AB."řekla Gabi "vezmi jí co nejvíc." Gebriela tedy darovala Ralfovi krev, to mu zachránilo život. I přes velkou ztrátu krve byl už při vědomí: "Moc ti děkuji Gabi, zachránila jsi mi život, a chtěl bych Vám všem poděkovat a moc se omlouvam, děkuju i tobě Gonzo."sotva to Ralf dořekl, Gonzo ho začal zase olizovat a všichni se začali smát. J
Po příletu do nemocnice lékaři ošetřili Ralfovi zraněnou nohu a pak mu dali zatím dláhu a umístili ho na pokoj a dali mu ještě nějaké krevní transfuze a pak musel Ralf odpočívat, na Gonzovi bylo vidět, že je štěstím bez sebe, vyjímečně ho pustili i k Ralfovi, u Ralfa byli všichni do té doby, než usnul. Pak odešli. Michael se podíval na Gabrielu: "Gabrielo, je ti dobře? Jsi nějaká bílá." Gabriela: "Jo, ale jen se mi motá hlava, to bude z těch nervů." Sotva došli před helikoptéru, Gabriela omdlela. Michael, Thomas. Petr i Biggi okamžitě zareagovali a hned Gabrielu propleskli. Gabriela se po chvilce probrala, ale Thomas radši zaběhl do nemocnice pro vozíček, naložili jí a už s ní jeli k doktorovi.
Doktor: "Co se stalo?" Michael: "Před nemocnicí omdlela. Asi to bude z toho, jak darovala krev." Doktor: "To je možné, ale stejně pro jistotu uděláme nějaká vyšetření." Poslal Gabrielu na nějaká vyšetření a pak jí dal na pokoj, Gabi ještě požádala o to, jestli může být s Ralfem na pokoji. Doktor jí vyhověl. Sestřička jí odvezla na pokoj a tam jí pomohla dostat se na postel a dali jí nějakou kapačku na doplnění tekutin. Ostatní letěli na základnu, protože potřebovali Ralf i Gabi klid. Přistáli, Max už na ně čekal. "Kde máte Ralfa a Gabrielu?" zeptal se překvapeně. "V nemocnici, nic vážného, Ralf má zlomenou nohu a Gabi omdlela."odpověděl Michael. Petr zavolal Ebelsiedrovi a všechno mu povyprávěl, co se stalo. Ebelsieder teda nechal jenom jeden tým ve službě a základna fungovala jenom na půl.
Když jsem se probudil, chvilku jsem si neuvědomoval, kde to vlastně jsem. Po chvíli jsem si to uvědomil, podíval jsem se na postel vedle sebe a tam ležela Gabriela, spala. "Co ta tu dělá?"pomyslel jsem si. Opatrně jsem si pokusil sednout, abych se na ní podíval zblízka. Neodolal jsem, vzal jsem si kapačku a dal jí do úst, berle a vstal, udělal jsem jeden malý krok,no spíš hop, cítil jsem jak pomálu ztrácim sílu, ale nevzdal jsem to, udělal jsem další a blížil se k ní, cítil její vůni, cítil jsem jak se moje láska k ní stále zvětšuje. Udělal jsem další, konečně, už jsem jí měl na dosah ruky. Sedl jsem si na její postel a koukal se jak spí, bylo to něco krásného,jen mě děsila její barva, seděl jsem tam asi čtvrt hodiny, když v tom se probrala a usmála se na mě. Celým tělem mi proběhl ten známí pocit lásky, ten pocit lásky, který mi chyběl. Ona potichoučku řekla: "Ahoj, nebude ti vadit, že budu pár dní tvoje spolubydlící?" Mě to samozřejmě nevadilo, byl jsem rád, že je tam se mnou. Zeptal jsem se jí: "Lásko, co se ti stalo?" Ona mi odpověděla: "Udělalo se mi trochu nevolno, ale už je to dobrý." A znova se usmála, každý její úsměv projel mým tělem, jako něco krásného, něco přenádherného. Políbil jsem jí na její rty, ona se nebránila. Když v tom jsme slyšeli hlasy a viděli, jak někdo otevírá dveře. Do pokoje vstoupili kolegové.
"No, člověk je chvilku nechá bez dozoru a oni už se i v tý nemocnici líbají."řekl Max a všichni se začali smát. "Kdyby vás viděla sestra, ta by vám dala, by vás rozesadili."řekl Petr. "Kdyby jste mi místo žvanění pomohli zpět, docela bych to ocenil."pověděl Ralf a usmál se. Petr: "Já k tobě nejdu, ty si nebezpečnej, napasuješ mi další do nosu. Do teďka mam červený nos jako trpaslík." "Já Vám pomohu pane Stalere, ale začínam z Vás mít strach."namít Ebelsieder a šel Ralfovi pomoct se uvelebit do postele. Biggi:"Tady Vám vezeme nějaké věci na zábavu, ale nejsem si jista, jestli je budete potřebovat." Byli tam asi ještě hodinu a pak odjeli.
Večer jsem slyšel zvuk helikoptéry, znělo to jako naše miminko, na tom jsme se s Gabi shodli. Najednou vidíme, jak někdo buší na okno, kdo to může být? Jsme asi v sedmém patře. Gabriela se zvadla a šla otevřít, co jsme neviděli, Petr visel z helikoptéry na laně a podával nám Gonza. "Ahojky jdu na návštěvu, ale s Gonzem už nás sem nechtěli pustit." "Tak pojď dovnitř ty.."řekl jsem mu. Petr ale odmítl: "My už budeme muset letět, tak zase zítra, Gonzo tě chtěl nutně vidět." S Gabi jsme ho hladili asi čtvrt hodinky a Petr na nás koukal otevřeným oknem, pak jsme mu zas Gonza podali a Petr se s námi rozloučil a odlétli.

Gabrielu i Ralfa pustili asi za týden do domácí péče, no spíš jen Ralfa do domácí péče, Gabriela už byla v pořádku. Ralf neuměl s berlemi moc chodit, tak mu Max vyrobil speciální vozíček s motorem, to se mu líbilo. Gabriela dodatečně i s ostatními oslavila narozeniny. Rafl jí dal nádherný zlatý prstýnek s kamínky a požádal jí o ruku. Gabriela byla štěstím bez sebe. Za dva měsíce měli nádhernou svatbu a Gabriela Ralfovi oznámila, že je těhotná. Jo a abych nezapomněla, Ralfovi se noha úspěšně zahojila a nezůstali mu žádné následky.

Krvavá pomsta, aneb pomsta za každou cenu - celá povídka 2/2

31. května 2013 v 16:24 | Lucinecqua |  Krvavá pomsta, aneb pomsta za každou cenu

Krvavá pomsta, aneb pomsta za každou cenu - 2/2


(Thomas) Snažili jsme se Petrovi domluvit, ale bylo na něm vidět, že už se vzdal naděje. Vůbec nás neposlouchal. Pak už zase přišlo několik chlápků, kteří nás někam vedou. Co to bude dnes? Netuším. Jdeme zase nějakou chodbou, otočím se a spatřím Petra, kterého vedou dva chlápci. No, spíš ho tahají, protože Petr nemá sílu jít. Náhle Petr padne vysíleně k zemi, chlápci ho okamžitě zvedají a tahají dál. Vstoupíme do nějaké místnosti, zase jiné, než jsme byli předchozí dny. Tato místnost měla strop opravdu vysoko. Kousek od stropu bylo něco postaveno, vypadalo to jako překážková dráha, netroufám si říct, jak vysoko byla nad zemí, ale dostatečně vysoko, abychom si při pádu docela dost ublížili. Hned mě došlo, co nás čeká.
"Tak, teď vás čeká zkouška síly, rovnováhy a štěstí. Támhle v tom rohu je provazový žebřík, po něm vylezete nahoru a splníte překážkovou dráhu. Pokud odmítnete, tak vás klidně zastřelíme, nebo shodíme rovnou dolů, tak na to myslete. Pokud dojdete na druhou stranu, tak na konci uvidíte skokánek, z něho skočíte. Pod skokánkem je bazén, dostatečně hluboký na to, aby jste dopadli bezpečně. Ovšem pokud během cesty na druhou stranu spadnete, tak si asi domyslíte, jak to dopadne."řekl jejich šéf, určitě Ebelsiederovo syn. Ebersieder tam byl také, ale nic neříkal, pouze koukal. "Vylosujete si kartičky, budete losovat každé kolo, kdo vylosuje černou kartičku, je na řadě. Jo a bych nezapomněl, jednoho z vás, který bude mít nejnižší čas nebude čekat nic dobrého. Budou jen čtyři kola, tak tam nepůjdete všichni."dodal chlápek.

(Ralf) Losovali jsme, vylosoval jsem si černý lístek, tak jsem na řadě. No, co jiného mi zbývá. Rozepnuli mi pouta a dovedli k žebříku. Začal jsem na něj lézt a přemýšlel, co se stane, když spadnu. Za chvilku jsem se pracně dostal nahoru. První překážka bylo přejít přes prkno, které bylo silné asi jen pět centimetrů. Udělal jsem první krok a podíval jsem se dolů, byla to strašná výška, ale šel jsem dál. Jen tak, tak jsem přešel na druhou stranu. Šel jsem k další překážce, je tu několik lan, po kterých se má asi přeručkovat. Chytl jsem do ruky první, druhé, třetí a pomalu se dostal na druhou stranu. Dochází mi síla, nevím, jestli to zvládnu. Jako další překážka bylo lano a několikametrová mezera. Hned mě došlo, že se musím přehoupnout na druhou stranu, to jsem také udělal. Povedlo se mi to. Poté jsem uviděl síť a vedle na ceduli byl nápis: Přeručkovat. Chytl jsem se a začal ručkovat na druhou stranu, ale v půlce mi došla síla. Co teď, asi spadnu a zabiju se. Ne, to nechci, chytl jsem síť i nohama a pevně se držím. Chvilku odpočívám, ale jen opravdu chvilinku, už se vydávám dál, pouštím se nohama a doručkuji zbytek sítě. Konečně, konečně jsem na druhé straně a už vidím skokánek o kterém nám říkali. Jo, ale když špatně dopadnu na hladinu, tak to může skončit stejně, jako kdybych dopadl mimo bazén. Stojím na skokánku a dívám se dolů na hladinu, připravuji se ke skoku. Po chvíli zavírám oči a skáču. Asi jsem skočil dobře, když jsem zjistil, že jsem ve vodě, doplaval jsem z posledních sil ke kraji bazénu. Tam mě pomohli dostat se z vody, už jsem v bezpečí, ale úplně vyčerpanej. Teď mě začalo docházet, jak to zvládne Gabriela a Biggi. Dostal jsem strach. Bylo nové losování, myslel jsem, že už se nebudu muset zúčastnit, ale musel jsem si také vybrat kartičku. Vybral jsem si bílou, naštěstí, ale černou kartičku si teď vylosovala Biggi.

(Biggi) Dobře, řekla jsem si a šla jsem, nic jiného mě nezbývalo. Když už jsem byla nahoře, podívala jsem se dolů. Pak jsem se vydala na první překážku, tu jsem zvládla. Druhá už byla těžší i ta třetí ještě šla, ale ta čtvrtá. Přeručkovat síť. Neměla jsem už moc síly, ale nakonec jsem to dokázala. Byla to úleva, když jsem došla na zmiňovaný skokánek. Ale sotva jsem se podívala ze skokánku dolů, zamotala se mi hlava. "Já neskočím!"začala jsem hystericky křičet. Nikdo mi nic neřekl, jen jejich šéf dal pokyn jednomu z chlápků a ten daný chlápek na mě začal mířit pistolí a chystal se vystřelit. Najednou to ve mně hrklo a já bezmyšlenkovitě skáču. Dopadám na hladinu, ale neskočila jsem moc dobře, protože jsem ucítila strašnou bolest v noze. Cítím, jak mě někdo chytá a tahá mi na souš, chvilku ležím a pak mě zase spoutají a vedou k ostatním, no já nejdu, ale skáču po jedné noze, protože na tu jednu nemohu došlápnout. Stejně nechápu, jak si při skoku ze skokánku mohu zranit nohu, neříkali, že je bazén dostatečně hluboký? Dole mi oznámili, že se musím zúčastnit dalšího losování, tak jsem musela poslechnout.

(Thomas) Vylosoval jsem si černý lístek, tak je řada na mě. Když jsem vylezl nahoru po žebříku, tak jsem se vydal na první překážku, ta nebyla těžká, druhou i třetí jsem zvládnul také celkem v pohodě. Ale docela zabrat mi dala ta čtvrtá, ale také jsem jí zvládnul, pak jsem se dostal na skokánek. Nedivím se, že Biggi nechtěla skočit. Taková výška, skočím-li špatně, je po mně. Zavírám oči a skáču. Cítím vodu, tak začnu plavat, doplavu ke kraji bazénu, a pak mi pomohli vylézt z vody. Spoutali mě a vedli k ostatním. Bylo poslední losování, černou kartičku si vylosoval Petr. Podívali jsme se na sebe a věděli, co to znamená. Petr nemá sílu na to, aby tu trať dokončil. A zdá se, že nebude mít ani snahu.

(Max) Petr se zeptal, jestli musí jít. Chlápek mu ukázal pistoli, Petr na něj chvilku koukal. Chlápek se připravoval k výstřelu. Pochyboval jsem o tom, jestli to alespoň zkusí. Začali jsme ho přemlouvat. Naštěstí se Petr rozhodl to alespoň zkusit. Všichni jsme se napjatě koukali, Petr jen tak, tak lezl nahoru po žebříku. Bylo vidět, že už dlouho nevydrží. Když v tom najednou se to stalo. Byl už za polovinou, když v tom se zřítil a dopadl na zem.

(Thomas) Snažil jsem se chlápkům vytrhnout a běžet k Petrovi, ale nešlo to. Drželi mě pevně a nehodlali mě pustit. Petr ležel nehybně na zemi. Hodil jsem na Ebelsiedera nenávistný pohled, on jen sklonil hlavu. Pak dal příkaz, aby nás odvedli. Zavřeli nás zpět do cely. O Petrovi jsme nic nevěděli, nic nám neřekli. Štve nás to, nevíme co je s Michaelem a co je s Petrem, nevíme, jestli ještě žijou. Nehodlám tu ztvrdnout do smrti, která se každým dnem blíží.
"Poslyšte, mám nápad. Já odtud nějakým stylem zdrhnu a pak přivedu pomoc."navrhl Thomas. "Ne, Thomasi."namítl Ralf. "Koukněte, všechny nás tu pozabíjí, nikdo z nás nepřežije, už proto, že nás nebude nikdo hledat." "Tak jo, ale jdu s tebou."řekl Max. Thomas chvilku váhal a nakonec řekl: "Dobře." Pak začali promýšlet plán, jak to vlastně uskuteční, ale musejí počkat na správný okamžik. Čekali, až jim přinesou večeři, ale té se nedočkali.

(Biggi) Dnes nám nedali ani snídani, už máme všichni hlad. Bolí mě noha, mám jí nateklou, Gabriela mi ji obváže kouskem deky, ale moc to nepomáhá. Odemkli dveře a už nás zase někam vedou. Nikdo z nás už nemá dostatek síly, máme strach. Doteďka vidím Michaela, který se utopil a Petra, který spadnul, viděla jsem, jak padá a nemohla mu pomoct. Na všech bylo poznat, že už toho mají dost a já na tom nebyla o moc líp. Vedou nás, všichni mlčí, nikdo nic neříká. Vstupujeme do nějaké místnosti, která je velká asi jako polovina našeho hangáru. Postavili nás vedle značek, na kterých byla čísla od jedné do šestky, každého z nás postavili k jedné značce. Jen šestka zůstala volná.

(Ralf) Stáli jsme na značkách a každého z nás držel jeden chlap, u značek byly železné tyče, ke kterým nás připoutali. Najednou se otevřely dveře a jeden chlápek do nich vstoupil a někoho tahal na provazu, byl to Gonzo a měl náhubek. Žije, hurá! "Gonzo, zlatíčko."zakřičel jsem na něj, on se chtěl ke mně rozběhnout, ale chlap, co ho držel, tak ho nepustil. Šéf gangsterů se na mě podíval a ukázal mi zbraň, pak už jsem radši mlčel. Ale Gonza jsem si pořádně prohlédl a zjistil, že je smutný a strašně vyhublý. Gonza přivázali k tyči ke značce s číslem šest. Zatímco já byl u trojky. Vzali různě barevné spreje a udělali na nás šest puntíků, každý puntík byl jinou barvou a na jiné části těla. Puntíky udělali i na Gonza. Kousek před nás přinesli stolek a na něj položily tři kostky, dvě normální a druhou s každou stranou jinak barevnou. Její barvy byly přesně takové, jaké nám udělali puntíky.

(Gabriela) Pak promluvil zase jejich šéf: "Tak, teď si zahrajete ruskou ruletu, první hodíte s červenou kostkou a podle toho, kolik vám padne, tak budete střílet po členu, který stojí na značce s daným číslem. Pak hodíte s černou kostkou a vyjde vám, kolik budete mít nábojů a pak hodíte s barevnou kostkou a vyjde vám, kam budete mířit. Pak dostanete revolver s šesti komorami a vykonáte svůj úkol. Pokud to daný člověk přežije, předáte mu štafetu, za toho čokla bude střílet můj otec. Jestliže nebudete chtít vystřelit, tak se vám něco stane a nebude to rychlé, ale pěkně bolestivé, tak si to dobře rozmyslete. Dnes budou tři střelci. " Přeběhl mi mráz po zádech, co se stane, když hodím na černé kostce šestku. To mám naschvál pozabíjet svoje kolegy? Všem nám to vyrazilo dech. Koukla jsem se na Ebelsiedera a ten byl nějaký skleslý. Jak se máme zachovat? Co máme dělat? Nic, musíme splnit svůj úkol a doufat, že máme štěstí.

(Thomas) Jeden z chlápků řekl: "Začneme od jedničky." Na jedničce stojím já. Sakra. Jeden z chlápků ke mně přišel a odpoutal mě od tyče a vedl mi ke stolku. Vzal jsem do ruky červenou kostku, ruka se mi klepala, hodil jsem ji a padlo číslo čtyři. Na čtyřce stojí Biggi, ne, to ne. Pak jsem vzal do ruky černou kostku a hodil jí, padlo číslo 1, alespoň to. Už mě čeká jen barevná , byla to oranžová barva. Dali mi do ruky nabitý revolver a já jsem protočil bubínek a dovedli mě k Biggi. Ta se na mě dívala a byla celá bílá, v jejích očích byl vidět strach. Přiložil jsem revolver k jejímu břichu. Ruce se mi strašně rozklepaly, to nemůžu udělat. "Ne, já to neudělám."řekl jsem nahlas. Přišel ke mně nějaký chlap a v ruce měl nůž, ukázal mi ho. Já jsem se okamžitě vytrhl chlapovi, co mě držel a snažil jsem se zdrhnout ke dveřím, když v tom mě nějaký jiný chlap srazil k zemi a nožem mi bodl do ruky, ta bolest projela celým mým tělem. Pak mě ten chlap zvedl: "Tak, jestli nechceš další, tak dokonči svůj úkol." A dovedl mě zpět k Biggi a do ruky mě dal revolver. Znova jsem ho k ní přitiskl a podíval se jí do očí, už v nich nebyl takový strach. Stiskl jsem spoušť. Čas se najednou zpomalil, jedna vteřina náhle trvala hodinu. Naštěstí v komoře nebyla náboj, oddychl jsem si. Biggi si také oddychla.

(Biggi) Byl to strašný pocit, pocit bezmoci a smutku. Thomase připoutali zpět ke sloupku a mě odvedli ke stolku. Vzala jsem do ruky červenou kostku a hodila jí. Padla mě dvojka, na dvojce stojí Gabriela, moje nejlepší kamarádka. Mam v ruce černou kostku a házím, padá čtyřka. Ruce se mi klepou, ale házím i barevnou kostkou, padá mi černá barva. Kouknu se, kam patří černá barva. Z hrůzou zjišťuju, že černá barva je hlava. Vedou mě ke Gabriele a do ruky mi jeden z chlápků podává revolver se čtyřmi náboji a já protáčím bubínek. Gabi zavřela oči a já jí přikládám revolver k hlavě. Podívám se na chlápka, nemohu, když toto nemohu udělat. Chlápek ke mně přistoupí s nožem. "Tak co?"zeptá se mě. Já zavírám oči a stiskávám spoušť, komora byla prázdná, naštěstí. Jsem ráda, že už to mám za sebou. Berou mi revolver a odvádí mě zpět k železné tyči.

(Gabriela) Odemykají mě pouta a vedou ke stolku, házím nejprve barevnou kostkou, padá žlutá barva, to je ruka. Házím černou kostkou, padá pětka, mam strach, to znamená pět nábojů ze šesti. Nechci hodit tou zatracenou červenou kostkou, ale musím. Ne, na kostce padá trojka, to znamená Ralf. Vedou mě k Ralfovi a do ruky mě podávají revolver. Protáčím bubínek, ale nemohu vystřelit, nemohu vystřelit po člověku, kterého miluji, to nejde. Třesou se mi ruce a mží se mi před očima. Motá se mi hlava, nejednou je tma, hluboká tma, nic nevidím, chci něco říct, ale nejde to. Slyším zvuky, ale nemohu otevřít oči, prostě to nejde, nemám na to sílu. Jen cítím, jak do mě někdo strká, nebo kope. Otevírám oči, najednou to jde. Když už mam oči otevřené, nic si neuvědomuji. "Co se stalo?"ptám se sama sebe. "Dělej, vstávej."přikázal mi nějaký chlápek. Nechci vstát, chci zůstat ležet. Ale někdo mě chytá za ruku a hrubě mě staví na nohy. Znova mě staví před Ralfa a do ruky dávají ten zatracený revolver. " Nechci už tu dál být, chci jít pryč." Tohle mi pořád běhá hlavou. Já prostě nechci, ale jeden z chlapů mě přikládá ke krku nůž, když teď omdlím, pravděpodobně mě při pádu podřízne hrdlo. Ruce se mi klepou a já stiskávám spoušť, ozve se rána výstřelu. "Né, to ne!"
Když otevřu oči, ležím v cele a vedle mě je Ralf. Já nemohu, jsem šťastná, že je tu, ale mám velký strach, jeden malý okamžik a už tu být nemusel. Kouknu mu na ruku, je zraněný, to já, já ho zranila. "Ralfe, promiň."šeptám. On se na mě usměje a odpoví mě: "To je dobrý, za to ty nemůžeš."

(Max)Ralf leží u Gabriely, ale ta pláče a nemůže se uklidnit. Ralfovi jsme zranění obvázali kouskem deky. Mám o Gabrielu strach, mam strach o všechny, nikdo neví, co se s námi bude dál dít. Thomas se přitulil k Biggi, konečně dali svoje city najevo. Já tu ležím s Gonzem, kterého k nám také dali. Každý máme někoho, ale stejně máme strach.

(Ralf) Nemohu Gabi uklidnit, už je toho na ní moc, brečí už asi hodinu. Jsem k ní přitulený, to jí trochu uklidňuje, ale stejně. Přichází Ebelsieder s jedním chlápkem, jsou asi tři hodiny, nesou nám každému litr vody v lahvi a přes mříže nám jí podávají. Konečně pití. Gonzovi přinesli také vodu, ale v misce a položili mu jí na zem. Každý jsme měli jednu lahev vody a k tomu jsme dostali jeden suchý rohlík a byli jsme za něj neuvěřitelně šťastní, už jsme strašně dlouho nejedli a tak rohlík zmizel hned. S překvapením se i Gonzo vrhá na rohlík a hned ho sní, přitom suché rohlíky nikdy nejedl. Gabi se najedla a napila, poté usnula. Poté jsme usnuli i mi ostatní.

(Thomas) Ráno jsme se probudili sami, asi dřív než obvykle. Zase se spolu nebavíme, je hrobové ticho, které trvá asi hodinu. Nikdo se nesnaží promluvit, všichni jsou jako myšky. Pak někdo přijde, zjistili jsme, že vstoupil Ebelsieder, šéf gangsterů a několik chlápků. Co nás zase čeká, nemám z toho dobrý pocit. Zase nás vzali a někam nás vedou.
Vedou nás temnou chodbou, míjíme několik dveří. Nakonec vstupujeme do jedné z místností a usazují nás na židle. Místnost není dvakrát velká. Uprostřed místnosti je stůl a na něm asi dvacet dnem nahoru obrácených nádob. Židle, na kterých sedíme, jsou vedle sebe umístěny tak, abychom na sebe viděli. Kousek od židlí jsou na pěti stolkách deky. Promluví jejich šéf: ". Každý si vybere jednu z nádobu, pod nádobami jsou léčiva. Pod některými jsou injekce, pod jinými prášky. Některé vám neublíží, některé vám zamotají hlavu, ale jsou tam i smrtící kombinace. Poté si sednete na deky, které jsou támhle a moji lidé vám dají léčiva, které jste si vylosovali. Pokud se budete bránit, tak vám dáme něco, co vás bude pomalu zabíjet. Tak se o nic nepokoušejte." Jsme úplně zaskočeni. Jak dlouho tu budeme muset bojovat o život? A co tam dali za hnusy? Co to s námi udělá? Netušíme, musíme si chodit postupně losovat nádoby.

(Ralf) Co jsem se koukal, tak máme všichni injekce a Biggi s Maxem mají k tomu ještě prášky. Každý máme alespoň dvě injekce. Nevidím, co je v injekcích, protože je injekční stříkačka začerněná. Kouknu na Gabrielu, její ustrašený výraz proletěl mým tělem a zastavil se u srdce. Kdy to sakra skončí? Už nás vedou směrem k dekám a každého z nás posadí na jeden stolek s dekou. Stolek je dostatečně široký, pevný a dlouhý tak, abych si na něj mohl lehnout. Ještě před tím, než si lehám, rozhlédnu se po místnosti a kouknu na Ebelsiedera. Ten uhnul pohledem.
(Gabriela) Všichni si leháme na stolky, každý na jeden. Jeden chlápek nás drží a další dva přichází, jeden má vylosovaná léčiva a druhý rukavice. Ten s léčivy pomalu podává léčiva tomu s rukavicemi, přišel ještě jeden a ten mě drží. Začínají mi dávat injekce, nemůžu se bránit, drží mi pevně a já se nemůžu ani hnout. Po chvilce už mě nemusí ani držet, jsem ráda, že ležím, přestávám vnímat okolí.

(Max) Všem nám dali léčiva, rozhlížím se kolem sebe a vidím, jak Gabi nehybně leží, kouknu na druhou stranu a tam vidím Thomase, ještě před chvilkou se snažil zápasit a křičel a teď jen leží a kouká. Mě také něco dali, ale zatím to se mnou nedělá nic. Na ostatní nevidím. náhle se se mnou začíná něco dít, motá se mi hlava a vidím rozmazaně. Nohy a ruce se mi klepou, nemohu to ovládat. Špatně se mi dýchá, začínám se dusit.

(Biggi) Upadla jsem do bezvědomí, ale teď už jsem zase v obraze. V leži se koukám kolem sebe. Chlápci sedí na židlích a povídají si. Na stole vedle mě vidím Ralfa, nehýbá se. Kouknu na druhou stranu a tam je Ebelsieder. Vyčítavě se na něj podívám a on se sebere a odchází. Rozhodla jsem se, že si zkusím sednout. Opatrně si sedám a zase se rozhlížím. Stůl, který je nejdál ode mě je prázdný, před tím tam byl Thomas a teď tam není nikdo. Kouknu se směrem k židlím, na kterých jsme seděli před tím a na jedné z nich sedí spoutaný Thomas se zalepenou pusou a přes oči má šátek. Všiml si mě jeden z chlápků a okamžitě ke mně jde. Spoutává mě a odvádí mě k židlím, tam mě zalepí pusu, ale oči mi nezakryje, naštěstí. Asi po čtvrt hodině se zvedá Gabi. Odvádí jí na židli vedle mě. Sotva Gabriela spatřila nehybně ležícího Ralfa, zase se složila. Chlápci ji odvlekli k židli, spoutali jí a zalepili ústa. Gabi je pořád v bezvědomí. Ale po několika minutach s probírá, stále hledí na Ralfa a pláče. Asi po hodině se jeden z chlápků sebral a přistoupil k Maxovi. Chvilku u něj něco dělal, jakoby kontroloval, jestli žije. Pak přistoupil k Ralfovi. Moc se u nich nezdržel a odešel směrem k jeho šéfovi. Oznámil výsledek, neslyšeli jsme, co říkal.

Přistoupili k nám tři chlápci a chce nás odvést do cely. Ale když odemkl Gabriele pouta, aby jí odpoutal od židle, tak na něj začala křičet, vysmekla se mu a běžela k Ralfovi. Doběhla k němu, ale to jí hned chytil jiný chlápek a už nás vedli pryč. V cele nám odemkli pouta a zamkli. Sundala jsem si pásku z úst a šla pomoct Thomasovi. Thomas se prý pokusil utéct, ale chytli ho a něco mu píchli. Prý ho po tom bolelo všechno a nemohl s tím nic udělat. Ale teď už je mu dobře. Gonzo už tu není, nevíme, kde je, než jsme odešli, ještě tu byl. Je to jakoby se pod ním zem slehla. Nejhůř je na tom Gabi, ta leží na zemi a brečí. Nedaří se nám jí uklidnit. Nic nepomáhá, Gabriela je na dně.

(Thomas) Pak jsme s Biggi usnuli, když jsme se probudili, Gabriela sedí u dveří do cely, kouká a celá se klepe. Snažíme se jí s Biggi nějak rozveselit, ale ona nás nevnímá.
Je už večer, Biggi spí a Gabi pořád sedí u dveří. Nikdo sem za celou dobu nepřišel. Já už pomalu usínám. Kéž bych mohl Gabriele pomoct. Každou chvilku se jí snažím říct něco utěšujícího, ale ona nevnímá. Nevnímá okolí, jen sedí u dveří, klepe se a čeká, až se ve dveřích objeví Ralf.


O tři dny později…
(Thomas) Celou tu dobu sem nepřišla ani noha. Gabrielin stav se nezměnil. Máme žízeň a hlad. Nejsou slyšet ani žádné zvuky. Každou chvíli spíme, pomalu umíráme.

(Biggi) Vzbudí nás strašný hluk a otevřou se dveře. Najednou slyšíme hlas: "Bene, tady jsou, máme je, rychle lékaře." "Už běžím Semire." odpověděl jiný hlas, nejdříve jsem uviděla jednoho malého a jednoho vysokého policistu. Poté se objevili i ostatní policisté, kteří odemkli celu. Hned k nám přiběhli lékaři a ošetřovali nás.
Ten úžasný pocit, když ke mně přišla lékařka. Ten náhlý pocit bezpečí, oddychla jsem si. Konečně jsem se mohla uvolnit, všechno napětí náhle zmizelo. Ale sotva ke Gabriele přistoupil lékař, zase se složila, bylo toho na ní moc, snad jí pomohou. Našli nás, už jsme v bezpečí. Hned nám dali kapačky, nakládali na nosítka a odváželi nás do nemocnice. Tam jsme absolbovali několik vyšetření a odvezli nás na pokoj. Dali nás všechny tři na jeden a každou chvíli u nás někdo byl. Divím se, že k nám dali i Thomase. Chodili k nám policisté, psychologové a hlavně plno doktorů. Ale Gabriela byla pořád stejná, když se jí na něco v nemocnici ptali, neodpovídala. V noci se budila a volala Ralfa. Další den, když už jsme byly drobet odpočatí a drobet posilnění, tak nás čekalo překvapení, nos, spíš než překvapení by se to dalo nazvat šokem.
Do pokoje vešla sestra a oznámila nám: "Teď Vás přestěhujeme na pokoj, za vašimi kolegy." To nám vyrazilo dech, když naši kolegové jsou mrtví. Gabriela poprvně změnila pohled, v jejím pohledu se objevila jiskra naděje, ale stále mlčela, také moc nevěřila tomu, co se právě dozvěděla.
I s postelí nás vezou chodbou, jedna ze sester otevře dveře pokoje číslo 54 a vezou nás do něj, Když v tom uvidím naše kolegy, Michaela, Petra, Ralfa i Maxe. Všechny nás to překvapilo a byli jsme šťastní. Gabriele se na tváři utvořil úsměv.

(Thomas) Když sestry odešli, hned jsme si začali povídat. Ale moc jsme si toho neřekli, někdo zaklepal na dveře. Do dveří vstoupil Ebelsieder a dva policisté. Byli to ti policisté, kteří nás dostali z té cely. Hned co vstoupili, představili se: "Dobrý den, já jsem Semir Gerkhan a tohle je můj kolega Ben Jäger." Poté se usadili ke stolku. Ebelsieder se usadil vedle nich a spustil: "Tak jsem rád, že jste všichni v pořádku. Promiňte, že jsem se choval, tak jak jsem se choval, ale neměl jsem jinou možnost. Můj syn mě to oznámil až poté, když už jste byli uneseni, tak jsem tam jel a hrál, že se vám chci pomstít. Abych měl možnost se k vám dostat. Bylo pro mě těžké se dívat, jak vám ubližují, ale nemohl jsem nic dělat. Když bych zavolal policii hned, tak byste neměli šanci. Protože ta stará továrna byla plná těch gangsterů a policie by je nepochytala, to by vás určitě někdo zastřelil. Když se někomu něco stalo, tajně jsem ho odvezl autem někam daleko a dam to zamaskoval tak, aby to vypadalo jako běžný úraz. A poté zavolal sanitku nebo jsem na to dané místo někoho navedl. Díky tomu jste přežili. Měl jsem strach, aby se mi povedlo vás všechny zachránit, ale štěstí nad námi stálo a povedlo se to. Třeba doktora Lüdvitze jsem odvezl k řece a nechal ho tam. Pana Bergera jsem odvezl pod skálu.
Když bylo to s tím revolverem, zbrousil jsem pilníkem jednotlivé strany kostek a modlil se, aby to fungovalo. Sotva je napadlo to s těmi léčivy, zjistil jsem, že v patnácti jsou smrtící kombinace, tak jsem to jednotlivě promíchal. Do patnácti jsem dal uspávací prostředky s různými účinky, proto vám někomu bylo tak špatně a do zbylých pěti pouze nějaká různě silná oblbovadla. Proto jste byli někteří oblbnutí a někteří se vůbec nehýbali a vypadali jako mrtví. Maxe a pana Stalera jsem tedy naložil a odvezl. Odvezl jsem je do domu pana Stalera a nahrál jsem to na únik plynu, zavolal jsem sanitku a zmizel. Pátrání už probíhalo, protože pan Berger a Lüdvitz něco řekli policistům a ti po vás pátrali. Doslechl se to i šéf a poslal mě, abych vás zabil. Já jsem vás nechtěl zastřelit. On mě tedy střelil do břicha a rychle odjel. Byl jsem rád, že Vás nezabil, je to zázrak. Já jsem neměl klíče od cely ani mobil, tak jsem šel pro pomoc. A protože jsem byl zraněný a továrna byla na odlehlém místě, tak mi to trvalo strašně dlouho. No a pak jsem potkal nějaké auto, které zastavilo a muž sedící v autě mě půjčil mobil a já to vše vysvětloval policistům. Ti vás poté vysvobodili. Jsem rád, že jste všichni jak takš v pořádku. Jo, mrzelo mě, to co se stalo mému synovi, ale vy jste dělali, co jste mohli. Popravdě jsem měl zezačátku také chuť se vám pomstít, ale to přešlo, proč bych se vám mstil za něco, za co nemůžete."

(Gabriela) Všichni jsme Ebelsiederovi poděkovali a rozloučili se s ním. Ebelsieder s tím nižším policistou odešli, ale ten vyšší tam ještě zůstal. Netušili jsme, co nám chce. Šel doprostřed pokoje, stoupnul si před Ralfovu postel. Chvilku na něj zůstal hledět a pak pronesl: "Pane Stalere, vašeho psa jsme našli, ale bohužel byl v kritickém stavu." Ralf se na něj podíval, nevěřil tomu, že o Gonzovi ještě uslyší. "Co je s ním? Žije?"
Ben se usmál a poté pokračoval: "Prohlédli jsme celou továrnu, vašeho psa jsme našli v malé černé zamčené místnosti. Kolem krku měl řetěz. Nešťastně ležel na zemi a skoro vůbec se nehýbal, hned jsme zavolali veterináře a sundali jsme mu řetěz, poté jsme ho opatrně vynesli ven. Vůbec se nebránil, byl jako kus hadru. Veterinář ještě nebyl na místě, ale byla tam ještě jedna sanitka s lékařem. Ten ho okamžitě začal ošetřovat. Byl velmi dehydratovaný, podvyživený a měl dva průstřely, lékař se divil, že to přežil. Když přijel veterinář, znova ho vyšetřil a poté ho odvezli na kliniku. Ještě dnes ráno jsem se byl na něj podívat a už je na tom o moc líp. Prý bude zase v pořádku. Ale jeden průstřel schytal do nohy, takže bude muset chodit na pravidelná vyšetření a bude mít nějaké "psí rehabilitace" a mělo by se mu to brzy spravit. Ale také bude mít doživotní trauma, takže bude možná trochu víc bojácný. Ještě si ho tam nechají týden na pozorování a poté ho propustí do domácí léčby. Jestli-že se o něj nebudete ze začátku moct starat, mohl by být u mě, to není problém." Dokončil policista svoje vyprávění. Ralfovi se vykouzlil úsměv na tváři: "Moc vám děkuji a vaší nabídky si velice cením, ale myslím, že péči o něj zvládnu." Ben se s nimi rozloučil: "Zatím na shledanou, když bychom ještě něco potřebovali, ozveme se."

Z nemocnice je propustili za čtyři dny.

Biggi měla zlomenou nějakou kůstku v kotníku a tak měla měsíc sádru. Petr musel jezdit po pádu ještě na nějaké rehabilitace, ale za půl roku to bylo v pořádku.Biggi se noha také uzdravila. Thomasovi a Michaelovi zůstali po noži malé jizvy. Gonzo se uzdravil, ale trochu kulhá na packu, ale lidi má pořád stejně rád, i přes všechno, co zažil. U Medicopteru pracuje s ostatními dál. Jinak ostatním nezůstali žádné následky, jen strašný zážitek, který už nechtějí nikdy zažít. Ebelsieder nešel do vězení, protože mu policisté dali za pravdu. Bandu gangsterů však celou nikdy nepochytali, asi jen půlku z nich. Proto každým dnem mají strach, co se bude dít, jestli se jim zase někdo nebude chtít pomstít…

Krvavá pomsta, aneb pomsta za každou cenu - celá povídka 1/2

31. května 2013 v 16:23 | Lucinecqua |  Krvavá pomsta, aneb pomsta za každou cenu
Nastal problém, takže tahle povíka i po slepení bude muset být na dvě části, protože délka textu článku je omezena.

Krvavá pomsta, aneb pomsta za každou cenu - 1/2

Na základně byl celkem klid a všichni snídali, jen Max lítal někde v hangáru a něco opravoval. Gonzo byl s ním. Ebelsieder měl dva dny volna. Najednou se před základnou objevily tři černé dodávky, ale nikdo si jich nevšiml. Do základny vběhlo asi patnáct chlapů v černém, přes hlavu měli kukli a v ruce zbraně. "Opovažte se hnout a je po vás!"křičel jeden a mířil na ně zbraní. Všichni dělali to, co jim ti chlapové řekli, protože nikdo nechtěl ohrozit ostatní. Gangsteři se je chtěli pokusit svázat, ale v tom přiběhl Gonzo, Max si ani nevšiml, že zmizel. Gonzo přiběhl a jakoby něco cítil, tak začal na gangstery štěkat, jako smyslu zbavený. "Uklidněte toho psa, nebo ho zastřelím!"zvolal jeden a podíval se směrem k týmům. "Gonzo, to nic, uklidni se."snažil se ho Ralf uklidnit. Ale Gonzo štěkal dál, pak se vrhl na chlápka, který držel Ralfa a najednou padl výstřel.

"Gonzo, nééé!"zakřičel Ralf. Gonzo padl na zem a nehybně ležel. Byl kousek od Ralfa, ale nemohl mu pomoci, protože ho k němu nepustili. Všichni z toho byli zaskočeni, protože Gonza měli všichni moc rádi a nikdo mu nemohl pomoc.

(Max) Co to bylo za ránu? Znělo to jako výstřel, radši se tam jdu podívat. Když už jsem u rohu, všimnu si nějakých chlápků, co odvádí moje kamarády do černé dodávky. Co se tu sakra děje? Všichní jsou svázaní a je tu asi dvacet chlápků. A co to bylo za ránu, nezranili někoho?

"Dejte mi pokoj."začal nadávat Thomas na chlápky a chystal se jim utéct. Ale to neměl dělat, jeden z chlápků ho přetáhl zbraní po hlavě a Thomas spadl k zemi. "Rychle, vezměte ho a hoďte ho do auta"přikázal jeden z chlapů, asi jejich šéf. Když byli všichni v autě, spoutaní poutama, a po dvou nastoupení v dodávkach, přisedli si k nim chlápci, aby je hlídali. Pak se jeden z chlápků zeptal: "A co s tím čoklem?" "Vezmeme ho taky, může se nám hodit, ale nezapomeň ho dát na provaz, když by se náhodou probral, i když už to nehrozí."odpověděl další z nich. Max to všechno slyšel, a když viděl, jak nesou Gonza, kterému teče krev a který se vůbec nehýbe, tak se vrhl se na chlápka, který Gonza nesl. Ale na pomoc mu přiběhl jiný chlápek a Maxe také spoutali a dali ho i s Gonzem do dodávky, kde seděl Petr s Biggi. Biggi chtěla něco říct, ale sotva se k tomu chystala, jeden z chlápků na ní ukázal zbraň. Chlápci všem zavázali oči a zalepili pusu a pak někam jeli.

(Michael) Měl jsem zavázané oči, tak jsem nic neviděl, nemohl jsem ani mluvit, protože mi zalepili pusu. Cesta trvala asi hodinu, celou cestu bylo ticho, nevěděl jsem vůbec, kde jsme a co po nás chtějí. Věděl jsem, že se mnou v dodávce je Thomas, když jsem ho naposledy viděl, byl v bezvědomí. Také tam s námi bylo několik chlápků, kteří nás hlídali. Radši jsem nic neriskoval, také jsem naposledy slyšel, jak pravděpodobně chytli Maxe a dali ho do některé z dodávek, Gonza vzali také. Měl jsem strach.

(Gabriela) Věděla jsem, že jsem v dodávce s Ralfem, to byla jediná potěšující okolnost. Než nám zavázali oči, viděla jsem, jak je Ralf nešťastný a po tváři mu tečou slzy, měl strach o Gonza. Asi za hodinu jsme jeli po nějaké polní cestě, protože to hodně skákalo, ale za nějakou chvíli auto zastavilo. A někdo mě chytil a někam mi vedl. Nikdo nemluvil, tak jsem vůbec netušila, kde jsme. Nevěděla jsem co je s ostatními, pak jsme zastavili a někdo mě tam posadil na zem a nechal mě tam se spoutanýma rukama, které mě ještě k něčemu připoutal. Pak jsem slyšela jen kroky.
Gangsteři všechny naskládali do místnosti, kde je připoutali k železným tyčím asi dva metry od sebe. Thomas už se dávno probral v dodávce. Gonzo se také probral, ale až zde. Gonza přivázali velký kus od nich. Když Gonzo zaštěkal, tak byl Ralf štěstím bez sebe, protože poznal, že je to Gonzo, poznal jeho hlas. Ale pak už neštěkal, neměl moc síly.

(Petr) Byli jsme spoutaní, tušil jsem, že jsme tam všichni. Jeden z chlápků spustil: "Za to, že jste nechali umřít mé rodiče a mého bratra, se vám teď pomstím. A nebude to ledajaká pomsta, bude to krvavá a bolestivá pomsta."
Všichni věděli, o čem ten chlap mluví, byla to nehoda, která se stala asi před měsícem. Kamion přejel do protisměru a převálcoval osobní auto, ve kterém byli tři lidé. Řidič byl na místě mrtví, žena po vyproštění z auta zahynula na vnitřní krvácení a třetí osoba, jeho bratr zemřel při převozu na alergický šok. Bylo to něco strašného a je to asi týden, co se z toho vzpamatovali, ale nedalo se nic dělat. U té akce byl tým- B, ale dost se to dotklo i týmu-A.

(Ralf) Jo, ta nehoda byla strašná, ale bohužel se nedalo nic dělat. Ti chlapi nám konečně rozvázali oči, ulevilo se mi, protože jsem viděl, že jsou všichni celkem v pořádku, jen Gonza jsem neviděl, ale žije, protože jsem ho slyšel.

(Max) Když nám rozvázali oči, tak nás poté odvedli na nějaké místo, vypadalo to jako malá cela, bylo jich tam víc, do cel nás zamkli po jednom, pouta nám stále nechali a k tomu nám spoutali ještě nohy, připadal jsem si jako v blbým filmu. Připadal jsem si jako vězeň, pouta od nohou a rukou ještě spojili nějakým řetězem, asi aby nám omezili pohyblivost. Mezi celami byla zeď akorát přední stěna byla tak, jako to znám z filmů. Cela měla asi metr na dva metry, zem byla betonová a na ní byla položená deka, to bylo všechno vybavení, nic víc v cele nebylo. Když nás chlápci "ubytovali" a odešli, strhl jsem si lepenku, kterou nám zalepili pusu, přistoupil jsem ke vchodu cely a viděl jsem naproti mojí cely pouze zeď, tak jsem zakřičel. Odpověděla mi Biggi. Všichni jsme se shodli na tom, že ani jeden z nás neví, co s námi chtějí udělat.

(Biggi) Chvilku jsme si povídali a snažili jsme se navzájem uklidnit, pak jsem byla už hodně unavená, tak jsem se zabalila do deky, to bylo to jediné v cele, a snažila se usnout. Dlouho se mi to nedařilo, ale nakonec jsem usnula.

(Thomas) Ráno nás probudil jeden z chlapů strašným křikem: "Vstávejte!" Křičel, pak nám dali každému dvě jablka, krajíc suchého chleba a sklenici vody. No hlava mi bolela parádně. Vše jsem snědl, taky jsem měl pořádný hlad, když jsem naposledy jedl včera ráno. No asi za půl hodinky přišli ke každému do celi dva chlapi a odvedli nás do místnosti s křesly, do nich nás posadili a přivázali. Jeden z nich, jejich šéf nám řekl: "Tak a teď si vás prověřím, to je první část mé pomsty." Křesla byla srovnána tak, abychom na sebe viděli. Dostal jsem strach, byl jsem svázaný pevně a nemohl se ani hnout. Pak nám zase zalepili ústa, běhal mi mráz po zádech.

(Ralf) "Tak začíná zkouška číslo jedna- Zkouška vaší odolnosti"řekl jejich šéf a dal znamení na jednoho z chlápků. Ten chlápek vzal zapalovač a po jenom se k nám přibližoval se zapáleným zapalovačem, každého z nás popálil, nikdo se mu neubránil. Když došlo na Gabrielu, tak ta začala brečet, bolelo mě to za ní, bolelo mě i srdce. Nemohl jsem nic dělat, tak jsem alespoň zavřel oči, nechtěl jsem to vidět. Mučili nás tam asi tři hodiny,brali nás na přeskáčku a po jednom, každej z nás měl popáleniny, někdo menší, někdo větší, ale ze všech nejhůř to schytala asi Gabriela. Strašně mě to bolelo, bolelo mě to, že jsem jí nedokázal ochránit.

(Gabriela) Když se ke mně ten chlap blížil se zapalovačem v ruce, proběhl mi hlavou celý život. Dostala jsem velký strach a celá jsem se začala klepat. Šéf toho chlapa, co se ke mně blíž, řekl: "Na té si nech záležet, hlavně ta může za smrt mé rodiny." Byla to strašná bolest, která proběhla mým tělem, neudržela jsem slzy. Byly to slzy smutku a bolesti. Asi po třech hodinách odvedli ostatní a mě tam stále nechali, pak odešli a zavřeli dveře, byla jsem tam sama s tím grázlem, co to všechno vymyslel. Začal mě ohrabávat a já jsem se nemohla bránit, nemohla jsem nic dělat. Byl ke mně víc a víc hrubější a nakonec mě začal mlátit, zmlátil mě jako malou holku. Dával velké rány, měl velkou sílu a u toho na mě křičel, že můžu za smrt jeho rodiny, že já jsem lékařka a nedokázala jsem jim pomoci. Naštěstí tam vtrhli dva chlápkové a svého "šéfa" uklidnili, byl by mě schopnej umlátit k smrti. Pak mě jinej chlápek odvedl do cely, neměla jsem sílu jít a po chvíli jsem spadla k zemi, vnímala jsem, ale neměla jsem sílu jít dál. Tak chlápek si zavolal dalšího na pomoc a ti mě odnesli do cely, tam mě položili na zem a nechali ležet a odešli. Slyšela jsem, jak si kolegové povídají a volají na mě, měli strach, ale já neměla sílu odpovědět…..

(Ralf) Když jsem viděl, jak pronesli Gabrielu kolem mé cely, zabolelo mě srdce. Nevěděl jsem co s ní udělali. Volal jsem ji, ale neozývala se. Měl jsem o ní strach a nebyl jsem sám. Gonza už jsem ani neslyšel, neštěkl od té doby ani jednou.

(Michael) Pomalu jsme se začali smiřovat s tím, že to možná nepřežijeme. Měli jsme strach z toho, co na nás chystají. Ten dnešek nebyl vůbec příjemný, bolelo nás to všechny. Co je vůbec s Gabrielou? Nevim, nikdo to neví, neozývá se nám. Naše jediná naděje je ta, že Ebelsieder přijde na základnu a zjistí, že tam nejsme a pak nás budou hledat. Ale kdo ví, jestli nás najdou včas. Oběd jsme vůbec nedostali, jen jsme dostali sklenici vody. K večeři jsme dostali chléb, kousíček sýru a sklenici vody k tomu. Pak jsme se zase pokoušeli usnout, ale mě trvalo docela dlouho, než jsem usnul. Je docela zima, popáleniny mi bolí a mám velký strach o ostatní.

(Max) Otevřu oči, je ještě brzy ráno, protože tu ještě nikdo nebyl. Jdu k mřížím a zjistím, že Thomas už je také vzhůru. Povídáme si a přemýšlíme, co s námi bude. Náš rozhovor přeruší Gabriela, asi se probrala.

(Gabriela) Probudím se, chvilku přemýšlím, kde to jsem a co se stalo. Pak si to konečně uvědomím. Snažim se postavit a po chvilce se mi to povede a pomalu dojdu k mřížím. Slyším, jak si tam povídají Max s Thomasem a tak jsem se k nim přidala. Najednou slyším, jak někdo otevírá dveře a vstoupil do chodby, ve které byly cely. Vstoupili dva muži s tácem, na kterém nesli jídlo. Zase zařvali: "Vstávat." A každému nám dali snídani. Snídaně byla stejná, jako ta včerejší, ale vyjímečně nám místo vody dali mléko.

(Ralf) Když jsem slyšel Gabi, byl jsem šťastnej. Po snídani jsme si chvilinku povídali, pak pro nás přišli znova ti chlápci. Zase nás někam vedou, ale kam. Už jdeme o něco déle než včera, jdeme tmavou chodbou. Poté se otevřou dveře a my vstupujeme do místnosti. Je tu sedm van, hned mě to došlo.
(Thomas) Každého nás dali do jedné vany, svázali nám ruce provazem tak, abychom se nemohli bránit, totéž udělali s nohama. Vany byly hluboké, tak se z nich se svázanýma rucema a nohama nedalo vylézt . Přinutili nás abychom si do vany lehli a oni do nich začali lít vodu.

(Biggi) Do vany lili vodu, vana byla za chvilku plná. Chtěla jsem se nadechnout, ale nějakej chlap mi tlačil pod hladinu. Nemohla jsem dýchat, začala jsem se topit, naštěstí mě včas povolili a já se mohla nadechnout, mám strach o ostatní, co když se utopí. Ale nemám moc času přemýšlet, protože už jsem zase pod hladinou. Toto se ještě několikrát opakuje, nemám už žádnou sílu, tak mě pokaždé musí nad hladinu vytáhnout, jinak bych se utopila. Asi po půl hodině vanu konečně vypustí. Oddychla jsem si, hodinu nás tam nechali ležet. Celou hodinu jsem nevěděla co je s ostatními, neměla jsem sílu se posadit a podívat se.

(Petr) Asi po hodině nás vytáhli z vany, ale ještě jsme nevěděli, co nás čeká. Nikdo z nás neměl moc síly, to bylo vidět na první pohled, ale byli jsme rádi, že ještě žijeme. Vedou, no spíš, než vedou, by se dalo použít slovo - táhnou nás do vedlejší místnosti, byla tam ohromná asi pět metrů hluboká prosklená nádrž, která byla plná vody. Dávají nás do řady. Přijde jeden muž a začne povídat: "Tak, to je jedna z našich specialit. Teď opravdu poznáme, jestli něco vydržíte a jakou máte sílu." Podívali jsme se na sebe, ten hlas odněkud známe, ale odkud. Ten hlas je mi povědomí, jo už vim, ale tomu nevěřim. Když v tom slyším, jak Biggi: "Pane Ebelsiedere." Poznala ho, muž si sundal masku a řekl: "Tak co, překvapeni. Nebojte, jen tak Vás nikdo hledat nebude, vašim rodinám jsem dal vědět, že jste museli okamžitě zmizet do zahraničí, protože jste viděli to, co jste neměli." Ten jeho tón v hlase se mi vůbec nelíbí a k tomu se právě se rozplynula naše poslední naděje na záchranu. "Když jsem to oznámil vaší bývalé manželce, byla z toho zdrcená."řekl a podíval se na Thomase. Thomas ztratil nervy a i přes to, že neměl už moc cíly se snažil dostat ze sevření mužů, kteří ho drželi. Ale marně, tak alespoň řekl: "Čekejte, já vás zabiju." "Ale proč?"zeptala se Gabriela a v očích měla slzy. "Protože, ten muž, co vám zemřel ve vrtulníku byl můj pravý syn. Ti údajní rodiče byli moje teta ze strýcem, kteří se za rodiče pouze vydávali. Já jsem ho nemohl mít u sebe, protože mě to zakázal soud. Stejné je to s mým druhým synem, který tomu tady velí. A teď se vám pomstíme, společně a bolestivě." Všem to vyrazilo dech, takhle Ebelsiedra ještě neznali.

(Gabriela) Ebelsieder dal pokyn chlápkům, kteří nás drželi. Chlápci nás donutili vylézt po schodech nahoru, tam nás strčili do nádrže, naházeli nás tam všechny. Měli jsme svázané nohy i ruce, tak jsme vůbec nemohli plavat, jen jsme se snažili nějak udržet na hladině. Je to strašně vysilující, vidím, jak se každou chvíli někdo z kolegů potopí pod hladinu a já mu nemůžu pomoct. Ale po chvíli se zase záhadným způsobem dostanou nad hladinu. Už nemám sílu se udržet nad hladinou a začínám se potápět, dochází mi vzduch a já se nemohu nadechnout. Chlápci z toho mají divadlo. Klesám ke dnu, už se nedokážu dostat nad hladinu, vidím, jak kolegové bojujou, ale já to nedokážu, nemam sílu, nemam ani špetku síly. Najednou cítím, jak mě někdo chytl a snaží se mě vytáhnout. Já se mu snažím pomoct, ale nejde to. Naštěstí mu připlaval někdo na pomoc a nakonec se jim podařilo dostat mě nad hladinu. Konečně vzduch, až poté si uvědomím, že mě Ralf s Petrem zachránili život, poděkovala jsem jim, ale to se nedá vyjádřit. Už nemam sílu se držet nad hladinou. Ralf se ke mně něco jako přitulil a snažíme se nad hladinou udržet společně, ale stejně jsme každou chvíli pod hladinou. Spíš jsme většinou pod hladinou, než nad hladinou. Cítím, že to dlouho nevydržíme. Nejde to zůstat pořád nad hladinou. Vždyť se na hladině držíme záhadným způsobem, nedokážu to pochopit. Co z toho budou mít, když nás tu pozabíjí. Stejně to nikomu nepomůže.

(Biggi) Opouštějí mě síly. Najednou po nás někdo začne ze shora něco házet, vypadá to jako nože. Oni se zbláznili, oni nás vážně chtějí zabít. Jakoby nestačilo, že se musíme držet nad hladinou, my si ještě musíme dávat pozor, aby nás nezapíchli nožem. Najednou slyším: "Au." a podívám tím směrem, vidím, jak Michaelovi teče krev, nůž ho zasáhl do ruky. Když to uviděl chlápek, který ty nože házel, tak přestal a zmizel. Už tu bojujeme o život asi deset minut. Gabriela se okamžitě snaží dostat k Michaelovi, aby mu trochu pomohla, ale nemá dostatek síly a je zase pod vodou. Ralf se jí hned snaží dostat na hladinu, nemá však dostatek síly.

Ralf se jí hned snaží dostat nad hladinu, nemá však dostatek síly, ale naštěstí mu jde na pomoc Petr a za chviličku už jsou zase všichni nad hladinou.

(Michael) Nůž mi zasáhl do ruky, nestačil jsem se vyhnout. Ruka strašně bolí a teče mi z ní krev a docela hodně. Dlouho už se nad hladinou neudržím, brzy se potopím.

(Max) Najednou vidíme, jak se směrem k hladině spouští lano a chlápek na nás křičí: "Tak se ukažte, jediná vaše záchrana je, že vyšplháte po laně nahoru."a začal se smát. Jo, jak máme vyšplhat, když máme svázané nohy i ruce a k tomu nemáme moc síly. Chlápek se na nás znova podíval: "Tak co, nezdá se vám to, nožů tam snad máte dost, nebo chcete další?" Chlápek vzal jeden nůž a znova ho hodil. Thomas ho chtěl chytit, chytil ho, ale nůž ho stačil říznout do ruky a jemu začala téct krev. Biggi mu "připlavala" na pomoc a se spoluprácí byl Thomas volný, už neměl žádné provazy kolem nohou ani kolem rukou.

"Biggi, nejdřív půjdeš ty."řekl Thomas Biggi a rozřízl jí provaz kolem rukou a po chvilce i kolem nohou. Naštěstí neměli pouta, tak poprvně měla volné ruce. Provaz, který nám sem pověsili, byl asi tři metry dlouhý a nahoře bylo prkno, na které si měli stoupnout a přejít po něm do bezpečí. Biggi se tedy chytla za lano a snažila se vyšplhat, ale každou chvíli sjela a potopila se. "To nemá smysl, nemám na to sílu."řekla po několika nevydařených pokusech. "Biggi, tři metry zvládneš, pak můžeš odpočívat."řekl jí Thomas a mezitím přeřezával provazy ostatním. "Tak já se tam pokusím vyšplhat a pak Biggi vytáhnu."navrhl Petr. Petr se tedy chytl za provaz a začal šplhat, ale také spadl. Nemohl vyšplhat ani Max, nikomu nešlo vyšplhat po provaze.
"Hahaha, nějak vám došla síla, tak my vám to zjednodušíme."řekl jeden z chlápků a místo provazu pověsil síť, která byla tak padesát centimetrů široká a měla taková střední oka, ale nedala se do nich dát noha
Biggi se tedy pokusila po síti vyšplhat, ale zase spadla, zkoušela to několikrát, ale pořád se jí to nedařilo. Thomas se chytil sítě a Biggi nahoru pomohl, už byla na prkně. Pak měla vyšplhat Gabriela: "Já nejdu, já nemam sílu."řekla Gabi. Nemohli jí přemluvit, tak se na síť vydal Max, taky vyšplhal a už se po prkně šoupal do "bezpečí" Ostatní však stále bojovali o život a opouštěli je síly. Pak se na síť vypravil Petr, ten ale při přelézání na prkno uklouzl a on spadl zpět do vody. Max mu chtěl jít na pomoc, ale chlápci už ho drželi a nepustili ho. "Ralfe, teď musíš jít ty."přikázal mu Thomas. "Já nikam nejdu, dokud nebude Gabriela v bezpečí."prohlásil Ralf. "Tak teď běž ty."řekl Petr. Thomas: "Tak jo, až budu nahoře, tak vy zachytíte Gabrielu za síť a já jí vytáhnu. Thomas tedy vyšplhal po síti, ale když se chystal, že vytáhne Gabi, tak mu jeden z chlápků řekl: "Opovaž se a síť odřízneme a tebe tam shodíme také." Thomas musel poslechnout a nemohl jim pomoct, chlápci ho donutili, aby přešel po prkně a šel k nim. "Gabi, ty zvládneš vylézt."řekl Ralf Gabi. "Ne, nezvládnu, jak leze Michael nebo Petr."odpověděla Gabriela. Michael a Petr: "Ne Gabi, teď vylezeš ty." Gabi je poslechla a snažila se vylézt, moc jí to nešlo, nahoře jí podjela noha a ona spadla zpět do vody. "Já to nezvládnu, utopím se tady." "Ale ne, neutopíš, zvládneš to."vyvrátil její tvrzení Petr. Gabriela to tedy zkusila a jo, zvládla to, po chvilce už jí drželi chlápci. Po Gabriele se vydal Ralf, taky měl co dělat, ale zvládl to. "Tak teď ty."řekl Petr Michaelovi. "Petře, pochop, já to nezvládnu, jsem zraněnej. Nech mě tu a běž." "Ne, nenechám tu svého kamaráda."odvětil Petr. "Petře, běž, prosim." Michael už ztratil hodně krve, ztratil vědomí a začal se potápět. Petr k němu doplaval a snažil se ho dostat z pod hladiny, ale marně, neměl na to sílu. Petr se začal topit, taky už neměl sílu dostat se nad hladinu.
Thomas se vytrhl chlápkovi a už si to pádil zpět do nádrže, skočil šipku a Petra dostal nad hladinu a přichytil ho za síť. Pak se vrátil pro Michaela a také ho vytáhl a také zachytil, jenže oba byli v bezvědomí. "Máte dvě minuty, pak síť odřízneme."oznámil jeden z chlápků. Thomas vylezl po síti nahoru a začal je vytahovat, ostatní by mu pomohli, ale už jim znova nasadili pouta a začali je odvádět. Thomas je nemohl dostat nahoru po síti, to nešlo. Napadlo ho, že vyleze nahoru a Michaela s Petrem pomocí sítě vytáhne. Ale nešlo to, chyběla mu síla, neměl šanci vytáhnout oba dva. Chlápci ho celou dobu pozorovali a smáli se. Thomas už byl zase ve vodě u kamarádů a snažil se je oživit, ale marně. "Dvě minuty doběhly."oznámil jeden z chlápků. "Néééé, ještě chvilinku, prosím." Oznámil Thomas. Ale chlápci už začali odřezávat síť, přesně tak, jak řekli. Thomas se po ní ještě na poslední chvíli vyškrabal nahoru. Chlápci ho okamžitě spoutali ho a také odvedli. Petr a Michael šli po odříznutí sítě pomalinku ke dnu.
Už je netřídili do cel, ale zavřeli je do jedné velké cely, kde byl jeden přepážkou oddělený záchod a několik dek. Všichni byli tak slabí, že i přes strach hned usnuli. Pak se probudili a zjistili, že je tu i Petr. Ale ten se s nikým nebavil, i když na něj mluvili. Biggi a Gabriela se ho snažili rozmluvit a uklidnit, ale marně. Na Petrovi bylo vidět, že mu tečou z očí slzy, trvalo dlouho, než se Petr rozmluvil: "Já jsem se probral, nikdo tam nebyl, ležel jsem s Michaelem vedle nádrže, ani nevím, jak jsme se tam dostali. Hned jsem začal Michaela probírat, pak jsem zjistil, že nemohu nahmatat tep, tak jsem ho začal oživovat. Když v tom tam přišel Ebelsieder a podíval se na mě, chvilku se na mě díval. Byl to pohled, který do smrti nezapomenu. Stál tam asi pět minut a nic neříkal, jen stál a koukal se. Mě se povedlo Michaela oživit a už jsem mu nahmatal i tep, ale byl pořád v bezvědomí. Zkusil jsem Ebelsiederovi říct, že potřebuje okamžitě lékaře, že jinak umře. Ale on neodpovídal, pak ke mně přistoupil a chytil mě za rameno. Pevně mě stiskl a druhou rukou mi chytl za ruku, chvilku se mi díval do očí a pak mě spoutal a odvedl sem. Nevím co je s Michaelem, ale myslím, že.." to už Petr nedořekl a vlily se mu do očí slzy. Ostatní ho utěšovali, to se jim nakonec podařilo. Pak slyšely kroky a uviděli, jak jim Ebelsieder nese večeři. Zastavil se před celou, chystal se něco říct, ale pak si to asi rozmyslel. "Zrádče."řekla Biggi. Ebelsieder nic neodpověděl, hodil po Biggi tázavý pohled, poté odemkl věznici a dal jim tam krabici s jídlem. Jídlo si rozdělili, dostali chléb a každý malou lahev s vodou. Ebelsieder je ještě všechny přejel pohledem, jeho pohled zastavil u Petra, chvilku na něj koukal. Petr po něm hodil nenávistný pohled, Ebelsieder se sebral, zamkl a odešel. Po večeři všichni usnuli, jen Petr seděl zdrceně v jednom rohu a přemýšlel, nemohl spát. Byl sice smrtelně unavený, ale oči nezamhouřil celou noc.
Když ráno ostatní uviděli Petra, úplně se ho lekli. Petr ani nevečeřel, ani nesnídal. "Petře, musíš jíst, nebo nepřežiješ."domlouval mu Thomas. "Alespoň jim to usnadním, nehodlám bojovat za každej nádech."hádal se Petr. Ostatní se mu také snažili domluvit, ale marně. Petr si mínil svoje, že už na všechno kašle, jak si s ním dělají, co chtějí.

Před minulostí nikdo neuteče - ztráta paměti - celá povídka (Povídka na přání)

31. května 2013 v 16:03 | Lucinecqua |  Před minulostí nikdo neuteče – ztráta paměti (povídka na přání)
Povídka s názvem "Před minulostí nikdo neuteče - ztráta paměti" nyní v celku.

Před minulostí nikdo neuteče - ztráta paměti
Dnes je krásný den, Thomas chvátá do práce, má již pět minut zpoždění, jelikož zaspal. Jede autem, když v tom ráda.
Když se proberu, vůbec nevím, kde jsem. Slyším nějaké pípání a z ruky mi trčí nějaký kabel. "Jak je Thomasi?"ptají se dva muži sedící vedle mě. Mám výpadek, vůbec si nevzpomínám, co se stalo. Pátrám v paměti a snažím se všechny ty střípky poskládat a spojit dohromady. Ale marně, jediné co vím, je, že jsem asi Thomas a vedle mě jsou dva muži, které neznám. Jinak nic víc, nic míň. "Kde to jsem, co se děje? A kdo jste?"ptám se po chvíli usilovného přemýšlení. Dva muži se na sebe podívají a pak se podívají na mě. "Thomasi, ty nás neznáš?"zeptá se jeden z nich. Já zakroutím hlavou. "Thomasi, jsi v helikoptéře, já jsem Mark a tohle je Petr. Vzpomínáš?"řekne ten druhý. Já zase zakroutím hlavou. Vážně nevím, co je to za lidi, nevzpomínám si, že bych je znal. Po chvíli se ozve ženský hlas: "Za tři minuty přistáváme." Ten taky nepoznávám. "Thomasi, na jakou poslední věc si vzpomínáš?"zeptá se mě po chvíli ten, co se mi představil jako Mark. Zapátrám v hlavě, chvilku přemýšlím, ale nic. Hlavu mám úplně prázdnou: "Já si na nic nevzpomínám, ale vůbec na nic."řeknu po chvíli mužům. "Thomasi, snaž se, přeci si musíš na něco vzpomenout."řekne ten blonďák, teď si nevzpomenu na jméno. "Ale já si vážně na nic nevzpomínám!"vykřiknu na něho. Muži se na sebe znova podívají a poté otevírají dveře, protože už jsme přistáli. Uběhne chvilinka a já už se vezu po nemocniční chodbě.
"Pan Thomas Wächter, měl autonehodu, chvilku v bezvědomí, probral se v helikoptéře. Po probuzení dezorientovaný, úplná ztráta paměti, několik odřenin a tržná rána na hlavě, žádné zlomeniny a žádné podezření na vnitřní krvácení, ale raději udělejte vyšetření. Podaná léčiva a ostatní informace máte tady napsaná. "předává Mark lékaři informace a podává mu papír se seznamem léků, která Thomas během transportu dostal. Poté jde Mark s lékařem na ambulanci, kam vezli Thomase.
Thomas absolbuje několik vyšetření a poté ho umístí na samostatný pokoj. "Jak to s ním vypadá? Jak dopadla vyšetření? Vrátí se mu paměť?"ptá se Petr Marka hned, co Mark vyleze z ambulance. "Thomas nemá žádné zlomeniny, ani vnitřní krvácení. Jen trpí úplnou ztrátou paměti, zatím nikdo neví, za jak dlouho se mu paměť vrátí, teda jestli vůbec."odpovídá Mark sklesle. "Můžeme za ním?"zeptá se Biggi. " Teď ne, potřebuje klid, momentálně mu nepomůžeme, možná nás k němu pustí až zítra, ale určitě ne všechny. Zatím potřebuje čas."odpovídá Mark. S těžkým srdcem se vrací zpět na základnu, kde informují i ostatní.
Ocitl jsem se na pokoji, napojili mě na nějaké přístroje a dali kapačku, prý mám odpočívat. Ale jak, jak můžu odpočívat, když ani pořádně nevím, kdo jsem. Jim se to mluví, oni nic takového nezažili. Snažím se přemýšlet a přijít na to, co se stalo, ale marně. V hlavě mám úplně prázdno, jen občas mi naskočí nějaký obraz, ale vůbec nevím, kam s ním. Jen se mihne a hned zase zmizí, nezůstane dlouho a já na něj zase brzy zapomenu. Je to jeden střípek z několika miliónů. Pro mě má ale ten střípek neuvěřitelně velkou hodnotu, i když je mi k ničemu. Po chvíli ale usnu. Spal jsem docela tvrdě, protože mi probudí až ranní příchod sestřičky, která mě šla změřit teplotu. Usnout už stejně neusnu, ani už se mi nechce spát. Stále si na nic nevzpomínám a to mě štve ze všeho nejvíc. Ze včerejška si pamatuju tak půlku věcí, bylo toho zkrátka moc.
Teď je vizita, dozvěděl jsem se, že mi konečně odpojí z přístrojů, to věčné pípání mi už lezlo na nervy. Další infuzi už zatím taky nedostanu. "Jak se cítíte, pane Wächtere?" "Trochu mi bolí hlava, ale stále si na nic nevzpomínám. Kdy si konečně vzpomenu?"ptám se doktora, to je totiž jediná věc, která mě teď zajímá. "To vám neřeknu, nevím to, nechvátejte, časem si určitě vzpomenete, chce to čas." odpoví mi doktor. To mi teda pomohl. "Ale já už nechci dál čekat. Víte jaké je to, když nevíte, jestli máte nějaké příbuzné, neznáte jejich jména a nevíte nic ze své minulosti? Přijdu si jako nějaký robot hozený mezi lidi, bez zážitků - bez paměti."řeknu doktorovi s očekáváním, že mi řekne něco konkrétního. "Já vím, je to pro vás těžké. Dneska přijde váš kolega a bude vám něco vyprávět, možná to pomůže, ale nic vám nezaručím, nechci vám dělat falešné naděje."odpoví mi doktor a mě konečně svitne kapka naděje. Sice nevím jaký kolega, protože ani nevím, kde pracuji, ale už se nemůžu dočkat.
Po vizitě se nasnídám. Potřeboval bych se projít, ale prý až po obědě. Sestřička mi přinesla dnešní tisk, abych měl možnost se seznámit s okolním světem. Teď mi dochází, že jsem vlastně všechno nezapomněl - číst umím a psát také, už si "jen" vzpomenout na zbytek a bude, kéž by to bylo tak snadné. Až do oběda čtu každý článek a snažím si zapamatovat každou novou informaci. Je to nesmírně těžké natlouct toho tolik najednou do hlavy, také si nepamatuju všechno, ale alespoň něco. Poté mě přinesou oběd, po obědě mi ještě změří tlak a teplotu a vezmou na nějaké vyšetření.
Ležím na pokoji, když v tom někdo zaklepe na dveře a poté vstoupí. Je to vysoký muž, hnědé vlasy, na sobě má rifle a tričko, s sebou nese tašku. "Ahoj Thomasi."řekne mi. Koukám na něj a chvíli přemýšlím, o koho se jedná, ten obličej mi něco říká. "Thomasi, to jsem já, Mark. Už víš? Viděli jsme se včera."řekne mi a sedne si na židli vedle postele. Znova zapátrám v paměti: "Jo, už si vzpomínám, to vy jste mě sem včera přivezli."řeknu mu.
"Jo, přesně tak. Jmenuju se Mark Harland a jsme dlouholetí kolegové." Koukám na něj a poslouchám ho, chci se o sobě a o svém předchozím životě dozvědět co nejvíce.
"Přišel jsem, abych ti pomohl si na něco vzpomenout, tak tě budu vyprávět různé historky a ukazovat fotky. Když bys chtěl chvilku pauzu, tak si řekni. A hlavně se ptej, to je důležité, když si na něco vzpomeneš, tak mi to taky řekni, jo?"pokračoval dál.
"Jo, to se neboj."řeknu mu a s natěšením čekám na další pokračování. Už chci konečně znát svojí minulost.
"Jak už jsem se zmínil, jsi pilot záchranného vrtulníku, jsi v týmu se mnou a Petrem, to je ten muž, který byl včera také ve vrtulníku. Tady je fotka nás tří."řekl Mark a podal mě do ruky fotku. Prohlížím si jí a zase pátrám v paměti, v mé hlavě se objevují obrázky, ale nejdou zařadit. Přiřadit jednotlivé obrázky k událostem či osobám, vzpomenout si na minulost, na osoby a na rodinu - nelze, nejde to. Upřeně se dívám na fotku a přemýšlím.
"Thomasi, Thomasi,halo!"přeruší mě Mark.
Odtrhnu svůj pohled od fotky a otočím se na Marka: "Co, co se děje?"
"Ne, dobrý, jen si myslím, že už je toho na tebe moc, nemůžu tě přetěžovat, přijdu zase zítra."řekne mi. I přes moje přemlouvání a prosby se se mnou rozloučil a odešel. Nechal mi tu několik fotek a obrázků a také článků z mého života, které sepsal, abych měl o čem přemýšlet.
Je noc, když v tom mě někdo probudí se slovy: "Thomasi, rychle, pojď, musíme." Co to má znamenat? Hned poznám muže z fotek, jo, je to Petr, zdravotník. "Co tu děláš Petře? A kam jdeme? Nechápu tě."
"Výborně Thomasi, pojď, oblékni se, musíme."
"Ale kam?" ptám se ho dál nechápavě.
"Pryč, to tě vysvětlím později, teď ne, nejdříve musíš odsud pryč."
Poslechnu ho, nevím, co to má znamenat, ale asi něco vážného, když má tak naspěch. Obléknu se, zatímco on hlídá dveře, které založil židličkou, aby se do pokoje nikdo nedostal. Poté vylejzáme oknem ven, po laně, které má natažené až dolů. Výborně, útěk se zdařil, po chvíli už jsme mimo areál nemocnice a nastupujeme do auta. Petr si vlezl na místo řidiče a někam jedeme. "Petře, teď mi vysvětli, co to má znamenat."
"Thomasi, ty si vážně vůbec nic nepamatuješ?"
"Ne."řeknu mu na to.
"Tak já tě to tedy vysvětlím, ale musíš se s tím smířit, nemůžeme čekat, až by sis vzpomenul, potřebuji tě."
"Tak mluv."řeknu mu. Na Petrovi je vidět, že je dosti nervózní.
"Slyšel jsi o Tajemné dvojici?"
Chviličku přemýšlím: "Jo, o tom jsem četl v novinách. Prý už mají na svědomí několik lidí. Proč se mi na to ptáš?"
Chvilku ticho. "No, to jsme mi dva, já a ty."řekne mi téměř vážným hlasem.
"Ne, nedělej si ze mě srandu, to není možné."
"Thomasi, je to možné, já si s tebe srandu nedělám. To my jsme ty lidi zabili a ještě musíme. Musíme zabít jednoho člověka, jinak nás zabijí."
"A proč? Já to stále nechápu, o čem mi tady vyprávíš?"
"Tenkrát, já vím, že si na to nevzpomínáš, jak jsme měli zavřenou základnu a hrozil nám vyhazov, měli jsme nedostatek peněz. Hledali jsme práci, když nás oslovili nějací chlápci, že máme zabít jednoho člověka a dostaneme za to tolik peněz, o kterých se nám nikdy nesnilo. Opili nás a my toho člověka vážně zabili. Problém byl v tom, že jsme žádné peníze nedostali a k tomu vraždu nafotili a s fotkami nás vydírali. Udělali jsme blbost, ale byli jsme pod vlivem alkoholu. Měli jsme pozabíjet několik dalších lidí, pak nám slíbili pokoj, dají nám ty fotky a bude klid. Thomasi, já nechci skončit v base, tak si snaž vzpomenout a dotáhneme to do konce. Udělali jsme blbost, základna se z krachu dostala a je zase v provozu, my máme jistou práci, ale nemáme jistou budoucnost."
Z jeho slov je mi nevolno, cítím se divně.
"Jak si měl tu nehodu, to nebyla náhoda, to bylo varování, že to myslí vážně. Musíme to dokončit, musíme to dotáhnout do konce. Policie na nás nemá jedinou stopu, ví jen, že jsme dva, což jim k ničemu není. Když to dotáhneme, bude snad vše jako dřív."
Třeští mě hlava, motá se celý svět. Zavírám oči, nechci znát pravdu. To, co jsem si tak hodně přál, náhle nechci, nechci znát svojí minulost. Ona se začíná objevovat, sice mi nenaskakují vzpomínky, nevím, že bych někdy někomu ublížil. "Petře, já nechci! Nejsem vrah, nechci znát svojí minulost! Nechci to vědět, to není pravda!"
"Thomasi, musíš, smiř se s tím, já z toho také nespím, musím se s tím smířit, je to pro mě také těžké, už však není cesty zpět."řekne mi na to Petr.
"Nechci, já jí nechci znát!"křičím dál.
"Thomasi, pochop, je to poslední šance. Uděláme to a pak odjedeme do zahraničí. Mám plán, vyjde. Pak budeme mít navždy pokoj."
Dá mi zabrat, než se uklidním: "Tak jo a jaký?"
"Zítra, musíš nastoupit do práce, musíme tě dostat do BK. Mám jednoho kamaráda, je v tom taky. Budeme mít falešný výjezd, poletíme na místo zásahu a naložíme pacienta, kterým bude ten člověk, kterého máme zabít. Poté vzlétneme a chvilinku poletíme, jakýmkoliv směrem. Ve vrtulníku nejdříve uspím Marka, aby nedělal potíže a tomu chlapovi píchnu jed. Poté se otočíš a poletíme zpět na místo, kde jsme toho chlapa naložili. Je to odlehlé místo, nikdo si ničeho nevšimne. Chlapa vyložíme, jako že byl na místě mrtev. A Marka nahrajeme tak, že se na místě nehody zranil. Bude to nešťastná náhoda, nikdo na nic nepřijde. Jen nesmíme po celou dobu spolu mluvit. "
Souhlasil jsem, nic jiného mi nezbylo, svojí minulost už znám, Petr mi jí řekl, neuteču před ní. Jeli jsme k Petrovi domů, kde jsme strávili zbytek noci a odpočinuli si na další den. Další den ráno jsme se nasnídali, no spíš si dali cigaretu, protože na jídlo nemáme ani pomyšlení. Petr mi ukázal několik fotek a snažil se mi pomoci si vzpomenout, ale marně. I přes to se nehodlá svého plánu vzdát. Petr si do kapsy připravil uspávací lék do jedné stříkačky a malou speciálně upravenou injekční stříkačku s jedem a mohli jsme jet na základnu.
Sotva mě kolegové spatřili, nemohli tomu uvěřit. Nevěřili mně, že jsem si tak rychle vzpomenul. Samozřejmě si nemohli odpustit prověřovací otázky, na všechny jsem jim dobře odpověděl. Jediný problém byl v tom, že mi musel Petr dávat falešné signály a potichounku mi radit, jelikož já ve skutečnosti nic nevím.
"No, jel jsem pozdě v noci domů a viděl ho na ulici, tak jsem ho vzal do auta a odvezl ke mně domů. Vyprávěl jsem mu a on si začal vzpomínat, nevezl jsem ho tedy zpět do nemocnice."vysvětlil Petr, samozřejmě nepravdivě, protože nemůžeme vyprávět historku, jak to údajně bylo ve skutečnosti.
Mark okamžitě zavolal do nemocnice a vysvětlil jim to. Odpoledne se mám dostavit na jednu malou kontrolu. Blíží se čas, kdy má být falešný výjezd, musíme s Petrem přemýšlet. Toulám se kolem helikoptéry, ještě pět minut. "Mohl bych se proletět?"zeptám se. No, dalo mi práci, je ujistit, že už je mi dobře.
Sedám do helikoptéry, za místo pilota. Všude kolem tlačítka, no, to nebude snadné. Přemýšlím, jak, že se s tím vlastně létá. Když v tom se ozve poplach na zásah. Nadešel náš čas. "Thomasi, honem ven, letí Biggi!"křičí na mě Mark. Hrkne ve mně.
"Biggi nemůže letět, je jí nevolno."přeruší jeho plány Petr a já si oddychnu. Vyšlo mu to, dal něco Biggi do kafe, ale nijak víc, než že jí bude tak půl dne špatně, jí to neublíží.
"Thomasi, zvládneš to?"ptá se mi Mark.
"Jako vždy."ujistím ho. Ale ve skutečnosti si s tím nejsem zas tak jist. Ale automaticky začnu mačkat jednotlivé čudlíky a páčky a během okamžiku už jsme ve vzduchu. Za půl hodiny přistáváme u pacienta. Mark s Petrem k němu okamžitě běží, Petr na mě kývne. To znamená, že zatím jde všechno podle plánu. Mark pacienta ošetřuje a po několika minutách už ho dávají na nosítka a neseme ho do helikoptéry.
"Thomasi letíme."přikáže mi Mark.
Chvilku mlčím, sedím na místě pilota, mám vzlétnout, ale klepou se mi kolena i ruce.
"Thomasi, co je s tebou? Letíme, musíme dostat pacienta do nemocnice."spustí Mark.
"Jo, už letím."odpovím mu a s klepajícíma se rukama vzlétám. Osudný krok, za chvíli je to za námi. Slyším, jak Mark přikazuje Petrovi, co má dělat. Když se po dvou minutách ozve: "Petře, co blbneš?!"
"Sakra, Thomasi, dělej něco, nepovedlo se to!"křikne Petr. Chtěl dát Markovi uspávací lék, ale Mark si ho v poslední chvíli všimnul a uhnul. Teď jsme v háji, je po plánu. Otočím se, abych se podíval, co se děje vzadu. Petr se s Markem pere.
"Pomoc, Thomasi, Petr se zcvoknul, dělej něco!"křičí na mě Mark.
Hnu s helikoptérou tak, aby se Petr dostal do dobré pozice a mohl Marka omráčit, to se nám povedlo. Petr píchnul pacientovi jed a odpojil ho od přístrojů. Úkol splněn, ale co teď s Markem, v plánu už dál pokračovat nemůžeme, zabít ho nechceme, přeci jen je to náš kamarád. Nakonec jsme přistáli na místě, jak jsme byli domluvení. Musíme okamžitě něco vymyslet. Co se to se mnou sakra stalo? Stále nevěřím svému chování, právě jsem zabil člověka.
Stojíme s helikoptérou na zemi, Marka jsme z helikoptéry vynesli a přivázali ho ke stromu pomocí obvazů. Vynesli jsme i mrtvého muže a položili ho opodál. Mark se probere a zjišťuje, že je přivázaný.
"Thomasi, Petře, proč? Proč jste to udělali? Jak jen jste mohli?"ptá se sotva se trochu zorientuje.
"Nepochopil bys nás. Moc nás to mrzí."mluvím za oba.
"To vy jste ta Tajemná dvojice?"zeptá se, došlo mu to.
"Pojď Thomasi, jdeme."řekne Petr, chytne mě za paži a dává mě jasně najevo, že musíme jít.
"Thomasi, prosím, vzdejte to!"křičí Mark.
Zastavím se podívám se na něj. "Petře, mám toho dost."řeknu Petrovi.
"Thomasi, teď to nevzdávej. Musíme zdrhnout."řekne mi Petr.
Já už vážně nemohu, kleknu na kolena a dlaněmi si přikryji obličej. "Thomasi, neblbni."slyším Petra.
"Co jsem to udělal!"začnu křičet a vztekle buším rukama o zem. "Petře, odvaž mě, musíme ho uklidnit, nebo si ještě ublíží."řekne Mark.
"Já jsem vrah, zničil jsem život několika lidem, tak proč bych měl žít?!"křičím dál.
Do dění vstoupila policie, která přilétla vrtulníkem. Thomas se nervově zhroutil. Petr se dal na útěk, ale stejně ho chytli. Oba putovali do vyšetřovací vazby. Tam se zjistilo, že Petr lhal. Historka sice byla pravdivá, provedlo to Petr, ale ne s Thomasem, ale s někým jiným. Petrovi se před rukama objevila lehká kořist a on toho zneužil. Chtěl to nahrát na Thomase a sám chtěl zdrhnout, vyhnout se trestu. Thomas mu věřil, chtěl se tak hodně dozvědět pravdu o své minulosti, až uvěřil i této historce, aniž by se zeptal více lidí a to byla chyba.
Bylo prokázáno, že Thomasovi se paměť ještě nevrátila a pro jeho zdravotní stav nebyl uznán vinen a byl propuštěn. Skončil znova v nemocnici. Jeho stav byl ale daleko horší, než před tím, ale i přes to, to Thomas zvládl. Paměť se mu však nevrátila hned a on musel čekat další dva měsíce na odkrytí minulosti. Dva měsíce mu trvalo, než si vzpomenul, než se mu paměť zase vrátila. Za to vděčí svým kolegům, kteří na něj nezanevřeli a snažili se mu se vší silou a se vší ochotou pomoci.
Petr všechno přiznal a putoval do věznice. Zklamal tolik lidí, ublížil tolika lidem. A za všechno mohou peníze a nakonec alkohol. Člověk si pod vlivem alkoholu neuvědomuje své činy, když si je uvědomí, lituje jich, zvláště, jedná-li se o něco vážného. Petr má doživotí, práskl i svého komplice, toho však nechytili. A ti, co ho do toho dostali, tak těm se nic nestalo Ve vězení ho skoro nikdo nenavštěvuje, rodina na ně zanevřela a kolegové se s tím stále nemohou smířit, zvláště ne Thomas, kterému obzvlášť ublížil.

Povídky na části budou "slepovány"

31. května 2013 v 15:57 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
Několik lidí odsouhlasilo můj návrh a to ten, že na blog vždy po zveřejnění všech částí dané povídky na přání, zveřejním tentýž povídku, jen bude v celku. Mělo by to usnadnit čtení, pro ty, co by si chtěli povídku přečíst znova, či pro nové návštěvníky blogu. Povídku najdete stále v povídkách na části, ale bude u ní napsáno - celá povídka.

Před minulostí nikdo neuteče – ztráta paměti (povídka na přání) - 6.část - závěr

31. května 2013 v 15:48 | Lucinecqua |  Před minulostí nikdo neuteče – ztráta paměti (povídka na přání)
Tak, máme zde konec, přečtěte si, jak to nakonec všechno dopadlo. Co na to říkáte?

"Sakra, Thomasi, dělej něco, nepovedlo se to!"křikne Petr. Chtěl dát Markovi uspávací lék, ale Mark si ho v poslední chvíli všimnul a uhnul. Teď jsme v háji, je po plánu. Otočím se, abych se podíval, co se děje vzadu. Petr se s Markem pere.
"Pomoc, Thomasi, Petr se zcvoknul, dělej něco!"křičí na mě Mark.
Hnu s helikoptérou tak, aby se Petr dostal do dobré pozice a mohl Marka omráčit, to se nám povedlo. Petr píchnul pacientovi jed a odpojil ho od přístrojů. Úkol splněn, ale co teď s Markem, v plánu už dál pokračovat nemůžeme, zabít ho nechceme, přeci jen je to náš kamarád. Nakonec jsme přistáli na místě, jak jsme byli domluvení. Musíme okamžitě něco vymyslet. Co se to se mnou sakra stalo? Stále nevěřím svému chování, právě jsem zabil člověka.
Stojíme s helikoptérou na zemi, Marka jsme z helikoptéry vynesli a přivázali ho ke stromu pomocí obvazů. Vynesli jsme i mrtvého muže a položili ho opodál. Mark se probere a zjišťuje, že je přivázaný.
"Thomasi, Petře, proč? Proč jste to udělali? Jak jen jste mohli?"ptá se sotva se trochu zorientuje.
"Nepochopil bys nás. Moc nás to mrzí."mluvím za oba.
"To vy jste ta Tajemná dvojice?"zeptá se, došlo mu to.
"Pojď Thomasi, jdeme."řekne Petr, chytne mě za paži a dává mě jasně najevo, že musíme jít.
"Thomasi, prosím, vzdejte to!"křičí Mark.
Zastavím se podívám se na něj. "Petře, mám toho dost."řeknu Petrovi.
"Thomasi, teď to nevzdávej. Musíme zdrhnout."řekne mi Petr.
Já už vážně nemohu, kleknu na kolena a dlaněmi si přikryji obličej. "Thomasi, neblbni."slyším Petra.
"Co jsem to udělal!"začnu křičet a vztekle buším rukama o zem. "Petře, odvaž mě, musíme ho uklidnit, nebo si ještě ublíží."řekne Mark.
"Já jsem vrah, zničil jsem život několika lidem, tak proč bych měl žít?!"křičím dál.


Do dění vstoupila policie, která přilétla vrtulníkem. Thomas se nervově zhroutil. Petr se dal na útěk, ale stejně ho chytli. Oba putovali do vyšetřovací vazby. Tam se zjistilo, že Petr lhal. Historka sice byla pravdivá, provedl to Petr, ale ne s Thomasem, ale s někým jiným. Petrovi se před rukama objevila lehká kořist a on toho zneužil. Chtěl to nahrát na Thomase a sám chtěl zdrhnout, vyhnout se trestu. Thomas mu věřil, chtěl se tak hodně dozvědět pravdu o své minulosti, až uvěřil i této historce, aniž by se zeptal více lidí a to byla chyba.
Bylo prokázáno, že Thomasovi se paměť ještě nevrátila a pro jeho zdravotní stav nebyl uznán vinen a byl propuštěn. Skončil znova v nemocnici. Jeho stav byl ale daleko horší, než před tím, ale i přes to, to Thomas zvládl. Paměť se mu však nevrátila hned a on musel čekat další dva měsíce na odkrytí minulosti. Dva měsíce mu trvalo, než si vzpomenul, než se mu paměť zase vrátila. Za to vděčí svým kolegům, kteří na něj nezanevřeli a snažili se mu se vší silou a se vší ochotou pomoci.
Petr všechno přiznal a putoval do věznice. Zklamal tolik lidí, ublížil tolika lidem. A za všechno mohou peníze a nakonec alkohol. Člověk si pod vlivem alkoholu neuvědomuje své činy, když si je uvědomí, lituje jich, zvláště, jedná-li se o něco vážného. Petr má doživotí, práskl i svého komplice, toho však nechytili. A ti, co ho do toho dostali, tak těm se nic nestalo Ve vězení ho nikdo nenavštěvuje, rodina na ně zanevřela a kolegové se s tím stále nemohou smířit, zvláště ne Thomas, kterému obzvlášť ublížil…


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)