Červen 2013

Smrtelné tempo - celá povídka

30. června 2013 v 23:00 | Lucinecqua |  Smrtelné tempo
Věra se s Lisou i s Laurou odstěhovala do Ameriky a tak se Thomas s holkami už vůbec nestýká. Thomas to nějaký čas nesl velmi těžce, ale nezbývalo mu nic jiného, než tuhle skutečnost přijmout a smířit se s tím. Thomas je teď sám, ale zakoukal se tak trochu do Biggi, docela to mezi nimi jiskří.

Thomas je pozvaný k Biggi na večeři, má to být takové "přátelské sezení". Je už u dveří, při cestě koupil krásnou kytici, zvoní, ale nikdo neotevírá. Zkouší tedy dveře, jsou odemčené, vstupuje dál a u toho volá Biggi. Dorazí do kuchyně, jídlo je rozvařené, ale Biggi nikde. Rozhlédne se po kuchyni, jeho zrak se zastaví u bílého papírku na stole, je na něm napsané nějaké telefonní číslo. Přistoupí blíže k papírku, do ruky si vezme mobil a zkouší volat na neznámé číslo. Nikdo to nezvedá, tak tedy zavěsí. Několik minut po zavěšení se mu rozezní mobil, jeho vyzváněcí tón naznačuje, že někdo volá. Thomas opatrně vytáhne mobil z kapsy a podívá se na displej, je to to neznámé telefonní číslo, kterému zkoušel volat. Stiskne tlačítko pro příjem a mobil si přiloží k uchu.
"Halo."řekne Thomas.
"Dobrý den, je u telefonu pan Wächter?"řekne neznámý hlas na druhém konci.
"Ano, jak to víte?"
"Máme vaši přítelkyni, jestli ji ještě někdy chcete vidět živou, dostavte se ihned do staré pískovny kousek za městem, jistě víte, kde je."dořekne neznámí hlas a zavěsí.
Thomas zůstane stát a poté se rozběhne k autu, jako agent OO7. Okamžitě jede do staré pískovny. Během čtvrt hodinky už je na místě, zastaví a vystoupí z auta. Rozhlíží se kolem, nikoho nevidí. Náhle se před ním objeví postava, má masku a zbraň. Přistoupí těsně k němu.
"Tady něco máte, bude se vám to hodit na splnění úkolu."řekne neznámá postava, podle hlasu muž a Thomasovi podává nějaký balíček.
"Co?"podiví se Thomas a stále nechápe.
"V tom balíčku je zbraň. Do zítřejší třetí hodiny odpolední zabijete svého, co je mi známo, kolegu Marka Harlanda. Pokud tak neuděláte, vaše přítelkyně se může rozloučit se životem.Pokud půjdete na policii, nebo se o tom ještě někdo dozví, vaše přítelkyně umře."řekne muž a je na odchodu. Thomas na něj zůstane hledět s otevřenou pusou, muž zmizí ve tmě a Thomas se ocitá sám. V hlavě mu běží věta - úkol, který se dozvěděl. Ale to přece nemůže udělat, i když má Biggi rád. Musí jednat, musí se rozhodnout. Na policii jít nemůže, jinak by ublížili Biggi, osobě, do které se zamiloval. Musí si vybrat, buď kolegu a dobrého kamaráda Marka, nebo kolegyni a zároveň jeho milovanou - Biggi. Nasedá do auta a jede k sobě domů, musí se to pořádně rozmyslet.
Celou noc kouká do stropu a promítá si události. Před očima se mu objevují obrázky Biggi a Marka. K ránu se rozhodne, splní úkol, Biggi miluje, musí ji zachránit, nemůže riskovat její život.
Thomas v šest hodin vstane, dá si cigaretu, vypije šálek kafe. Poté rozbalí balíček, najde v něm zbraň, přesně tak, jak mu neznámý muž řekl. Overal má doma, tak se rovnou oblékne a jde do práce. Ralf a Gabriela se diví, co tu dělá, když mají službu až odpoledne.
"Jsem tu za Biggi, požádala mě o to, je jí nějak nevolno."vysvětlí Thomas a oznámí to i šéfovi.
Ten to pochopí, ale Thomas nemá čisté svědomí, ví, že neměl lhát. Celou směnu je jako tělo bez duše. Naštěstí je služba poklidná a nikdo jejich pomoc nepotřeboval. Odpoledne nastává střídání směn, místo Ralfa a Gabi nastupuje Petr a Mark.
(Thomas) Blíží se moje šance, musím vysvobodit Biggi, i za cenu Marka, jsem rozhodnut. Když však vejde Petr a Mark do dveří a řeknou mi "Ahoj.". Nedokážu jim odpovědět, místo toho projedu Marka pohledem, na první pohled nezranitelný, ale na druhý už je to jiné, je to přeci člověk, je zranitelný, jako my všichni tady.
"Thomasi, čau."zopakuje Petr, asi si myslí, že neslyším.
"Jo, čau."odpovím.
Mark se sebere a jde do kuchyňky, kde uvaří tři kávy, ani se mě neptal, je to každodenní zvyk, není na co se ptát. Sedneme si ke stolku, pijeme kávu a Petr s Markem si povídají. Zatímco já mlčím a bedlivě pozoruji každý Markův pohyb.
"Thomasi, jsi v pohodě?"vytrhne mě ze soustředění Mark.
"Co? Jo, jsem."odpovím.
Zvednu se a jdu si provětrat hlavu, mám ještě dvě hodiny, sakra. Já to nejspíš nedokážu, ale musím, musím zachránit svojí lásku.
Ujistím se, že zbraň je na svém místě - v kapse pod bundou a jdu, vracím se do služební místnosti.
"Co se stalo, žes tak náhle odešel?"zeptá se hned po mém příchodu Petr.
"Nic… bylo mi blbě… Marku, .. mohu s tebou mluvit?" zeptám se Marka.
"Samozřejmě."odvětí Mark a jde ke mně.
"V hangáru, .. nikdo tam není, potřebuji mluvit mezi čtyřma očima."řeknu.
"Tak jo, Petře, počkej tu, za chvíli jsem zpět."řekne Mark. No, podle mě mu to s tím návratem moc nevyjde.
Zavedu Marka do hangáru, nikdo tu není, Max někam odjel a Ebelsieder už tu taky není.
"Co potřebuješ?"zeptá se důvěrně Mark.
Potí se mi ruce a stahuje hrdlo, teď nebo nikdy.
"Thomasi, je ti dobře?"zeptá se.
Sahám pro pistoli, teda chci sáhnout pro pistoli, když náhle mlha, omdlívám. Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když se proberu, jsem stále na stejném místě. Je tu jenom Mark, Petra zatím nezavolal.
"Thomasi, co je s tebou?"ptá se mě starostlivě Mark.
"Jenom se mi zamotala hlava, to je tím tlakem."odpovím.
"Sundej si tu bundu, bude ti líp."řekne mi Mark.
"Ne, to je dobrý,"řeknu "už je mi dobře."
"Ale stejně si jí sundej,"řekne a začíná mi rozepínat bundu.
"Říkám, že ne!"vyjedu na něj.
"Thomasi, uklidni se."uklidňuje mě Mark, ale to už mu pod nohy vypadla zbraň. Sakra, proč musel rozepínat nu zatracenou bundu.
Mark se na mě nevěřícně podívá, chvilku na mě hledí a poté vezme zbraň do ruky. "Thomasi, na co u sebe nosíš pistoli?"zeptá se.
Seberu všechnu sílu, pistoli mu z ruky vytrhnu a rychle vstanu, pistolí namířím přímo na něj. "Na to, abych tě zabil!"vykřiknu.
"Zbláznil ses?!"vykřikne Mark a vstává na nohy.
"Ani se nehni!"křičím. Mark dá ruce nad hlavu: "Thomasi, nedělej to. Proč mě chceš zabít, co jsem ti udělal?"
"Oni, oni,… mají Biggi, mám ….mám Tě.. zabít a oni jí pustí."
"Kdo má Biggi?"
"To je jedno! Zkrátka oni!"křičím na Marka a chystám se stisknout spoušť.
"Thomasi, neblbni, s tím si poradíme, Biggi zachráníme, všechno dobře dopadne."zkouší mně domluvit Mark.
"Ne, nikoho nezachráníme, ty ne, ty už ne!"křičím dál.
Mark už je ticho, v jeho očích vidím strach a bolest, také zklamání. Už se nesnaží něco udělat, je ticho, čeká na mé rozhodnutí, přitom by mi mohl říct tolik věcí. Je tu naprosté ticho, nevím, jak dlouho trvá, ale dlouho. Ticho vyruší otevírání dveří do hangáru, leknu se. Ve dveřích spatřím Maxe, vyděšeného z aktuálního dění tady, zůstane stát mezi dveřmi.
"Thomasi?"podiví se po chvíli.
"Pojď dál a stoupni se vedle něj."řeknu Maxovi a on poslouchá jako hodinky, také nic neříká. Max situaci vůbec nechápe, nejspíš si myslí, že jsem se zcvoknul. Mám nesnesitelnou chuť vystřelit, ale výraz v Markovo očích ve mně něco zlomí, nechám ruku i se zbraní klesnou, ale jen na moment. Mark se ke mně rozběhne, ale já pistolí znova mířím proti němu, jdu k němu a pevně ho chytím, Max je ode mě v bezpečné vzdálenosti a já se modlím, aby takto zůstal. Marka dotáhnu až k autu, nějak se nebrání, asi má strach z pistole. Je to tak dobře, otevřu kufr a Marka do něj donutím nastoupit, kufr zavírám, poté zasednu za volant a jedu pryč.
Jedu do staré pískovny, přesně tam, kde jsem se včera sešel s podezřelým mužem. Na místě zastavuji auto, beru mobil a volám na stejné telefonní číslo, jako včera. Mobil vyzvání, stále ho držím u ucha, nakonec se ozve hlas, tentýž jako včera. "Co chceš?"zeptá se mrzutě až naštvaně hlas na druhém konci.
"Mám tady Marka, nedokázal jsem ho zabít, ale vyměním ho za Biggi."řeknu pomalu do telefonu.
Chvilku ticho, pak se z telefonu ozve: "Dobře, kde jste?"
"V pískovně."odpovím. Neznámí muž telefon zavěsí, sednu si na místo řidiče do auta, jsem nervózní, přemýšlím nad tím, zda jsem neudělal blbost. Do toho se z kufru začnou ozývat hlasité rány, je to Mark, chce se dostat ven. A u toho křičí: "Thomasi, nedělej blbosti, to se nějak vyřeší, pusť mě ven, zvládneme to…." To je jen zlomek toho, co na mě křičí, chce si pouze zachránit krk. Ale já jsem již rozhodnut, chci zachránit Biggi. Nakonec mě Mark přinutí otevřít kufr, z něhož okamžitě vyskočí a snaží se mě omráčit, ale to se dříve povede mně. Mark spadne k zemi jako zralá hruška. "Promiň Marku."řeknu. Ale nemám čas nazbyt, v přihrádce u auta mám připravenou lepenku na koberce, tou Markovi svážu ruce i nohy k sobě a zalepím ústa. Nechám ho ležet na zemi, stejně spatřím černé auto, které zastaví asi deset metrů ode mě. Z něho vystoupí muž v kukle, otevře kufr z něhož vytáhne Biggi. Nevím, asi se opičí po mně, že je snažší a bezpečnější vozit lidi v kufru, zvláště ty unesené a ty, co nejedou dobrovolně. Biggi má zavázané oči, svázané ruce, nohy má volné, ještě že v tom se neopičí a je při vědomí, k její hlavě přiloží zbraň. Přijde na vzdálenost asi tří metrů, podívá se na Marka ležícího na zemi, v tom se objeví další postava v kukle, kterou jsem nezpozoroval včas, a chytne mě kolem krku, také na mě míří zbraní. Postava, která drží Biggi jí pustí a jde k Markovi, poté řekne: "Je to on, ale ještě žije, je pouze v bezvědomí."
Mark se v tu chvíli probere, zpozoruje situaci, nevím, co si myslí, ale nejspíš nic moc pěkného, zvláště o mě ne.
"Teď ho odděláš a jste oba volní."řekne po chvíli přemýšlení postava sehnutá u Marka, podle hlasu muž.
"Chci důkaz."oponuji.
Muž se zvedne, jde k Biggi, kterou odvede do kufru mého auta, zavře ji tam.
"Teď je řada na tebe."řekne, postava, jenž mě drží mě pustí a podá zbraň. A řekne: "Jenda kulka, jeden život." Myslím, že má tím namysli, že v pistoli je jen jedna kulka, pokud Marka nezabiju, schytám já jinou.
Sakra, do čeho jsem se to zase namočil. Muž dojde k Markovi, zvedne ho ze země, Mark bezmocně stojí proti mně, má zavázané ruce i nohy, zalepenou pusu. Mlčí, ale očima mi dává najevo, že dělám ohromnou chybu. Prst mám na spoušti, rozmýšlím se, jestli ji zmačknout či ne. Rozhodnu se, stiskávám spoušť…
Ale ozve se pouze klapnutí, které signalizuje, že je pistol prázdná, není v ní žádný náboj. Hlavou mi probleskne celý život, nevím, co si mám myslet. Kouknu na obě postavy, také na Marka, očividně si oddychl. Jeden z mužů si sundavá kuklu, je to ten, který drží Marka, spatřím jeho tvář, ale myslím, že ho neznám. Pak si sundá kuklu i ten druhý, toho už jsem někde viděl, ale nevím kde. Ke všemu netuším, co tohle všechno znamená. "Co to má znamenat?"řeknu po několika minutách ticha. Muž, který mi ještě před několika sekundami držel pistoli u pasu, jde kousek ode mě a promluví. "No.. nás si objednal nejmenovaný člověk, abychom vaši kolegyni a vašeho kolegu zabili, byl nám nabídnut slušný balík peněz, byli jsme bez peněz, proto jsme to vzali." Domluví jeden chlapík a pokračuje ten druhý: "Jenže jsme si to všechno zhodnotili a napadl nás tento plán, chtěli jsme vás přinutit, aby jste zabil svého kolegu a pod nátlakem bolesti i vaši kolegyni, nahráli bychom to na vaše osobní selhání a následně sebevraždu a my bychom zdrhli i s penězma. Jenže když jsme viděli vaši snahu, něco se v nás zlomilo, plán jsme prošli znova a uvážili, že bychom s tím pocitem žili až do smrti, proto jsme to nemohli udělat a modlili se, aby jste svého kolegu skutečně nezabil. Policii jsme informovali, jsou tu každou chvíli, trestu nejspíš neunikneme, ale poučíme se pro příště. Nebojte, vaši přítelkyni jsme neubližovali." Dořekne muž a já už v dálce slyším policajní houkačky. Nevím co mám říct, na jednu stranu mám na ně vztek, ale na druhou jsem jin nesmírně vděčný. Policie už je na místě, vyskakují z aut a zadržují únosce, pro ně únosce, pro mě lidi, co se smilovali. Zrovna je odvádějí v poutech do aut, přistoupím k nim: "Chtěl bych vám z celého srdce poděkovat, jsem vám vděčný za to, že jste si to včas rozmysleli a že jste svůj plán nedotáhli do konce. U soudu budu svědčit na vaši straně." Oba se na mě usmějí a jeden ještě řekne: "Nám neděkujte, mělo by to být spíšen naopak, právě vy jste zachránil svého kolegu a kolegyni, otevřel jste nám oči." Dořekne a policisté je odvádějí do aut, rozhlédnu se a spatřím dva policisty, kteří rozmotávají Marka z lepenky, asi jsem ho zalepil dobře, když jim to dá takovou práci. Jdu k autu, kam zavřeli Biggi, otevírám kufr. Biggi leží, je vystrašená a po tvářích jí stékají slzy, beru nůž a opatrně ji uvolňuji ruce, ví, že jsem to já, protože už si šátek z očí strhla sama. Když je volná, okamžitě mi skočí kolem krku, je to bezva pocit, už se ani tolik neklepe, vedu ji k sanitce, aby ji lékař zkontroloval. Lékař potvrdí, že je Biggi až nad několik modřin a sedřenin v pořádku a že nepotřebuje další lékařskou péči. Jsem rád, okamžitě se k sobě přitulíme a nehodláme se pustit, už nikdy….

Thomas se dal s Biggi dohromady, Biggi se k němu nastěhovala a byli konečně šťastní. Mark věděl, že se nemá na svého kolegu zlobit, ale i přes to jim trvalo několik týdnů, než se vztah mezi ním a Thomasem dal do kupy a než to bylo zase jako dřív…

Povídka na přání - Smrtelné tempo - 5. část - závěr

30. června 2013 v 19:44 | Lucinecqua |  Smrtelné tempo
Máme tu další část povídky na přání, již závěrečnou, uvidíte, jak to vlastně všechno dopadne...



Sakra, do čeho jsem se to zase namočil. Muž dojde k Markovi, zvedne ho ze země, Mark bezmocně stojí proti mně, má zavázané ruce i nohy, zalepenou pusu. Mlčí, ale očima mi dává najevo, že dělám ohromnou chybu. Prst mám na spoušti, rozmýšlím se, jestli ji zmačknout či ne. Rozhodnu se, stiskávám spoušť…
Ale ozve se pouze klapnutí, které signalizuje, že je pistol prázdná, není v ní žádný náboj. Hlavou mi probleskne celý život, nevím, co si mám myslet. Kouknu na obě postavy, také na Marka, očividně si oddychl. Jeden z mužů si sundavá kuklu, je to ten, který drží Marka, spatřím jeho tvář, ale myslím, že ho neznám. Pak si sundá kuklu i ten druhý, toho už jsem někde viděl, ale nevím kde. Ke všemu netuším, co tohle všechno znamená. "Co to má znamenat?"řeknu po několika minutách ticha. Muž, který mi ještě před několika sekundami držel pistoli u pasu, jde kousek ode mě a promluví. "No.. nás si objednal nejmenovaný člověk, abychom vaši kolegyni a vašeho kolegu zabili, byl nám nabídnut slušný balík peněz, byli jsme bez peněz, proto jsme to vzali." Domluví jeden chlapík a pokračuje ten druhý: "Jenže jsme si to všechno zhodnotili a napadl nás tento plán, chtěli jsme vás přinutit, aby jste zabil svého kolegu a pod nátlakem bolesti i vaši kolegyni, nahráli bychom to na vaše osobní selhání a následně sebevraždu a my bychom zdrhli i s penězma. Jenže když jsme viděli vaši snahu, něco se v nás zlomilo, plán jsme prošli znova a uvážili, že bychom s tím pocitem žili až do smrti, proto jsme to nemohli udělat a modlili se, aby jste svého kolegu skutečně nezabil. Policii jsme informovali, jsou tu každou chvíli, trestu nejspíš neunikneme, ale poučíme se pro příště. Nebojte, vaši přítelkyni jsme neubližovali." Dořekne muž a já už v dálce slyším policajní houkačky. Nevím co mám říct, na jednu stranu mám na ně vztek, ale na druhou jsem jin nesmírně vděčný. Policie už je na místě, vyskakují z aut a zadržují únosce, pro ně únosce, pro mě lidi, co se smilovali. Zrovna je odvádějí v poutech do aut, přistoupím k nim: "Chtěl bych vám z celého srdce poděkovat, jsem vám vděčný za to, že jste si to včas rozmysleli a že jste svůj plán nedotáhli do konce. U soudu budu svědčit na vaši straně." Oba se na mě usmějí a jeden ještě řekne: "Nám neděkujte, mělo by to být spíšen naopak, právě vy jste zachránil svého kolegu a kolegyni, otevřel jste nám oči." Dořekne a policisté je odvádějí do aut, rozhlédnu se a spatřím dva policisty, kteří rozmotávají Marka z lepenky, asi jsem ho zalepil dobře, když jim to dá takovou práci. Jdu k autu, kam zavřeli Biggi, otevírám kufr. Biggi leží, je vystrašená a po tvářích jí stékají slzy, beru nůž a opatrně ji uvolňuji ruce, ví, že jsem to já, protože už si šátek z očí strhla sama. Když je volná, okamžitě mi skočí kolem krku, je to bezva pocit, už se ani tolik neklepe, vedu ji k sanitce, aby ji lékař zkontroloval. Lékař potvrdí, že je Biggi až nad několik modřin a sedřenin v pořádku a že nepotřebuje další lékařskou péči. Jsem rád, okamžitě se k sobě přitulíme a nehodláme se pustit, už nikdy….


Thomas se dal s Biggi dohromady, Biggi se k němu nastěhovala a byli konečně šťastní. Mark věděl, že se nemá na svého kolegu zlobit, ale i přes to jim trvalo několik týdnů, než se vztah mezi ním a Thomasem dal do kupy a než to bylo zase jako dřív…

Informace

30. června 2013 v 17:03 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
Dnes večer bude závěr povídky Smrtelné tempo, zítra bude další povídka na přání, tentokrát pro "Domino", tato povídka ponese název Minuty ticha....

Povídka na přání - Smrtelné tempo - 4. část

28. června 2013 v 19:44 | Lucinecqua |  Smrtelné tempo
Chvilku ticho, pak se z telefonu ozve: "Dobře, kde jste?"
"V pískovně."odpovím. Neznámí muž telefon zavěsí, sednu si na místo řidiče do auta, jsem nervózní, přemýšlím nad tím, zda jsem neudělal blbost. Do toho se z kufru začnou ozývat hlasité rány, je to Mark, chce se dostat ven. A u toho křičí: "Thomasi, nedělej blbosti, to se nějak vyřeší, pusť mě ven, zvládneme to…." To je jen zlomek toho, co na mě křičí, chce si pouze zachránit krk. Ale já jsem již rozhodnut, chci zachránit Biggi. Nakonec mě Mark přinutí otevřít kufr, z něhož okamžitě vyskočí a snaží se mě omráčit, ale to se dříve povede mně. Mark spadne k zemi jako zralá hruška. "Promiň Marku."řeknu. Ale nemám čas nazbyt, v přihrádce u auta mám připravenou lepenku na koberce, tou Markovi svážu ruce i nohy k sobě a zalepím ústa. Nechám ho ležet na zemi, stejně spatřím černé auto, které zastaví asi deset metrů ode mě. Z něho vystoupí muž v kukle, otevře kufr z něhož vytáhne Biggi. Nevím, asi se opičí po mně, že je snažší a bezpečnější vozit lidi v kufru, zvláště ty unesené a ty, co nejedou dobrovolně. Biggi má zavázané oči, svázané ruce, nohy má volné, ještě že v tom se neopičí a je při vědomí, k její hlavě přiloží zbraň. Přijde na vzdálenost asi tří metrů, podívá se na Marka ležícího na zemi, v tom se objeví další postava v kukle, kterou jsem nezpozoroval včas, a chytne mě kolem krku, také na mě míří zbraní. Postava, která drží Biggi jí pustí a jde k Markovi, poté řekne: "Je to on, ale ještě žije, je pouze v bezvědomí."
Mark se v tu chvíli probere, zpozoruje situaci, nevím, co si myslí, ale nejspíš nic moc pěkného, zvláště o mě ne.
"Teď ho odděláš a jste oba volní."řekne po chvíli přemýšlení postava sehnutá u Marka, podle hlasu muž.
"Chci důkaz."oponuji.
Muž se zvedne, jde k Biggi, kterou odvede do kufru mého auta, zavře ji tam.
"Teď je řada na tebe."řekne, postava, jenž mě drží mě pustí a podá zbraň. A řekne: "Jenda kulka, jeden život." Myslím, že má tím namysli, že v pistoli je jen jedna kulka, pokud Marka nezabiju, schytám já jinou.
Sakra, do čeho jsem se to zase namočil. Muž dojde k Markovi, zvedne ho ze země, Mark bezmocně stojí proti mně, má zavázané ruce i nohy, zalepenou pusu. Mlčí, ale očima mi dává najevo, že dělám ohromnou chybu. Prst mám na spoušti, rozmýšlím se, jestli ji zmačknout či ne. Rozhodnu se, stiskávám spoušť…

Povídka na přání - Smrtelné tempo - 3. část

27. června 2013 v 19:44 | Lucinecqua |  Smrtelné tempo
Seberu všechnu sílu, pistoli mu z ruky vytrhnu a rychle vstanu, pistolí namířím přímo na něj. "Na to, abych tě zabil!"vykřiknu.
"Zbláznil ses?!"vykřikne Mark a vstává na nohy.
"Ani se nehni!"křičím. Mark dá ruce nad hlavu: "Thomasi, nedělej to. Proč mě chceš zabít, co jsem ti udělal?"
"Oni, oni,… mají Biggi, mám ….mám Tě.. zabít a oni jí pustí."
"Kdo má Biggi?"
"To je jedno! Zkrátka oni!"křičím na Marka a chystám se stisknout spoušť.
"Thomasi, neblbni, s tím si poradíme, Biggi zachráníme, všechno dobře dopadne."zkouší mně domluvit Mark.
"Ne, nikoho nezachráníme, ty ne, ty už ne!"křičím dál.
Mark už je ticho, v jeho očích vidím strach a bolest, také zklamání. Už se nesnaží něco udělat, je ticho, čeká na mé rozhodnutí, přitom by mi mohl říct tolik věcí. Je tu naprosté ticho, nevím, jak dlouho trvá, ale dlouho. Ticho vyruší otevírání dveří do hangáru, leknu se. Ve dveřích spatřím Maxe, vyděšeného z aktuálního dění tady, zůstane stát mezi dveřmi.
"Thomasi?"podiví se po chvíli.
"Pojď dál a stoupni se vedle něj."řeknu Maxovi a on poslouchá jako hodinky, také nic neříká. Max situaci vůbec nechápe, nejspíš si myslí, že jsem se zcvoknul. Mám nesnesitelnou chuť vystřelit, ale výraz v Markovo očích ve mně něco zlomí, nechám ruku i se zbraní klesnou, ale jen na moment. Mark se ke mně rozběhne, ale já pistolí znova mířím proti němu, jdu k němu a pevně ho chytím, Max je ode mě v bezpečné vzdálenosti a já se modlím, aby takto zůstal. Marka dotáhnu až k autu, nějak se nebrání, asi má strach z pistole. Je to tak dobře, otevřu kufr a Marka do něj donutím nastoupit, kufr zavírám, poté zasednu za volant a jedu pryč.
Jedu do staré pískovny, přesně tam, kde jsem se včera sešel s podezřelým mužem. Na místě zastavuji auto, beru mobil a volám na stejné telefonní číslo, jako včera. Mobil vyzvání, stále ho držím u ucha, nakonec se ozve hlas, tentýž jako včera. "Co chceš?"zeptá se mrzutě až naštvaně hlas na druhém konci.
"Mám tady Marka, nedokázal jsem ho zabít, ale vyměním ho za Biggi."řeknu pomalu do telefonu.


Povídka na přání - Smrtelné tempo - 2. část

26. června 2013 v 19:44 | Lucinecqua |  Smrtelné tempo
Celou noc kouká do stropu a promítá si události. Před očima se mu objevují obrázky Biggi a Marka. K ránu se rozhodne, splní úkol, Biggi miluje, musí ji zachránit, nemůže riskovat její život.
Thomas v šest hodin vstane, dá si cigaretu, vypije šálek kafe. Poté rozbalí balíček, najde v něm zbraň, přesně tak, jak mu neznámý muž řekl. Overal má doma, tak se rovnou oblékne a jde do práce. Ralf a Gabriela se diví, co tu dělá, když mají službu až odpoledne.
"Jsem tu za Biggi, požádala mě o to, je jí nějak nevolno."vysvětlí Thomas a oznámí to i šéfovi.
Ten to pochopí, ale Thomas nemá čisté svědomí, ví, že neměl lhát. Celou směnu je jako tělo bez duše. Naštěstí je služba poklidná a nikdo jejich pomoc nepotřeboval. Odpoledne nastává střídání směn, místo Ralfa a Gabi nastupuje Petr a Mark.

(Thomas) Blíží se moje šance, musím vysvobodit Biggi, i za cenu Marka, jsem rozhodnut. Když však vejde Petr a Mark do dveří a řeknou mi "Ahoj.". Nedokážu jim odpovědět, místo toho projedu Marka pohledem, na první pohled nezranitelný, ale na druhý už je to jiné, je to přeci člověk, je zranitelný, jako my všichni tady.
"Thomasi, čau."zopakuje Petr, asi si myslí, že neslyším.
"Jo, čau."odpovím.
Mark se sebere a jde do kuchyňky, kde uvaří tři kávy, ani se mě neptal, je to každodenní zvyk, není na co se ptát. Sedneme si ke stolku, pijeme kávu a Petr s Markem si povídají. Zatímco já mlčím a bedlivě pozoruji každý Markův pohyb.
"Thomasi, jsi v pohodě?"vytrhne mě ze soustředění Mark.
"Co? Jo, jsem."odpovím.
Zvednu se a jdu si provětrat hlavu, mám ještě dvě hodiny, sakra. Já to nejspíš nedokážu, ale musím, musím zachránit svojí lásku.
Ujistím se, že zbraň je na svém místě - v kapse pod bundou a jdu, vracím se do služební místnosti.
"Co se stalo, žes tak náhle odešel?"zeptá se hned po mém příchodu Petr.
"Nic… bylo mi blbě… Marku, .. mohu s tebou mluvit?" zeptám se Marka.
"Samozřejmě."odvětí Mark a jde ke mně.
"V hangáru, .. nikdo tam není, potřebuji mluvit mezi čtyřma očima."řeknu.
"Tak jo, Petře, počkej tu, za chvíli jsem zpět."řekne Mark. No, podle mě mu to s tím návratem moc nevyjde.
Zavedu Marka do hangáru, nikdo tu není, Max někam odjel a Ebelsieder už tu taky není.
"Co potřebuješ?"zeptá se důvěrně Mark.
Potí se mi ruce a stahuje hrdlo, teď nebo nikdy.
"Thomasi, je ti dobře?"zeptá se.
Sahám pro pistoli, teda chci sáhnout pro pistoli, když náhle mlha, omdlívám. Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když se proberu, jsem stále na stejném místě. Je tu jenom Mark, Petra zatím nezavolal.
"Thomasi, co je s tebou?"ptá se mě starostlivě Mark.
"Jenom se mi zamotala hlava, to je tím tlakem."odpovím.
"Sundej si tu bundu, bude ti líp."řekne mi Mark.
"Ne, to je dobrý,"řeknu "už je mi dobře."
"Ale stejně si jí sundej,"řekne a začíná mi rozepínat bundu.
"Říkám, že ne!"vyjedu na něj.
"Thomasi, uklidni se."uklidňuje mě Mark, ale to už mu pod nohy vypadla zbraň. Sakra, proč musel rozepínat nu zatracenou bundu.
Mark se na mě nevěřícně podívá, chvilku na mě hledí a poté vezme zbraň do ruky. "Thomasi, na co u sebe nosíš pistoli?"zeptá se.


Povídka na přání - Smrtelné tempo - 1. část

25. června 2013 v 19:44 | Lucinecqua |  Smrtelné tempo
Další povídka na přání, nyní s názvem Smrtelné tempo, pro "miluju - mcfly"


"miluju - mcfly" napsala: Prosím nějakou pěknou povídku o Thomasovi a Biggi, aby Biggi treba unesli a Thomas ji zachráníl a pak byli spolu

Tahle povídka je o Thomasovi a Biggi a jejich začínající lásce. Něco se však pokazí, neco nevyjde. Thomas si musí vybrat mezi dvěma životy... jestli to dopadne podle přání, jestlii se Thomas odhodlá k danému činu a jak bude případně potrestán a co bude následovat, se dočtete brzy...

Smrtelné tempo - 1. část

Věra se s Lisou i s Laurou odstěhovala do Ameriky a tak se Thomas s holkami už vůbec nestýká. Thomas to nějaký čas nesl velmi těžce, ale nezbývalo mu nic jiného, než tuhle skutečnost přijmout a smířit se s tím. Thomas je teď sám, ale zakoukal se tak trochu do Biggi, docela to mezi nimi jiskří.

Thomas je pozvaný k Biggi na večeři, má to být takové "přátelské sezení". Je už u dveří, při cestě koupil krásnou kytici, zvoní, ale nikdo neotevírá. Zkouší tedy dveře, jsou odemčené, vstupuje dál a u toho volá Biggi. Dorazí do kuchyně, jídlo je rozvařené, ale Biggi nikde. Rozhlédne se po kuchyni, jeho zrak se zastaví u bílého papírku na stole, je na něm napsané nějaké telefonní číslo. Přistoupí blíže k papírku, do ruky si vezme mobil a zkouší volat na neznámé číslo. Nikdo to nezvedá, tak tedy zavěsí. Několik minut po zavěšení se mu rozezní mobil, jeho vyzváněcí tón naznačuje, že někdo volá. Thomas opatrně vytáhne mobil z kapsy a podívá se na displej, je to to neznámé telefonní číslo, kterému zkoušel volat. Stiskne tlačítko pro příjem a mobil si přiloží k uchu.
"Halo."řekne Thomas.
"Dobrý den, je u telefonu pan Wächter?"řekne neznámý hlas na druhém konci.
"Ano, jak to víte?"
"Máme vaši přítelkyni, jestli ji ještě někdy chcete vidět živou, dostavte se ihned do staré pískovny kousek za městem, jistě víte, kde je."dořekne neznámí hlas a zavěsí.
Thomas zůstane stát a poté se rozběhne k autu, jako agent OO7. Okamžitě jede do staré pískovny. Během čtvrt hodinky už je na místě, zastaví a vystoupí z auta. Rozhlíží se kolem, nikoho nevidí. Náhle se před ním objeví postava, má masku a zbraň. Přistoupí těsně k němu.
"Tady něco máte, bude se vám to hodit na splnění úkolu."řekne neznámá postava, podle hlasu muž a Thomasovi podává nějaký balíček.
"Co?"podiví se Thomas a stále nechápe.
"V tom balíčku je zbraň. Do zítřejší třetí hodiny odpolední zabijete svého, co je mi známo, kolegu Marka Harlanda. Pokud tak neuděláte, vaše přítelkyně se může rozloučit se životem.Pokud půjdete na policii, nebo se o tom ještě někdo dozví, vaše přítelkyně umře."řekne muž a je na odchodu. Thomas na něj zůstane hledět s otevřenou pusou, muž zmizí ve tmě a Thomas se ocitá sám. V hlavě mu běží věta - úkol, který se dozvěděl. Ale to přece nemůže udělat, i když má Biggi rád. Musí jednat, musí se rozhodnout. Na policii jít nemůže, jinak by ublížili Biggi, osobě, do které se zamiloval. Musí si vybrat, buď kolegu a dobrého kamaráda Marka, nebo kolegyni a zároveň jeho milovanou - Biggi. Nasedá do auta a jede k sobě domů, musí se to pořádně rozmyslet.


Prozatím rubrika povídky na přání uzavřena

23. června 2013 v 18:06 | Lucinecqua |  Příběhy na přání
Prozatím žádné další povídky na přání.

Rozhodla jsem se, že ještě dnes zastavím komentáře v rubrice povídky na přání. Je to z důvodu, že jsem naslibovala několik povídek, tak abych měla čas je napsat a neslibovala další. Ale nebojte, časem povídky na přání zase obnovím. Mrkající

Současně bych chtěla upozornit na jednu věc - v povídkách na přání se začaly objevovat žádosti: napiš povídku o tom a tom na téma jako je povídka ..... . Tak nevím, jestli vás tyto povídky budou bavit, když se prakticky jedná o obdobu tentýž povídky jen s jinými postavami a s trošku jinými událostmi. Napište svůj názor. Já osobně raději píšu povídky na jiné náměty, ne na ty, které tu již byly... Ale je to jen věc názoru, tak se vás ptám. Samozřejmě tím nechci nikoho urazit, pouze mě zajímá váš názor. Usmívající se

Takový malý přehled povídek v nejbližší době

23. června 2013 v 17:48 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
V nejbližší době bude několik povídek na přání o Biggi a Thomasovi, či pouze o Biggi. Zatím zveřejním tři takové slíbené povídky. (Pro "miluju-mcfly" a pro "Domino") Poté budou následovat nějaké povídky, které mám již napsané. Po těchto povídkách bude zbytek povídek na přání. Pokud se dodělá komentářovka, tak časem zveřejním novou.

(Plán je jen orientační.)

Únos a jeho následky - povídka na přání - celá povídka

23. června 2013 v 1:02 | Lucinecqua |  Únos a jeho následky
Dnes má první službu tým-A, Petr, Michael a Thomas hrají na základně fotbálek i s Maxem. Petr hraje s Maxem proti Michaelovi a Thomasovi, zatím vedou.
"Ha, další gól!"vykřikne Petr radostně.
"Jen se nezblázni, my vás doženeme."přeruší jeho radost ješitně Thomas. A hrají dál, jsou tak zabraní do hry, že nevnímají svět kolem sebe. Ani nezpozorují Ebelsiedera, který stojí opodál a pozoruje je.
"Haha, další, pět nula!"vykřikne tentokrát Max.
"Maxi, kdybyste se tak raději věnoval opravě kapajícího kohoutku v koupelně."přeruší je Ebelsieder.
"Nejsem instalatér."odbude ho Max a hrají vesele dál. Ebelsieder už jim raději nic neříká a odchází, nehodlá jim kazit zábavu.
Teď jejich hru přeruší alarm na zásah. Nikdo nemá námitku a okamžitě běží k helikoptéře, teda až na Maxe. Petr ještě vzal tašky, přibíhá jako poslední s námitkami: "Taky bychom mohli mít nějakého nosiče."
"Ale Petříčku, alespoň si procvičíš svaly."směje se mu Thomas, ale to už jsou na cestě.
Letí asi půl hodiny, když Thomas řekne: "Tady někde by to mělo být."
"Nikoho nevidím."řekne Michael, ale nikoho tím nepřekvapil, ani ostatní nikoho nevidí.
"Co vy na to, že přistaneme a prohledáme okolí."navrhl Thomas.
"No, nic jiného nám nejspíš nezbude."prohlásí Petr. Thomas přistává na opuštěném paloučku v lese, Petr a Michael jdou prohledávat okolí, zatímco Thomas vypíná motory.
"Já jdu tudy a ty běž tam."přikazuje Michael Petrovi a u toho ukazuje rukou, kam že to vlastně myslel.
Petr poslouchá a vydá se daným směrem. Petr i s Michaelem křičí: "Halo, je tu někdo!" Nikdo se neozývá.
"Nejspíš planý zásah."pomyslí si a chtějí se vrátit k helikoptéře. Když v tom vyskočí zpoza stromu muž a v ruce má zbraň, hned za ním vyskočí další. Chytí Michaela a jdou s ním k helikoptéře.
"Tak a teď ven!"křikne jeden z nich na Thomase, zatímco druhý vede Petra k helikoptéře.
"Kde máte tašky první pomoci?"zeptají se poté.
"Tam."ukáže vystrašený Petr.
Jeden z mužů hlídá Petra, Michaela a Thomase tím, že na ně míří zbraní, druhý jde pro tašky. Když se zmocní tašek, všem třem spoutají ruce pomocí stahovacích pásků a vedou je lesem. Jdou asi pět minut, když spatří černý wolkswagen s korbou. Únosci je naskládají na korbu, svážou k sobě tak, aby se nemohli pořádně ani hnout,vyberou jim kapsy, zalepí jim ústa a přikryjí je tmavým igelitem, který zajistí proti odkrytí. Auto nastartuje a odváží Thomase, Petra a Michaela pryč, ani jeden z nich neví kam. Cesta je celkem dlouhá, když auto konečně zastaví, únosci odkryjí igelit a postupně je odvádí do tmavého malého sklepa opodál. Sklep je na opuštěném místě. Zamknou je tam , nic jim neřeknou a odjedou.

"Co teď?"zeptá se Petr a podívá se na Thomase.
"Nevím, když ani nevíme, co po nás vlastně chtějí. Určitě nás neunesli jen tak pro nic za nic. Možná budou chtít výkupné, možná se jedná o pomstu, kdo ví."odpoví klidně Thomas, až příliš klidně.
"Thomasi, nejsi nějak moc klidný?"zeptá se Michael.
"Asi jo, ale někde jsem slyšel, že v takových situacích je lepší zachovat klid."řekl mu na to Thomas.
"Chtěl bych mít tvojí hlavu."odpoví Petr.
Sklep má přibližně šest metrů čtverečních, vede do něj asi deset schodů, pak jsou dveře, za kterými jsou zavřeni. Je v něm tma, sotva na sebe alespoň trochu vidí. Dveře nejdou otevřít, to už Michael zkoušel, jsou zamčené, ale to se dalo čekat. Hodili jim sem několik dek, které sice divně zapáchají, ale nemají na vybranou. Nezbývá nic jiného, než čekat.

Mezitím na základně:
Max zavolal tým-B, aby okamžitě přišli na základnu, že se jim zatím tým-A neozval.
"Máme průser, po Michaelovi, Thomasovi a Petrovi se slehla zem."oznamuje okamžitě Max.
"A víte, co se stalo?"zeptá se Biggi
"Právě že ne, ale bylo nalezeno BKčko, ale ani jeden z nich tam nebyl, nikdo neví, kam zmizeli. Policie je na cestě sem. Pravděpodobně se jedná o únos."vysvětlí Max.
"Sakra."uleví si Ralf.

Petr, Michael ani Thomas nevědí, co po nich únosci chtějí, nikdo jim nic neřekl. Jsou tu zavření a nemohou nic dělat.

Na základnu již dorazila policie, ale žádné další stopy nemají. "Musíme pouze čekat."oznámí jim velitel zásahu. Když asi po dvou hodinách dlouhého čekání konečně zazvoní telefon, ve všech jakoby hrkne. Telefon zvedne Gabriela: "Halo."
"Dobrý den, jestli hledáte vaše kolegy, tak být na vašem místě, hledám pořádně, nevím, jak dlouho vydrží bez vody. Jestli čekáte, že chci peníze, tak to ani nečekejte. Nechci žádné peníze, chci si váa prověřit. A pánům policistům, kteří mě poslouchají, vzkazuji: Nikdy mě nechytíte. Raději hledejte, žádné nápovědy nebudou."ozvalo se z telefonu a neznámí hlas zavěsil.
"Bohužel hovor nelze zaměřit."řekl jeden z policistů. Všichni jsou v šoku, nikdo nechce věřit tomu, co se právě dozvěděl. Ihned se rozjela velká pátrací akce, policisté však nedávají mnoho nadějí na jejich včasné nalezení.
Pátrá už se dva dni, ale stále nic, ani jediná stopa. Byly vyvěšeny plakáty, fotky do novin a časopisů a také do televize. Nikdo o Thomasovi, Michaelovi ani o Petrovi neslyšel, jako by se po nich zem slehla.
"Jak dlouho tu ještě budeme? Co s námi plánují?"ptá se Michael sám sebe, ale ani on a ani kolegové neznají odpověď.
"Kdyby tu alespoň nebyla taková zima, tak to jde."postěžuje si Petr.
"To s tebou souhlasím, kdyby tu byl alespoň větší prostor, mohli bychom si dát závody na zahřátí, ale takhle bychom se tu pozabíjeli." dá mu Thomas za pravdu.
"Thomasi, Petře, koukněte, co jsem našel."vyruší je ze spekulací Michael, přišel blíž k nim a ukázal jim zápalky.
"Kde jsi to prosim tě měl?"zeptá se překvapeně Thomas.
"Nebo to raději nechceme vědět."přidá Petr.
"Ach jo, kdo ví, na co zase myslíš. Měl jsem je v malé kapsičce zevnitř u overelu, na tu nepřišli."vysvětlí Michael.
"A co kdybychom zkusili propálit ty dveře, když jsou ze dřeva."napadne Petra, Michael a Thomas souhlasí. Je to sice nebezpečné, vždyť se mohou i udusit a nedávají tomu příliš nadějí, ale jinou možnost nemají, nechtějí tu umírat zaživa.
Petr roztrhal jednu deku, ostatní deky naházel do opačného rohu, než jsou dveře. Roztrhané kusy deky naskládali ke dveřím a zapálili. Ale v dece musela být nějaká silně hořlavá látka, protože se oheň rychle rozhořel a šel z něho divně zapáchající kouř.
"Snažte se co nejmíň dýchat."upozornil Michael.
Oheň stále sílil, začaly už hořet i dveře, ale oheň se začal nečekaně šířit dál. Chytly už i deky v druhém konci sklepa. Thomas, Michael a Petr se začali dusit, nemají dostatek kyslíku. Thomas se snaží prorazit dveře, bez ohledu na to, že ještě hoří. Dveře náhle povolí a Thomas se ocitá na schodech. "Michaeli, Petře, pojďte!"vykřikne.
Michael ho následuje, nevšimne si, že Petra uvěznil oheň a on nemůže projít. "Pomoc!"vykřikne Petr slabě, nikdo ho však neslyšel, Petr upadl do bezvědomí, nadýchal se kouře.
Thomas vylezl nahoru po schodech, kde vysílením padl na zem, už neměl sílu vstát, neměl sílu jít dál, ani neměl sílu, jít na pomoc kolegům, kdyby jeho pomoc potřebovali. Přiotrávil se kouřem. Když se po chvilince dostal ven i Michael a pracně vylezl těch deset schodů, padl vedle Thomase.
"Kde je sakra Petr?"uvědomí si ve zlomku vteřiny. "Thomasi, kde je Petr?" zeptal se Michael Thomase ležícího vedle sebe. "Já nevím."řekl Thomas a omdlel.
"Thomasi, sakra, prober se."přikazuje mu Michael, ale Thomas nereaguje. "Bude přiotrávený. Teď musím pomoc Petrovi."rozhoduje se Michael a z posledních sil se zvedá a vrhá se zpět do plamenů. Spatřil Petra, ležícího na zemi, plameny už začaly spalovat jeho tělo. Michael neváhal ani vteřinu, sundal bundu a začal plameny hasit, trvalo mu to strašně dlouho, když se mu to konečně podařilo, vzal Petra na záda a vynesl ho ven. Sám neví, kde vzal tolik síly, ale strach o přítele mu nad tím nedovolil přemýšlet. Petra položil kousek od Thomase, zjistil, že má popálené celé tělo, popáleniny druhého, místy až třetího stupně.

(Michael) Jak je to jen možné, že má tolik popálenin? Co sakra bylo na těch dekách? Ptá se sám sebe. Zkouším nahmatat Petrovi tep, žije. Poté jdu k Thomasovi, ten také žije. Nejdříve propleskávám Thomase, povede se mi to, ale po probrání je Thomas silně dezorientovaný a stěžuje si, že se mu špatně dýchá. Teď jdu k Petrovi, nevím, co s ním, nemám potřebnou výbavu na ošetření popálenin, nemám nic, ani vodu, která je ze všech nejdůležitější. Rozhlédnu se, všude je les, nikde ani živáčka. Mobil také nemám.
"Thomasi, jak je?"zeptám se smrtelně bílého Thomase.
"Motá se mi palice a strašně blbě se mi dýchá."odpoví Thomas.
"To bude dobrý, zvládl by ses tu postarat o Petra?"
"Snad jo, jak je na tom?"
"Hodně špatně, v bezvědomí, nevím přesně, co s ním je. Má silné popáleniny téměř na osmdesáti procentech těla."
"Michaeli, běž pro pomoc, já to zvládnu."nabídne se Thomas. Opatrně vstává a jde k Petrovi.
"Musíme sehnat vodu."
"Tady nikde není, je tu sucho, nikde nic."odpoví Thomas.

Michael se tedy rozběhne pro pomoc, asi po půl hodině běhu lesem dorazí k silnici, zastaví jedno z aut, okamžitě volá pomoc. Za pět minut od udání přibližné polohy dispečerce, uslyší zvuk helikoptéry, helikoptéra přistane na paloučku, kousek od osudové pasti. Z helikoptéry vystoupí záchranáři, ale není to tým-B, je to tým záchranářů, který Thomas nezná, ale to teď není podstatné. Thomas ustoupí a Petra přenechá lékaři, u jeho ošetřování říká, co se stalo.
Když lékař Petra ošetří, dají ho na nosítka a naloží do helikoptéry.
"Jak je na tom?"zeptá se Thomas.
"Špatně, nevíme, jestli to zvládne, ale už je v bezpečí. Počkejte tady, za chvíli přijde váš kolega, vyzvedne vás tu záchranka."odpoví lékař. Ještě Thomasovi řekne, do jaké nemocnice Petra vezou a pak nastoupí do helikoptéry a už vzlétávají.

Jak lékař řekl, tak se i stalo, Michael dorazil, Thomas mu vše řekl a čekali na záchranku. Ta přijela za necelou hodinu od doby, co helikoptéra i s Petrem na palubě odlétla. Lékař ze sanitky ošetřil jak Thomase, tak Michaela. Thomasovi dal dýchací masku a musel ho dát na nosítka, protože se jeho stav zase o něco zhoršil, Michaelovi dal pouze dýchací masku, poté byli na cestě do nemocnice.

V nemocnici Thomase i přes jeho velký protest umístili na pokoj. Michael na tom nebyl nějak vážně, tak mohl jít za ostatními, kteří už byli dávno v nemocnici.
"Jak je na tom Petr?"zeptá se Gabriely.
"Přivezli ho v bezvědomí, podezření na silnou intoxikaci, pravděpodobně kouřem. Silné popáleniny. Teď je ještě na ambulanci, nikdo nám nic moc neřekl. Nevíme, jak na tom je, nevíme, co s ním dělají a nevíme ani to, jestli to vůbec přežije. "dořekne Gabriela se slzami v očích.
"A jak je na tom Thomas?"zeptá se Max.
"Je přiotráven kouřem, nechají si ho tu několik dní na pozorování."řekne Michael.

Po dlouhé době čekání se otevřou dveře, vyleze lékař. "Jak je na tom?"zareaguje okamžitě Michael a vyskočí napětím.
"Bohužel pro vás nemám dobré zprávy, pan Berger upadl do kómatu. Popáleniny jsme ošetřili, ale momentálně nemůžeme nic zaručit. Má popáleniny na osmdesáti procentech těla, jediná nepopálená část je hlava. Ke všemu se nadýchal velkého množství kouře, který mimo jiné obsahoval z několika procent velmi nebezpečný jed, pravděpodobně z nějaké chemické látky. Jak jsem již řekl, nic nezaručujeme. Jak jistě pochopíte, teď vás k němu pustit nemůžeme."
"Samozřejmě, děkujeme."odpoví Michael za všechny.
Všichni se odeberou z nemocnice pryč, stejně by nic nezmohli. Thomas zůstal v nemocnici pět dní, poté ho pustili. Jen Petr zůstával dále v kómatu. Thomas to nesl asi ze všech nejhůř, vyčítal si, že Petrovi nepomohl včas.
"Thomasi, ty za nic nemůžeš."utěšovali ho ostatní, ale Thomas si stejně dával vinu.

Sedm dní po osudové události se Petr konečně probral z kómatu, ale jeho stav byl stále kritický, návštěvy k němu nepouštěli. Ale za několik dní se jeho stav rychle stabilizoval a stále se to zlepšovalo. Popáleniny se po pořádném ošetření rychle hojily. Za čtrnáct dní po úrazu už k Petrovi pouštěli na několik minut návštěvy. Thomas byl u něj každým dnem, měl velkou radost z toho, že Petr žije. Každým dnem se Petrův stav zlepšoval a po měsíci už byl propuštěn do domácí péče. Na starost si ho vzal Michael a střídal se u něj s ostatními. Petr toho dost vytrpěl, po těle má jizvy, ale nevzdal to, bojoval. Stále chce pomáhat lidem, ale na to bude muset ještě počkat, momentálně ho čeká zájezd do lázní na několikatýdenní kúru. Čeká ho ještě několik měsíců rekonvalescence, ale Petr má strpení a zvládne to.




© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)