Červenec 2013

Hry osudu - povídka na přání - 7. část

31. července 2013 v 7:30 | Lucinecqua |  Hry osudu
Celá nehoda, i osoba, která to všechno zavinila, je to tahle žena, je si s tím stoprocentně jista. Biggi strne, zůstane stát a motá se s ní celý svět, jejím tělem projede touha po pomstě. Před očima vidí celý průběh nehody, auto, které smetlo její motorku, bylo zelené, na okamžik, na zlomek vteřiny zahlédla obličej řidičky, pak následoval tvrdý pád na vozovku, od té doby si nic moc nepamatuje, ví jen, že chvíli slyšela nějaké zvuky, už si nevybavuje jaké, pak následovala tma a ticho, ke všemu silná bolest. Už ví, komu ten osudový obličej patří. Stojí před základnou a má zavřené oči. Karin to zpozoruje a jde k ní, chytne ji kolem ramen. "Biggi, co se děje?"
"Necítím se dobře."odpoví slabým hlasem Biggi.
Karin Biggi podepře a odvede ji zpět do služební místnosti, tam ji posadí na pohovku. "Biggi, co se stalo?"zeptá se Karin, když jsou na místě, všichni na Biggi překvapeně hledí, jen nic netušící Enrico je v šatně.
Biggi se z toho, co viděla, nemůže vzpamatovat.
"Biggi, halo, odpověz mi, máme tě dopravit do nemocnice?"
"Ne Karin, jen jsem unavená, prospím se a všechno bude zase dobré, věř mi."
"Tak dobře, ty musíš vědět, co potřebuješ. Lehni si, já tě přinesu deku, my…." Karin větu nedořekne, ozve se poplach, výbuch výletní lodi, velké množství zraněných. Z kanceláře vyletí Höppler: "Poletí oba týmy, je to tam vážné."
"Ano pane Höpplere, postarejte se prosím o Biggi, nebylo jí dobře."řekne Karin a už je na cestě i s ostatními k Medicopteru.
"Jé, paní Schwerinová, ani jsem si vás nevšiml. Přinesu vám deku, potřebujete ještě něco?"
"Dobrý den pane Höpplere, já vás taky ne. To budu ráda, ne děkuji, nic víc nepotřebuji."
Höppler Biggi přikryje a pak se jí ještě zeptá: "Nevíte, kde je Max?"
"Odešel do hangáru, prý tam má něco rozdělaného."
"Dobře, děkuji, tak se prospěte, kdyžtak budu v kanceláři."
"Děkuji."poděkuje Biggi a sleduje Höpplera, jak odchází. Snaží se usnout, aby nabrala síly a trošku se vzpamatovala a rozmyslela si, jak se zachová. Jenže ji vyruší zapípání telefonu. Biggi tomu nevěnuje pozornost, ale když se zapípání ozve znova, podívá se tím směrem, od kterého to přišlo. Vychází to z bundy, která je pověšena na opěrátku židle, Biggi pozná, že je to Enricova bunda. Nedá ji to, vstane a jde k ní. Prošmejdí všechny kapsy a najde mobil, na displeji vidí: Máte dvě nepřečtené zprávy od miláček. Biggi ví, od koho ty zprávy jsou, chvilku přemýšlí a pak je rozklikne. V jedné stojí: "Ahoj zlato, v kolik te mam dneska vyzvednout?" A v té druhé: "Na vecer mam pro tebe překvapeni." Biggi se zastydí, nemá ve zvyku číst cizí SMSky, ale touha po pomstě je silnější, než slušné vychování. Znova přemýšlí, pak ji napadne "bezva" nápad. Na první SMSku odepíše: "Ahoj prdelko moje, zrovna jsem ti chtel volat, mohla bys pro me prosim prijet co nejdrív? Odpadla nám sluzba a ja se nemam jak dostat domu." A stiskne tlačítko odeslat. Před ní se objeví nápis: Zpráva byla v pořádku odeslána. Biggi se proplíží do skladu léků, tam vezme malou injekční stříkačku a naplní ji lékem na spaní. Pak vezme další injekční stříkačku, do které dá tři ampulky silnějšího léku na spaní. Pak se vrátí zpět do služební místnosti. Na stole je Enricův mobil a na displeji znova svítí: Máte přijatou zprávu. Biggi se podívá na příchozí SMSku, stojí v ní: "Dobře, jsem tam za 30 minut, alespon budeme mit vic casu." Biggi si oddychne, její plán jde zatím tak, jak má. Ještě musí zajistit, aby ho nepřekazil Höppler či Max, protože kolegové jsou zatím zaměstnaní. Přemýšlí, jak to udělá. Nakonec se rozhodne spoléhat na slet událostí a tomuhle nechat volný průběh.

Za půl hodiny se před základnou objeví modré auto, je to totéž modré auto, které zde ráno vysadilo Enrica. Biggi jde k autu, v ruce má schovanou injekční stříkačku se slabým uspávacím lékem. Otevře dveře od řidiče, za nimiž sedí ona žena. Žena na ni kouká, nestihne říct ani jedno slovo a do ruky už se jí zapichuje ostrá jehla. Po chvilince usne. Biggi ji přetáhne na místo spolujezdce a sama si sedne na místo řidiče.Odjíždí pryč. Zastavuje na nedalekém hřbitově, ženě sváže lepenkou ruce a čeká, až se probere.

Hry osudu - povídka na přání - 6. část

30. července 2013 v 7:30 | Lucinecqua |  Hry osudu
Biggi tomu nerozumí a tázavým pohledem na něj hledí.
"Biggi, pochop pět let je dlouhá doba, stále jsem věřil, že se probereš, ale ty stále nic. Začal jsem ztrácet sílu i naději, nakonec jsem za tebou přestal chodit úplně, nedokázal jsem to. Představa, že nehybně ležíš na posteli, mě ničila, měl jsem neustálé výčitky a noční můry. Láska k tobě pomalinku mizela, až zmizela úplně. Zamiloval jsem se, ale do jiné osoby. K tobě už nic necítím, promiň." Enrico nečeká na její reakci, zvedne se a odchází. Biggi zůstává sama, po tvářích jí tečou slzy.
Rozhodne se pro pomstu, z vyprávění ví, že jí do motorky narazilo auto, které celou nehodu způsobilo, řidič ujel a zatím nebyl dopaden, případ už byl uzavřen. Ta představa, že tohle způsobil jeden zbabělec, který ke všemu ujel a unikl trestu, Biggi moc mrzí a její touha po pomstě se tím zvyšuje. I přes varování lékařů podepisuje revers a odchází z nemocnice. Jde domů, o její byt se celou dobu starala Karin, zač je jí velmi vděčná.
Doma si lehne na postel a přemýšlí, snaží si vzpomenout na tu nehodu, na osobu, která to všechno způsobila, ale nevzpomíná si, když ani neví, kde se ta nehoda stala, natož barvu auta, či dokonce tvář osoby. Leží na posteli a užírá se, z jejího myšlení jí přeruší zvonek. Biggi se zvedne a jde otevřít.
"Ahoj Biggi, lékaři mě oznámili, že jsi odešla z nemocnice. Smím vědět proč?"
"Ahoj Karin, pojď dál." Biggi dovede Karin do obýváku. "Víš Karin, já už jsem měla takovou chuť jít domů, nechci zbytečně trávit čas v nemocnici."
"Ale víš, že ještě nejsi úplně zdravá?"
"Vím, slyšela jsem to nejméně desetkrát od lékařů, ale cítím se už líp a dodržuju všechno, co mi v nemocnici řekli."
"Dobře. A co se chystáš?"
"Nejspíš budu sama ve velkém domě, přemýšlet nad minulostí a truchlit nad událostmi."
"Ale Biggi."
"A co jiného mám asi podle tebe dělat? Co bys dělala ty na mém místě!?" vyjede Biggi na Karin.
"Hlavně se neuzavírej do sebe, z toho by nevzniklo nic dobrého."řekne Karin a Biggi obejme.
"Stále nemohu věřit tomu, jak se Enrico zachoval, jednoduše mě odkopl a to kvůli něčemu, za co může někdo jiný."začne vzlykat Biggi.
"Biggi, vím, jak se cítíš, ale na jednu stranu musíš Enrica pochopit. Pravděpodobnost, že se ještě někdy probereš byla téměř nulová a on se nemohl celý život jen trápit."
"Já vím, Karin, já vím."řekne Biggi.
"Nechceš jít se mnou zítra do práce? Podíváš se na kolegy a pokecáme."zeptá se Karin po chvíli ticha.
"Tak jo, ráda, nemůžu celé dny trávit doma."odpoví již trochu uklidněná Biggi.
Pak si s Karin ještě chvilku povídají. Když Karin odejde, jde Biggi spát, musí hodně odpočívat, aby nabrala ztracenou sílu. Spí až do rána, když se probudí, nasnídá se a jde ven, jelikož začínají hřát jarní paprsky. Za půl hodiny Biggi vyzvedne Karin a jedou spolu do práce, ale Biggi pouze jako návštěva.
Biggi i s Karin vstoupí do služební místnosti, kde je Thomas, Petr a Mark, ti jí vřele přivítají a jsou rádi, že přijela. Pak vstoupí Gina, ta si Biggi prohlíží a pak řekne: "Vy jste nejspíš Biggi, že jo?"

Biggi přikývne a podá ruku na přivítanou, seznámí se a začnou si tykat. Karin měla z tohohle setkání trochu obavy, aby Biggi nebyla naštvaná, že je Gina na jejím místě. Ale Biggi ví, že nemá důvod se na Ginu zlobit, že ta za to nemůže. Všichni se začnou skvěle bavit, povídají si o všem možném, nakonec přijde i Max, který se k nim přidá. Když v tom Biggi z okna spatří auto, které právě zastavilo před základnou. Z něho vystoupí Enrico s nějakou ženou, dojde jí, že to nejspíš bude ta jeho, do které se zamiloval. Biggi si ji pořádně prohlíží, ten obličej odněkud zná….

Enrico obejme a dá ji pusu. Biggi se zvedne ze židle a jde se na ni podívat z blízka, Enrico ji zahlédne. "Ahoj, nevěděl jsem, že jsi tady."řekne Enrico suše k Biggi.
"To mě nepřekvapuje."odvětí Biggi.
"To nás musíš špehovat?"zeptá se Enrico stále bez jediné známky soucitu.
"Nejsem tu kvůli špehování, jen si říkám, že tuhle ženušku odněkud znám." Žena se na Biggi podívá, když si ji prohlédne, vytrhne se z Enricovi náruče se slovy: "zapomněla jsem, že musím být u doktora, ahoj brouku."
"Jak máte najednou naspěch."poznamená Biggi a jde k ženě blíž. Žena se na ni prudce otočí se slovy: "Chvátám." Žena nastoupí do auta a odjíždí, Biggi její tvář zahlédne v autě. Najednou se jí to vybaví.

Hry osudu - povídka na přání - 5. část

29. července 2013 v 7:30 | Lucinecqua |  Hry osudu
"Tak co?"zeptá se Thomas.
"Mozek je kupodivu zcela v pořádku, takový výsledek nikdo nečekal."řekne lékař a na jeho tváři se vykouzlí úsměv. Thomas samou radostí div nespadne ze židle, když se trochu uklidní, pokračuje: "A jato, že si na něco nevzpomíná?"
"To je normální, bude ještě několik měsíců trvat, než se zase vrátí do normálního života, ale nejspíš několik let, než zase bude moci pracovat. Podstoupí rehabilitace a psychologické testy, vše by se během několika let mělo vrátit do normálu."
"A jak dlouho si nebude vzpomínat?"
"To vám neřeknu, může si vzpomenout za hodinu a také už si nemusí vzpomenout vůbec, jde o to, jak to její mozek bude chtít, nejspíš si vzpomene jen na ty hezké události a na ty ošklivé, například jako na nehodu, si třeba nevzpomene, všechno uvidíme."
Thomas lékaři poděkuje a pak odejde na základnu, kde všechno svým kolegům řekne.


Biggiin stav se začíná pomalinku lepšit, rehabilitace pomáhají, testy dopadly dobře. Jen na nehodu a na události před ní si stále nevzpomíná, vzpomněla si jen na několik z nich, například už ví, kdo je Enrico. Je to její láska, ale překvapuje jí, že jí zatím od probuzení nepřišel navštívit, ale ví, že ho miluje. Ostatní kolegové už za ní byli. Nejhůře nesla fakt, že v kómatu byla pět let, což si nedokáže představit, ale nakonec i tuhle informaci jakš takš unesla.
Jednoho dne se Enrico k návštěvě přeci jen odhodlá. Zaklepe na dveře pokoje a vstoupí. Biggi ho spatří a rozbuší se jí srdce. "Ahoj Enrico."řekne a sedne si ne postel. Enrico přijde k ní a sedne si na židličku vedle její postele. Biggi ho obejme, ale Enrico se od ni odtáhne.

Hry osudu - povídka na přání - 4. část

28. července 2013 v 7:30 | Lucinecqua |  Hry osudu
Až jednou, zrovna byl u Biggi Thomas, držel jí za ruku a u toho jí četl její oblíbenou knihu, už se chystal na odchod, zavřel knihu, když v tom uslyší: "Neodcházej ještě, prosím." Thomas se lekne, podívá se na Biggi, ta má otevřené oči, usměje se na něj. "Biggi."Thomas je nadšený, na Biggi se taky usměje a zazvoní na sestru. "Biggi, jak je?"zeptá se Thomas.
"Já nevím."odpoví Biggi.
"Je dobře, že jsi se probrala. Enrico bude mít velkou radost."
"Kdo je Enrico?"zeptá se překvapená Biggi a Thomase touhle otázkou zaskočí.
"Biggi, ty si nevzpomínáš na Enrica?"zkouší Thomas. Biggi pouze zakroutí hlavou, ale to už je tu lékař se dvěma sestrami. Lékař Biggi zkontroluje a sestry ji poté i s postelí odvezou na potřebné vyšetření. Thomas zůstane s lékařem sám. "Pane doktore, je možné, že si nevzpomíná na přítele?"zeptá se Thomas.
"Možné to je, byla v kómatu přesně na den pět let, to je hodně dlouhá doba a za tu dobu se toho hodně změnilo. Podle daného vyšetření poznáme, jak je na tom ve skutečnosti a zda její mozek bude pracovat správně, či zůstane nějak poškozen."řekne lékař. Thomas si sedne na židličku, zavolá kolegům a čeká, až Biggi přivezou.
Když ji konečně přivezou:
"Dočti mi prosím tu knížku, cos mi četl."začne žadonit Biggi.
"Biggi, ty si to pamatuješ?" zeptá se překvapený Thomas.
Biggi přikývne. "Pamatuji si několik věcí, ale ne všechny. Vím, že tu byla Karin, to, žes tu byl ty, že jste mi vyprávěli, co je nového v práci. Také tu byl Petr, ten mi vyprávěl vtipy, ale už nevím které. Ale nepamatuju si všechno, čas běžel strašně rychle. První, co si pamatuju je bílé světlo, takové jasné. Bylo to těžké, slyšela jsem vás, ale nemohla jsem nic dělat, jen ležet, také jsem cítila doteky i bolest, ale na nic jsem nemohla reagovat. Až teď, cítila jsem, jak mi někdo drží za ruku a u toho čte mojí oblíbenou knížku, pak se někdo loučil se slovy: zatím ahoj, zase někdy přijdu. Nechtěla jsem zůstat zase sama, tak strašně jsem chtěla otevřít oči a ono to šlo, spatřila jsem tebe."
Thomas se usměje: "Udělala si mě a i ostatním strašnou radost, zase všechno bude jako dřív. Teď už ale musí, za chvíli mi začíná služba a ty musíš odpočívat, ahoj."
"Ahoj."špitne Biggi a vyčerpáním usne.
Thomas jde za lékařem, aby se dozvěděl výsledky, jeho hrdlo je sevřené, má strach z toho, co se dozví. Zaklepe a vstoupí, lékař mu naznačí, že se má posadit, jeho tvář je vážná.

Hry osudu - povídka na přání - 3. část

27. července 2013 v 7:30 | Lucinecqua |  Hry osudu
Dny plynou, Biggiin stav se stále nemění, sice už sama dýchá, ale ostatní zůstává pořád stejné. Ze dnů se stalo již šest měsíců, ale Enrico je stále vytrvalí a den co den za Biggi chodí.
Lékař si pozve Karin do ordinace:
"Musím vám oznámit něco, co sama jistě dobře víte a to, že pravděpodobnost, že se pacientka ještě probere a mozek bude pracovat správně, je velmi malá."
Karin jen přikývne, ví, že jen několik pacientů se po tak dlouhé době probere. Jenže musí tuhle zprávu říct i Enricovi. Jde na pokoj, Enrico zase sedí u Biggiiny postele, protentokrát ji čte knížku. Karin přistoupí k němu a Enrica obejme, Enrico pozná, že nenese dobré zprávy. Vstane a jdou na chodbu. "Karin, co mi chceš říct?"
"Enrico, víš? Na to, že se Biggi ještě probere, je velmi malá šance, která se každým dnem menší."
"Ona se probere, já to vím, probere se."nepřipouští si Enrico realitu.
"Enrico, já jenom, abys počítal i s jinou možností."
"Já věřím tomu, co vím, ne tomu, co říkají jiní."odvětí a jde zpět k Biggi, kterou opět chytne za ruku. Karin si povzdechne a odejde.

Enrico stále věří, že se Biggi jednoho dne probere, ale jak dny plynou, jeho víra se začíná ztrácet, nakonec se promění pouze v doufání. A je to znát i na jeho návštěvách u Biggi, už za ní nechodí každým dnem, ale jen obden, později jednou za tři dny, později to dopadne tak, že za ní chodí pouze jednou týdně. Někdy má dny, kdy si to všechno vyčítá a není schopný jít ani do práce, jindy dny, kdy si nic nepřipouští a funguje normálně a jindy ty dny, kdy věří, že se Biggi probere, ale tyhle dny rychlým tempem z jeho života mizí. Už se střídají pouze ty, při kterých si vše vyčítá a ty, o kterých funguje normálně. Nakonec za Biggi začne chodit z nutností, k jejím návštěvám se musí nutit.
Biggi je v kómatu již pět let, Enrico za ní už téměř nechodí, nemá už víc síly. Karin za ní někdy zajde, ale její síly taky nestačí na častější návštěvy. Někdy u Biggi sedávají ostatní kolegové, ale také nepříliš často, všichni se pomalinku vzdávají naděje....

Hry osudu - povídka na přání - 2. část

26. července 2013 v 7:30 | Lucinecqua |  Hry osudu
Když přijde blíž, všichni vstanou a lékař zpustí: "Pacientka bohužel upadla do kómatu, momentálně bude na jednotce intenzivní péče, poté se uvidí, zatím musíme jen čekat a doufat."
Enricovi se setmí před očima a padne k zemi. Mark okamžitě přiskočí a Enrica propleskává, ten se probírá. Za pomoci ostatních ho Mark doprovodí na židli a lékař přinese sklenici vody. Enrico se napije, pak obličej schová do dlaní, je na dně. "Proč zrovna Biggi? Proč?"začne se ptát sám sebe. "Kdybych ji odvezl, nic se stát nemuselo."začne si nahlas vyčítat Enrico.
"Enrico, poslouchej mě, ty za to nemůžeš, uvidíš, Biggi je bojovnice, dokáže to."uklidňuje ho Karin. Pak Enrica doprovodí do BKčka a všichni z nemocnice odjíždí, dnes už za Biggi nemohou. Höpplerovi se bohužel nepodařilo zařídit alespoň několika denní volno, aby měli čas se z této zprávy vzpamatovat, proto všichni i přes bolestivou zprávu musí sloužit dál.
Enrico se celý den užíral, nakonec začal vyhledávat informace a příběhy lidí v kómatu. Rozhodl se, že bude Biggi podporovat tím, že za ní bude chodit a mluvit na ní. Nese to těžce, ale snaží se s tím vyrovnat, vždy po službě za ní chodí a vypráví jí, co se dělo v práci či různé historky, stále věří, že se Biggi probere, že ho slyší.


Enrico zrovna sedí u její postele a drží Biggi za ruku, do ucha jí šeptá, jak moc ji miluje a že budou mít svatbu, když v tom někdo zaklepe a vstoupí lékař. Je to již týden a Biggiin stav zůstal neměnný, na její místo nastoupila nová pilotka - Gina Aignerová.
"Pane Continy, chci sám říct, že Biggi převezeme na ARO." Enrico pouze přikývne ví, že to může trvat docela dlouho, než se Biggi probere a že lékaři to nějak neuspěchají. Po převozu na pokoj na ARO si Enrico opět sedne k její posteli….

Jak to vidím já....

25. července 2013 v 20:20 | Lucinecqua |  videa





Hry osudu - povídka na přání - 1. část

25. července 2013 v 7:30 | Lucinecqua |  Hry osudu
A je tu povídka na přání, opět pro "Domino".

"Domino" napsala: můžu ještě poprosit o povídku o Biggi na téma Před minulostí nikdo neuteče - ztráta paměti.díky


Tahle povídka, stejně jako povídka Před minulostí nikdo neuteče - ztráta paměti, začíná nehodou, jak bude pokračovat, se brzy dozvíte....
Jedna část této povídky je dělána jinak, není to jen text, ale víc vám zatím neprozradím... :-)


Hry osudu - 1. část


Biggi nedorazila do práce, je to poprvé, co se opozdila. Karin jí volá, ale mobil nikdo nezvedá, v tom hlášení na zásah.
"Letím místo Biggi."řekne bez váhání Thomas a už je v BKčku, za chvilku naskakuje i Enrico s Karin a mohou letět na místo zásahu, jedná se o dopravní nehodu.
Po přistání je ale čeká šok - zraněná je Biggi, někdo ji nejspíš srazil a ona spadla z motorky, řidič ujel. Karin k jí okamžitě začne ošetřovat, Biggi je v bezvědomí, nedaří se jí probrat, ale žije. I když měla kalhoty a dlouhý rukáv, má rozsáhlé odřeniny, rozseklou nohu a pravděpodobně zvrknutý kotník. . Nehoda musela být nejspíš hrozná, protože přilba leží na druhé straně vozovky a Biggi na motorku bez přilby nesedne. Biggi má rozseklou hlavu. Enrico na ni bezmocně hledí, Karin mu několikrát musí opakovat to, co po něm žádala. Ví, jak se Enrico cítí, že jeho milovaná pouze bezmocně leží. Karin ji stabilizuje a pak mohou letět do nejbližší nemocnice. Biggi předají lékařům a čekají na chodbě, mezitím dorazí Petr, Mark i Max, všichni čekají na výsledky. Najednou se dveře otevřou a Biggi, stále v bezvědomí někam vezou. "Jak to s ní vypadá?"zeptá se Karin lékaře.
"Zatím nic moc nevíme, ošetřili jsme silně krvácející tržnou ránu v oblasti stehna a tržnou ránu na hlavě, nyní musí pacientka absolvovat několik vyšetření a až poté budeme vědět, jak je na tom. Zatím nezbyde nic jiného, než čekat."řekne lékař.
"Dobře, děkuji."poděkuje Karin a sedne si zpět na místo.
Za nějakou dobu Biggi přivezou zpět. Chvíli se nic neděje a pak se znova otevřou dveře, opět vyváří Biggi. Z ordinace vyjde také lékař a jde směrem ke Karin, jeho obličej je vážný.

Slova nejsou vše - chvíle okamžiku - celá povídka - 2/2

24. července 2013 v 12:01 | Lucinecqua |  Slova nejsou vše - chvíle okamžiku
Biggi se znova schoulí do klubíčka, jak má ve zvyku. Najednou se ozve zaklepání a odemykání zámku, vstupuje žena.
"Dobrý den, já jsem sestřička Anna Kollmanová a vy?"
Biggi jí slyší, vykoukne zpod peřiny. Kdyby to byl někdo jiný, dělala by, že spí, ale zarazilo ji příjmení.
"Biggi, Biggi Schwerinová."podívá se na ni s uslzenýma očima. Před ní stojí blonďatá sestřička, připomíná jí jednu osobu. Jedná se o osobu, se kterou se kdysi znala, byla to její kolegyně, dokonce byly dobré kamarádky - strašně ji připomíná Gabrielu. Ale ne, nemůže to být pravda, když Gabriela umřela, už tu není, stejně jako Enrico.
"Já jsem asi ve snu."řekne si sama pro sebe.
"Vy… neznáte náhodou Gabrielu Kollmanovou?" nedá jí to a pomalu to ze sebe vykoktá, u toho se posadí na postel.
Sestřička se pousměje a přikývne, sedne si vedle Biggi. "Sotva jsem slyšela, že vás sem mají přivézt a že vás budu mít na starost, věděla jsem, že si na to zeptáte. S Gabrielou jsme byly jednovaječná dvojčata, ale moc jsme se spolu nevídaly, já jsem totiž po škole žila v Americe. Jednoho dne jsem se rozhodla, že přijedu na návštěvu, ten den jsme si s Gabrielou náramně užily, rozhodla jsem se, že se nastěhuju zpět do Německa, abychom si takto užívat mohly častěji, ta dálka nám v tom bránila. Hned další den mě začala pomáhat se zařizováním, ale pak musela do práce. Už se z ní nevrátila. Pro mě to byla velká rána, když jsem se dozvěděla, že Gabriela umřela. Vždycky jsme spolu byly tak nějak spojené - jedna cítila, že té druhé není zrovna nejlíp, či že potřebuje pomoc. V ten den mi od rána bylo divně, zvláště v blízkosti Gabi, do teď si myslím, že to byl signál, že mám něco udělat, ale já nic neudělala, nechala jsem ji odejít a ona už se nevrátila. Cítila jsem určité napětí, určitou vinu, ke všemu jsem v noci začala mít noční můry. Neměla jsem na to jít ani na její pohřeb. Můry jsem měla každou noc, pokaždé, když jsem byla sama, zdálo se mi, že mě pronásleduje. Po dvou týdnech jsem se úplně sesypala, skončila jsem na psychiatrii, tam jsem díky lékům přestala mít noční můry, ale výčitky mě pronásledovaly pořád, žádné léky na ně nezabíraly a já se jich chtěla zbavit pomocí sebevraždy, byly nesnesitelné. Nakonec mě převezly sem, bylo to se mnou špatné a musela jsem být připoutána k posteli, ale tady mě dali dohromady, vrátili mi radost do života. Po úspěšném skončení léčby mi zpět do normálního života pomáhala sestřička, u tebe to budu nejspíš já. Když jsem si přivykla na režim normálního života, rozhodla jsem se, že chci pomáhat lidem, se stejnými problémy, proto jsem si udělala školu s kurzem na sestru se zaměřením na psychologii a našla místo tady, už tu pracuji tři roky a jsem nad míru spokojená."dokončí Anna své vyprávění. Biggi je z toho překvapená, tohle nečekala, ale trošku jí to dodalo odvahu.
"A jakto, že se o vás Gabi nikdy nezmínila?" nedá to Biggi a položí tuhle otázku.
"Nevím, možná právě proto, že jsme se spolu moc nevídaly."odpoví Anna
S Annou si začnou tykat, protože Anna je ta hlavní, kdo se bude o Biggi starat a po krůčkách jí pomáhat.
"Máš sílu jít, nebo chceš vozíček? Ukážu ti celou budovu."řekne po chvíli ticha Anna.
"Já."
"Copak Biggi? Pokaždé když tě bude něco trápit, tak se mi svěř, jo?"
"Nic, už je to dobrý."
"Vážně?"
"Jo, už nic."
"Tak já jdu pro vozíček, počkej tu chviličku."řekne Anna a odejde pro vozíček, zapomene zamknout dveře. Biggi probleskne hlavou únikový východ a tím spojená blízká smrt. Biggi se rozhoduje a jde k otevřeným dveřím, vyjde na chodbu, na chodbě jsou též barevné zdi. Nachází se na ní i několik židliček, ale nikdo na nich nesedí. Biggi jde pomalinku po chodbě, nezná to tady, neví, kde je co. Mine několik dveří se jmény, nejspíš to budou jména pacientů, nakonec vstoupí do dveří, které jsou otevřené, vybavením ji to přijde jako ošetřovna nebo nějaká ambulance. Před ní se objeví tolik věcí, ostrých věcí. Popadne skalpel, chvíli na něj hledí, ale uslyší kroky, proto skalpel položí a čapne zavírací nožík, který strčí do ponožky tak, aby nikdo nic nepoznal. Do místnosti vejde žena v bílém doktorském plášti. "Co tady děláte?"zeptá se a jde opatrně k Biggi. Biggi sklopí hlavu, nenapadá jí, co by mohla říct. Podívá se jí na ruku a na náramku si přečte Biggi jméno a přidělené číslo.
"Jo, vy jste ta nová, pojďte, odvedu vás zpět na pokoj."řekne opatrně lékařka a odvádí Biggi zpět na pokoj. Při cestě zkouší navázat kontakt, ale marně, Biggi jí neodpovídá, nechce se s ní bavit. Když dojdou na pokoj, právě tam přijede Anna s vozíčkem. Doktorka Biggi dovede k posteli a Annu si vezme stranou. Nevynadá ji, jen ji upozorní, aby si příště dala pozor. Když doktorka odejde, jde Anna k Biggi.
O její procházce neprohodí ani slovo a za to jí je Biggi nesmírně vděčná. "Biggi, obstarala jsem ti tepláky a tričko, abys nemusela být v pyžamu. Přes den se tady normálně nosí pohodlné oblečení a v noci pyžamo, ale se vším se seznámíš. Už jsem informovala tvoji kamarádku Karin, přinese ti nějaké osobní věci, ať to tu pro tebe není neosobní. Nechám tě, aby ses mohla převléci, přijdu za deset minut, tak nemusíš chvátat." Řekne Anna a podá Biggi věci, když zjistí, že se Biggi nechce na nic zeptat, odejde z pokoje a už nezapomene zamknout, pro jistotu.
Biggi se převlékne a nožík, který sebrala, schová pod madraci, kde ho nejspíš nikdo hledat nebude. Když přijde Anna, Biggi je již převlečená. Anna ji pomůže na vozíček, jelikož Biggi poslední dobou nic moc nejedla a její tělo není dvakrát silné. "Tak a teď se tady trochu projedeme."řekne Anna a veze Biggi po chodbě.
"Dveře s čísly jsou dveře pokojů, kde jsou pacienti, tvoje číslo je 13…… Tady je společenská místnost, zde se schází pacienti, je tam několik společenských her, televize, počítače a další….. Zde je jídelna, sem chodíte jíst, ale když se někdo necítí, dostane jídlo na pokoj, to není žádný problém…..Zde je kuchyňka pro pacienty, ale můžete tam pouze pod naším dozorem. Je tam lednička, sporák, trouba, mikrovlnná trouba, hrnce, talíře příbory a nějaké pekáče. Nejčastěji je využívaná právě mikrovlnná trouba, ale po domluvě si tam můžeš jít klidně něco upéct či uvařit. A nemusíš tam jít sama, možná si tady na oddělení najdeš nějakou kamarádku, nebo klidně s nějakou návštěvou, to je tvoje věc. ….. tady jsou ošetřovny, sem chodíte v případě nějakého menšího úrazu, na kontroly, či na prohlídku, která se u nás absolvuje každý týden či po čtrnácti dnech, podle potřeby……. Zde je pokoj lékařů a sester pečovatelek, tady vždycky někoho najdeš…… Tady jsou psychologické ambulance, jsou tu celkem čtyři, využívají se podle potřeby…… Zde za těmi dveřmi je chodba, jsou tam dva sály a jednotky intenzivní péče v případě, že by jsme někoho neuhlídali. Mnoho pacientů si myslí, že když se zde o něco pokusí, že už je nejspíš nikdo nezachrání, opak je ale pravdou. Dveře jsou zamčené, pacienti tam normálně nesmí…. Hned vedle je knihovna pro pacienty….. Tady za těmi dveřmi se nachází tělocvična a posilovna, kde můžes vybít veškeré napětí…..Tady ty dveře vedou ven, normálně jsou zamčené, ale pokud někomu oznámíš, že chceš ven, pustí tě. Léčebna má kolem sebe velký ohraničený areál pro pacienty. Z areálu se nedá uprchnout, několik pacientů se o to již pokusilo, tak to oznamujeme rovnou. Když to tvůj stav dovolí, budeš moci do areálu klidně sama, třeba na procházku. V případě, že by tě areál nestačil, budeme moci spolu jít klidně do nedalekého města, či do lesa hned za areálem…… Tenhle výtah také neslouží pro pacienty..... Ale hned ten vedle jo, jede pouze nahoru do druhého a třetího patra. V druhém patře jsou nějaké ambulance a vyšetřovny a několik dalších místností využívaných k léčbě. V třetím jsou také pokoje a nějaké ambulance, ale je to oddělení pro lidi, kteří se zde v léčebně pokusili o sebevraždu opakovaně. A věř mi, buď ráda, že jsi tady a nepokoušej se zde o nic, tam je to daleko horší. Dole se nachází kuchyně a ubytování pro personál….. Jinak možná se divíš, že je zde na chodbě úplný až depresivní klid, ale toho se neboj. Pravidelně pořádáme zájezdy pro pacienty, jejichž zdravotní stav to dovolí, a jeden z nich je právě dnes. Taky brzy budeš mít možnost. Jinak pokud je pacientův stav uspokojující, v pokoji ho nezamykáme, má přístup do koupelny a po celém prvním patře, samozřejmě se navzájem nesmíte navštěvovat na pokojích a tak dále, až to tvůj stav dovolí, bude ti vše vysvětleno. Ale také tu není úplně volný režim, aby si každý chodil kam chce, proto jsme tu my a máme na starost se každý starat o pacienta, který nám byl přidělen….. Ale neboj, pravidla nejsou těžká, budeš-li se s nimi chtít seznámit, najdeš je na pokoji na stole, který tě tam ještě dáme. Teď možná budeš mít trochu ostych, ale časem se to pro tebe stane jako rutina, nad kterou nemusíš přemýšlet. Jsou tu hodní lékaři, nikdo tě tu neublíží, nemusíš mít z ničeho strach…. Také jsi možná byla překvapena z výbavy pokoje, to je také normální postup, vybavení se doplňuje podle zdravotního stavu, možná se časem dočkáš i rádia či televize…. Když by tě chyběla práce, také to není žádný problém, jedna paní tu má pracovní kroužek a vy mužete třeba udržovat stav areálu, plít, či pomáhat k kuchyni, podle toho co budete chtít dělat. Samozřejmě si můžete vybrat, jestli za práci chcete být odměněni nebo ne, to je také vaše věc." Anna ukázala Biggi celé dolní patro a popsala jí zbytek léčebny, stihla jí vysvětlit i nějaká ta pravidla a už jsou zpět na pokoji.
"Heleme se, kolegové už jsem dali stůl a židle, no vidíš jak se ti pokoj pomalinku naplňuje. Tady tě nechám ta pravidla a papír, kde jsou napsané všechny nejbližší akce a kroužky, které zde jsou, kdybys měla zájem. Cokoliv bys potřebovala, tak zazvoň a já, nebo někdo jiný se zde objeví. A to tlačítko hned vedle, s nápisem SOS, je pokud by ses cítila opravdu hodně špatně, dozvoníš se na doktorku, která ti pomůže. Sotva tě začnou napadat černé myšlenky, nebo něco jiného, ozvy se, nestyď se. A hele, jestli budeš dodržovat všechny podmínky, pobyt pro tebe bude jako dovolená a brzy budeš mít větší volnost a nakonec půjdeš brzy domů."
"Děkuji Anno, už si nějak poradím."řekne Biggi.
"Ještě tě přinesu něco k pití. Chceš čaj, minerálku, limonádu, šťávu nebo ovocný džus?"
"To je jedno."
"Tak já tě přinesu čaj, ale kdykoliv bys chtěla, tak pití najdeš v jídelně."
Anna jí pomůže z vozíčku na postel, aby si Biggi zase odpočinula a nabrala síly a i s vozíčkem odchází a zamyká dveře. Po chvíli je zpět s pitím, které položí na noční stolek. Přinesla kovovou konvičku s čajem a kovový hrníček. Biggi zase zůstává sama, až teď si všimne hodin visících na zdi, ukazují půl sedmé. Podívá se na rozpis dne, který jí tu Anna nechala, zjišťuje, že teď je až do půl osmé osobní volno.

(Biggi) Je to tu sice jiné, než jsem čekala, na malou chvíli mě to tu i nadchlo, ale to už je pryč, Enrica mi nikdo nevrátí a já mohu za jeho smrt, nezasloužím si žít. Vím, že bych měla zazvonit na Annu, ale nechci jí zaneprázdňovat. Koukám na hodiny, na kterých jde minuta po minutě, čas se neuvěřitelně vleče, jde to tak pomalu, už to vidím, dlouho to tu nevydržím. Jak ráda bych to teď skončila, ale ještě to zkusím, ještě chvíli. Velká ručička je na sedmičce, když mě vyruší klepání a následně odemykání dveří, vstupuje Anna, je za ní nějaká osoba. "Biggi, Karin tě přinesla nějaké věci, už jsme je překontrolovaly, všechny si tu můžeš nechat. Chtěla bys na chvíli s Karin mluvit?"zeptá se Anna.
Jak ráda bych jí řekla, že ne, vždyť ona mě zradila, odmítla mě pomoct v nouzi, ale místo toho z mích úst nekontrolovatelně vyletí: "Pro mě za mě." Anna vstoupí dál a Karin jí následuje, má dvě velké cestovní tašky plné věcí. "Ahoj Biggi."pozdraví mě, ani jí neodpovím. Anna nás nechá o samotě. "Biggi, tady máš věci, máš tam nějaké oblečení, něco na spaní, osušku, pantofle, dala jsem ti tam i hygienu, ale tu máš u sestřiček, prý pro jistotu. Také tam máš svojí oblíbenou knížku a časopis. Mobil jsem ti nepřinesla, ten máš zakázaný."
"Dobře, děkuju."poděkuji jí, musím uznat, že se snaží.
"Když bys něco potřebovala, tak přes sestřičky. Ptala jsem se, jestli bys mohla psát dopisy, dovolili to, ale prý je budou kontrolovat, tak tam máš i propisky, papíry, obálky a známky. Tady máš peníze, když by sis chtěla jít něco koupit, prý budeš mít možnost jít do města. Také tam máš minerálky a asi dvě čokolády. A nepotřebuješ ještě něco?"
"Moc ti děkuju, ne, nic víc nepotřebuji, možná tak Enrica, ale toho mi stejně nevrátíš, nikdo už mi ho nevrátí."cítím, jak mi po tvářích tečou slzy a já to nemohu ovlivnit, Karin mě obejme a uklidňuje mě.
Biggi, vím jak se cítíš, bude to zas dobrý, uvidíš."uklidňuje mě stále. Ale neví jak se opravdu cítím, nikdo neví, jak se cítím. Nevím, jak dlouho tu tak sedíme, ale vím, že brzy se zase ozve klepání a vejde Anna.

"Už je čas."řekne Karin a k Biggi si sedne sama, Karin se ještě rozloučí a poté odjíždí. Anna Biggi uklidní a pak jí oznámí: "Dneska po večeři za tebou přijde doktorka, chce tě vidět."
"Mě je to jedno."odsekne Biggi.
"Chceš večeři přinést sem, nebo chceš jít k ostatním, už se vrátili."
"Já nevím, mám strach."
"Neboj, když by ses necítila, stačí mě to říct a půjdeme zpět na pokoj, jo?"
"Hm, třeba."
Anna pomůže Biggi z postele a přiveze vozíček, který je hned za dveřmi. Biggi se na něj posadí a Anna ji odveze do jídelny. Z jídelny se ozývají hlasy, Biggi má trochu strach, ale na druhou stranu to chce zkusit. V jídelně je obsazeno několik stolků, je tam asi patnáct pacientů, ale jsou i volné stolky. "Tak co Biggi, kam to bude?"zeptá se Anna a čeká na Biggiinu odpověď. Biggi se rozhlíží, všimne si stolku u kterého sedí jen jedna žena, v jejích letech, je v ústraní, s nikým se nebaví. Biggi ukáže tím směrem: "Šlo by to tam?"
"Zeptám se." Anna se vypraví i s Biggi ke stolku a ženy, sedící u něj se zeptá: "Můžeme si přisednout?"
"Klidně."odvětí žena a podívá se na Biggi.
"Ahoj, tebe jsem tu ještě neviděla."promluví na Biggi.
"Ahoj, jsem tu nová."řekne ještě trošku zaleknutá Biggi. "Tak Biggi, zatím si povídejte, já tě jdu pro tác."řekne Anna a nechá Biggi s cizí ženou o samotě.
"Tak já jsem Jana a ty?"představí se žena.
"Biggi."odpoví Biggi.
"Já jsem tu už pátý týden. Pocházím z rozvedené rodiny, matka se na mě vykašlala a otce neznám, vychovávala mě babička a musím říct, že mi vychovala dobře. Vůči stresu jsem byla vždycky odolná, jenže v ten daný den. Mě a mojí kamarádku unesli, chtěli za nás výkupné, osahávali nás a všemožně nás obtěžovali. Když už měl být toho zla konec, policie něco podělala, došlo k přestřelce, mě zasáhly do ruky, ale kamarádka byla na místě mrtvá. Bylo to hrozné, stále před očima vidím, jak tam leží, já k ní běžím a snažím se jí pomoci, ale nepomohla jsem ji. Skončila jsem ve špitále, tam bylo mnoho času na přemýšlení, taky tam jsem se to poprvé rozhodla skončit. Ale marně, skončila jsem v blázinci, když mě konečně pustili, po měsíci léčby, cítila jsem se v pohodě. Jenže ta tíseň přišla znova, ke všemu ty hrozné telefonáty, měla jsem strach při každém zazvonění telefonu. Začala jsem mít noční můra, nakonec jsem to zkusila znova, následovala další léčba, ale marně, měla jsem strach vrátit se zpět do normálního života. A tam jsem jim to dávala najevo, při každé příležitosti. Asi jsem ani nechtěla, aby mě pustili, nakonec jsem skončila tady. Hned první den jsem se jim podřízla na pokoji, podařilo se mi sem propašovat nůž, prý mě zachránili jen tak tak, škoda. Dva dny jsem strávila na JIPu a pak následující dva týdny v třetím patře a teď už jsem zpět tady, pomalinku se začínám uzdravovat, prý. A jak je to s tebou?"
"Nechci o tom mluvit."odsekne Biggi, ale to už jí Anna podává tác s jídlem. Když Anna vidí, jak si s pacientkou rozumí, nechá je, ať si povídají a sedne si opodál tak, aby na Biggi měla dobrý výhled.
"Já vím, to každý nováček ne, já byla totéž, ale tady tě to všechno naučí, uvidíš, jednou budeme normální."řekne Anna.
"A proč nejsi u ostatních?"zeptá se Biggi.
"Víš, ono je to těžké, bavím se s nimi, ale dneska prostě nemám náladu se s nimi bavit, ale zítra to může být jinak. Tamhle ten, v tom modrém tričku, to je Walter, moc hodnej kluk, asi první, se kterým jsem se tady seznámila. Má bráchu Fabia, ten je o něco menší, ale jinak jsou si hodně podobní, několikrát se to pokusili spolu ukončit, do léčebny nastoupili dobrovolně, mají ohromnou snahu se uzdravit, taky to vypadá, že je brzy pustí."
"A kde je ten jeho brácha?"
"Už na pokoji, minuli jste se."
"Aha, tak to jo."
Biggi se najedla, Anna odnesla tác, Biggi se rozloučila se svojí novou známou a pak ji Anna odvezla zpět na pokoj. "Tak co Biggi, dobrý?"
"Jo. Poprvé jsem se pořádně najedla."
"To je dobře. Já tě odemknu koupelnu s toaletou, myslím, že už není potřeba, aby byla zamknutá, tam si stejně nemůžeš nějak ublížit. Já zavolám lékaře, že už jsi na pokoji, ty tu počkej."
"Dobře."řekne Biggi, sedne si na postel a čeká, Anna stejně pro jistotu zamkla. Asi za deset minut přišla lékařka.

(Biggi) Moje myšlenky jsou rozházené, teď vstoupila lékařka, představí se mě a sedne si ke stolku. Upřímně ani nevím, jestli je to psycholožka či něco jiného, ale po několika minutách zjišťuji, že se jedná o psycholožku a psychiatričku v jedné osobě, jak já tyhle doktory nesnáším. Pokládají samé otázky, melou jedno za druhým a stejně se z toho člověk nic nedozví. Psychiatr zase člověka nacpe samými prášky. Jak jsem si oddychla po hodinovém rozhovoru, který nebral konce, se divím, že jí nebolí ústa. No, ani nevím, jestli se to dalo nazvat rozhovorem, spíš mi přišlo, že trpí samomluvou, já na její hloupé otázky stejně povětšinou neodpovídala.

Sestřička a zároveň pečovatelka Anna je jediná ze zaměstnanců, s kým se Biggi alespoň trochu baví. Pak se baví s Janou, ale s tou se vídá asi jen dvakrát do týdne a trošku s Karin, ale ta za ní může jen jednou týdně. Doktoři cpou Biggi prášky, ale ne takovým množstvím, jako v nemocnici. Biggi se týden snažila dodržovat program - jedla, pila, dodržovala pravidla, už to vypadalo, že se její stav zlepšuje. Potom se však rapidně zhoršil a skončil dalším pokusem o ukončení. Po pěti dnech na jednotce intenzivní péče skončila zpět na pokoji, nikoliv však v třetím patře, ale zase v prvním, jenže musela začít zase od nuly. Odmítala přízeň kolegů a ti se nakonec o její přízeň přestali snažit ucházet, když zjistili, že to nemá smysl. Po měsíci a půl se její stav přeci jen zlepšil a to na linku uspokojující, už jí v pokoji nezamykali, ale mohla se volně, však pod částečným dozorem pohybovat po prvním patře. Ale měla obrovskou touhu dostat se ven a být úplně svobodná a ta myšlenka jí nutila jít dál a pokusit se o úspěšnou léčbu. Po půl roce léčby se jí to přeci jen podařilo, včera absolvovala velký psychologický test, dneska ráno ho musela zopakovat a ještě dnes odpoledne má být propuštěna, s prvními kroky jí má pomoci Anna.
Biggi je na jednu stranu ráda, ale na druhou jí to začíná mrzet, že musí opustit bezpečí léčebny a začít se potýkat nástrahami života, i když už na ně nebude sama. Biggi se ale rozhodne, že chce začít opravdu znova…
To znamená na jiném místě, v jiné práci, s jinými kamarády se vším jiným, už se nechce vrátit k pilotování, už se nechce setkat s Thomasem, ani s Karin, i když jí tolik pomohli. Celý svůj minulý život chce zakopat a začít nový. Chce taky pomáhat lidem, stejně jako Anna. Zjistí si školy, kde vzdělávají dospělé a přihlásí se tam. Vybere si pojistku a koupí si malý rodinný domek nedaleko léčebny, začne chodit do školy, Anna ji při tom opravdu pomáhá. Když konečně kurz dokončí a může nastoupit, je štěstím bez sebe. Její nový život drží pět let. Pět let pomáhá lidem, pět let má nové kamarády, pět let žije jinde, ale svojí minulost nezapomněla, stále ji má v hlavě. Má v hlavě to, jak se s Enricem potkala, co prožívaly, všechnu tu legraci, co prožila s kolegy, ale také to, jak ztratila Enrica a jak přišla o dítě. Jenže s poledními dvěma věcmi se jakš takš smířila, i když jí to dalo ohromnou práci. Větší práci ji však dává zapomenout - a to zapomenout na minulost, na všechny zážitky….
Ta myšlenka, že se z minuty na minutu může život takto změnit, ji moc mrzí. To, že někde jsou lidé, kteří ji měli rádi, kteří pro ni toho tolik udělali a ona je jen tak opustila, jí leží v hlavě a už na ni asi nikdy nezapomene. Ale stejně jí zůstává jedna věc - pravidelně každý měsíc jezdí na Enricův hrob, pravidelně mu tam pokládá květinu a pravidelně o něj pečuje, pravidelně u něj prosedí celé odpoledne a bloumá nad životem. Jediné, z čeho má strach, že u hrobu potká někoho ze svých kolegů, má strach z minulosti. Často večer hledí na hvězdy, přemýšlí a sama sobě pokládá otázky, zda udělala správné rozhodnutí….
Tak to je konec, rozhodla jsem se ho nechat otevřený, ale to nic nemění na tom, že z této povídky plyne jedno podle mě opravdu důležité ponaučení a to: Člověk by si měl vážit každé minuty, protože nikdy neví, kdy se může život během okamžiku obrátit naruby

Slova nejsou vše - chvíle okamžiku - celá povídka - 1/2

24. července 2013 v 12:00 | Lucinecqua |  Slova nejsou vše - chvíle okamžiku
Jelikož je povídka příliž dlouhá a délka článku je omezena, tak je zase "slepená" na dvě části

Biggi, Karin a Enrico mají zásah v horách, zraněný horolezec, který visí ze skály dolů.
Po příletu na místo:
"Biggi, půjdu dolů."řekne Enrico.
"Dobře, ale dávej si pozor, je nárazový vítr, neudržím stroj úplně v klidu."řekne Biggi.
Karin: "Enrico,neošetřuj ho, jen ho dostaň nahoru, ošetříme ho až tady."
"Dobře."odpoví Enrico a už se spouští na laně ke zraněnému muži. Enrico jen nahlásí viditelná zranění, horolezec je při vědomí. Chce ho připnout k sobě na naviják, když v tom se lano sekne.
Biggi se ho nedaří uvolnit a Enrico nemá žádnou šanci ho uvolnit.
"Biggi, já se přichytím k pacientovi, odpoj lano a leťte pro pomoc, jinak to nevidím."navrhne Enrico.
"Ne Enrico, to zvládneme."odpoví Biggi a dál se snaží lano uvolnit.
"Biggi, říkám, odpoj to lano."
Biggi jinak nemůže, lano odpojí, nemá jinou možnost. Jenže nikdo si nevšimnul, že muž visí už pouze na jedné skobě, která váhu neudrží a Enrico se i s pacientem zřítí ze skály na zem, pád přežít nemohli ani náhodou…

"Enrico!"zakřičí Biggi, která ten pád zahlédla, ví, co to znamená, ale nechce si to připustit.
Karin to také zahlédla, neví, co má říct. Biggi náhle směruje řízení k zemi. "Biggi, co blbneš?"reaguje okamžitě Karin. Biggi neodpovídá, pouze hledí nepřítomně před sebe.
"Biggi, prosím, zvedni to nebo přistaň."snaží se dál Karin a přesouvá se k Biggi dopředu na místo kopilota. Biggi stále nevnímá, jsou to zlomky sekund, ale BK jde rychle k zemi. "Biggi, to nás chceš zabít?"zkouší Karin něco jiného.
Biggi se na ni otočí, v jejích očích je vidět bolest a velký smutek, beznaděj. Chvilku hledí Karin do očí, poté uchopí řízení a přistává. Přistání je velmi tvrdé, daleko tvrdší než jindy. Když je BK na zemi, Biggi pouští řízení a zůstává zase nepřítomně hledět přímo před sebe. Karin ji chvíli pozoruje. "Biggi, to bude zase dobré."
Biggi ji však neposlouchá, ani se na ni nepodívá. Karin neví, co jí má říct, jak jí uklidnit, vždyť i jí to vzalo. Sedí vedle sebe a je naprosté ticho.
Jenže vítr sílí a Karin dojde, že se blíží bouře, musí se odtud dostat, ale Biggi není schopna pilotování a Karin nechce znova riskovat, že by je Biggi chtěla rozmlátit o skálu. Nejdříve se rozhodne někomu zavolat, naštěstí má signál. Jde kousek od BKča a zavolá Thomasovi a vše mu vysvětlí, Thomas je z toho zaražen, ale i přes to obstará náhradní helikoptéru ještě s jedním pilotem. Thomas to opatrně řekl Petrovi a Markovi, všichni to nesou velmi těžce, ale teď musí dostat Biggi i s Karin z hor, jsou ve velkém nebezpečí, bouře má být silná.
Karin jde opatrně k Biggi, otevře dveře. "Biggi, pojď si lehnout, budeš se cítit líp, dám tě něco na uklidnění."
Biggi neřekne ani slovo, ani se na Karin nepodívá. "Biggi, vím, že je to těžké, je to těžké pro nás všechny, ale musíme to zvládnout, musíme se s tím smířit."snaží se dál Karin, ale bez výsledku, Biggi je jako by ji neslyšela. Karin ji chytne za ruku, znova jí řekne několik přívětivých slov, dává do toho alespoň nějakou naději, ale stále marně. Jde pro tašky první pomoci, do injekční stříkačky nabere lék na uklidnění. Poté jde zpět k Biggi, se kterou se jí nepodařilo ani hnout, takže stále sedí a hledí před sebe.
"Biggi, tohle tě pomůže."řekne Karin, snaží se na Biggi stále mluvit. Vyhrne Biggi rukáv a píchne jí lék, Biggi se vůbec nebránila. Karin ji poté opatrně pomůže ven z BK a položí jí dozadu na lehátko. Biggi se vůbec nebrání, nejspíš za to také mohou právě léky na uklidnění. Biggi leží na nosítkách, oči má otevřené a hledí do prázdna. Karin jí drží za ruku. Je to pro ni taktéž těžké. Vítr se stále zvedá, Karin zavírá zadní dveře, nakonec zavře všechny, aby do vrtulníku nefoukalo. Po chvíli uslyší zvuk BK, vyleze ven, po přistání vystoupí Mark, Petr, Thomas a Thomasův známý Franz. Karin nikomu nemusí říkat, co se stalo, Thomas už jim všechno řekl. "Informoval už jsem i horskou službu, ti zařídí vše potřebné."řekne Thomas. "Jak je na tom Biggi?"dodá a podívá se směrem k jejich miminku.
Biggi odpoví: "Ne moc dobře, je to pro ni hodně těžké, chtěla to s námi šlehnout o zem, naštěstí si to na poslední chvíli rozmyslela. Vůbec nemluví, kouká do neznáma, dala jsem jí něco na uklidnění, teď leží vzadu."
"Tak já poletím s tebou a s Biggi a Franz poletí s klukama."řekne Thomas.
"Karin, poletíte na základnu nebo do nemocnice."zeptá se nejistě Petr.
"To nevím, Biggi je na tom bledě, ale myslím, že v nemocnici jí stejně nepomůžou, s tím se musí vypořádat sama. Co ty na to Marku?"odpoví Karin.
"Já bych jí taky do nemocnice nevezl, tam by ji to mohlo srazit na kolena. Biggi je silná, musíme doufat, že to zvládne."řekne svůj názor Mark. Rozhodnou se tedy, že Biggi odvezou na základnu. Nejdříve startuje Franz a pak Thomas. Docela to s nimi hází - je silný vítr. Karin sedí vzadu u Biggi, celou cestu ji drží za ruku, mluví na ni. Biggi ale neřekne ani slovo, hlavu má zakloněnou na druhou stranu od Karin. Po tvářích jí tečou slzy. Jsou to slzy smutku i bolesti. Po přistání na základně pomůže Thomas Biggi ven a odvede jí do služební místnosti, Biggi se posadí na pohovku.
Biggi sedí nepřítomně na pohovce, nevnímá děj, co se kolem ní odehrává. "Tady Biggi, napij se."říká Karin a podává Biggi sklenici vody. Ta nereaguje, Karin se podívá na Thomase. Thomas jí naznačí pohledem, že neví co dělat, ale přeci jen něco zkusí.
"Biggi, vím, jak se cítíš, prožil jsem si totéž, když zemřela Věra. Ale musel jsem to zvládnout, musel jsem dál žít, musel jsem komunikovat, musel jsem se s tím smířit. Sice to bylo těžké, ale zvládnul jsem to, ty to taky zvládneš, já tě věřím, my tě všichni věříme."zkouší Thomas a Biggi se na něj podívá, její pohled je zoufalý, lze v něm přečíst: "Nejsem tak silná, jak si myslíš."
"Napij se Biggi, bude ti líp."zkouší Thomas.
Biggi se po dlouhém přemlouvání přeci jen napije, ale dál je duchem mimo. Karin má pocit, jakoby myslí byla jinde, ale ne v této místnosti. Zvenčí je slyšet přijíždějící auto. "To bude Mark s Petrem, byli s Franzem vrátit vrtulník."vysvětlí Thomas a měl pravdu.
"Kde je vůbec Höppler?"zeptá se Karin.
"Když se to dozvěděl, musel odjed zařídit potřebné věci."odpoví Thomas na Karininu otázku.
Karin s Thomasem jdou ke kolegům, kteří přijeli, aby je připravili na Biggiin stav.

Biggi vše pozoruje z okna, když se ujistí, že jsou všichni venku, vstane a jde k taškám první pomoci, které leží opodál. Automaticky rozepne jednu z tašek, před ní se objeví paleta léčiv mnoha druhů. Prohlíží je, nevyzná se v nich, neví které je na co. Prohlédne zbytek tašky, spatří skalpel, vezme ho do ruky. Ostrou hranou ho přiloží k druhé ruce. Pomalu jede od dlaně směrem nahoru, na skalpel příliš netlačí, ale zrovna se chystá přitlačit. V tom se otevřou dveře, dovnitř vstoupí Mark, Petr, Thomas a Karin, okamžitě spatří Biggi, sedíc na zemi se skalpelem v ruce, z ruky jí kapou kapky krve. "Biggi, co to vyvádíš?"zareaguje okamžitě Karin a jde k ní.
Biggi se na ni dívá, v očích má prosebný pohled, ale mlčí, stále mlčí. Karin přistoupí až k ní, chytne jí ruku, ve které má skalpel a opatrně jí ho sebere z ruky. Přiskočí Mark a ten Biggi odvede na pohovku, kam jí posadí. Karin vezme tašku první pomoci. Mark se podívá Biggi na ruku: "Je to naštěstí jen povrchové, bude stačit dezinfekce a obvaz." Karin vezme dezinfekci a Biggi jizvu pořádně vyčistí, Mark jí ruku obváže. Biggi za celou tu dobu neřekne jediné slovo, jedinou hlásku. Mark si sedne vedle ní, z druhé strany si sedne Karin, která naznačila Thomasovi a Petrovi, že mají jít na chvíli ven. Když Thomas zavře dveře, Karin Biggi chytne za zdravou ruku.
"Biggi, proč jsi to chtěla udělat?"zeptá se soucitně, chce jí pomoci.
Biggi mlčí, Mark se zvedne a odejde, myslí si, že Biggi chce mluvit pouze s Karin. Když jsou o samotě:
"Biggi, odpověz prosím na moji otázku."
Biggi mlčí, zase hledí nepřítomně před sebe. Karin ji obejme: "Biggi, uvidíš, že to bude zase dobré, všechno se to spraví, hlavně už nikdy nedělej takovou blbost, jo?" Biggi mlčí, neřekne ani slovo, Karin nevidí ani náznak toho, že by ji Biggi něco naznačovala. Karin si povzdechne, jak ráda by ji pomohla.
"Biggi, neuzavírej se do sebe, musíš s námi mluvit, to tě pomůže."snaží se Karin, ale stále marně, Biggi skloní hlavu, už se na Karin ani nepodívá. Karin si nahlas povzdechne a pak jde pro kluky, sotva ti jí spatří, Karin zakroutí hlavou, jako že z Biggi nic nedostala. Nikdo neví, co má dělat, Biggi s nimi nemluví, jen sedí na pohovce jako tělo bez duše.
Po třech hodinách sezení se Biggi zničehonic zvedne, přesune se k potoku. V hlavě jí běhají myšlenky, mnoho myšlenek. Stále myslí na Enrica, na jejich lásku, na to, co spolu zažili a ještě mohli zažít. Do očí se jí vlévají slzy. Nikdo nerozumí jejímu smutku, v srdci má prázdno, dutou díru, kterou nic nevyplňuje, pouze tma, prázdnota. Rukou si drží zranění, které si před několika hodinami sama způsobila. Hledí na vodu, která proudí v potoce. Je jí tak strašně moc smutno. "Stejně za jeho smrt můžu já, kdybych neodpojovala to hloupé lano."pomyslí si Biggi a začne si to vyčítat. Biggi se takto trápí několik dalších minut, pak ji napadne: "Pomstím se."
Obvaz, kterým má zavázané zranění odmotá, po rozmotání obvazu spatří asi osmicentimetrovou jizvu, která značně bolí. Chvíli hledí na zraněnou ruku, pak se zvedne. Jde k stromu, na obvazu udělá smyčku, druhý konec obvazu přiváže k větvi stromu, na tu si také vyleze. Sedne si tak, aby mohla snadno seskočit, a smyčku si dá kolem krku. Obvaz sice není příliš dlouhý, ale Biggi stačí. Chvíli se rozmýšlí, jestli skočí, nakonec se rozhodne, skáče směrem k zemi. Provaz na jejím krku se stáhne, začíná Biggi dusit.
Karin, Petr, Mark i Thomas Biggi hledají, Thomase napadne: "Možná bude u potoka, kdysi jsme tam spolu sedávali."
"Jdeme tam, rychle."odvětí Petr.
"A copak jste tam spolu dělali?"ptá se Karin.
Thomas se pousměje: "To už je dávno minulost." A už jsou na cestě k potoku, kam za chviličku dorazí. Rozhlíží se kolem, náhle Biggi zahlédnou. "Sakra!"zařve Mark a okamžitě všichni čtyři běží k danému stromu. Thomas vytáhne nůž, který má v overalu. Mark s Karin a Petrem Biggi podrží a Thomas rozřízne obvaz. Biggi položí opatrně na zem, je v bezvědomí, provaz kolem krku jí uvolní. Zjistí, že žije, Karin ji propleskává, zatímco Petr šel na základnu pro tašky. Naštěstí není pozdě a Karin se podaří Biggi probrat bez použití jakýchkoliv léků. Když Biggi otevře oči, je chvíli dezorientovaná, poté jí dojde, co se vlastně stalo. Naštve se na celý svět, hlavně na sebe.
"Biggi, co nám to jen děláš?"řekne Karin a sleduje Bigginu reakci. Ta se jen otočí na druhou stranu. Mezitím se vrátí Petr i s taškami. Karin Biggi ruku znova vyčistí a obváže. "Petře, buď tu chvilku s ní, Thomasi a Karin, pojďte prosím stranou."řekne Mark a vezme si Karin s Thomasem stranou.
"Biggi je na tom psychicky velmi špatně, během posledních hodin se pokusila dvakrát o sebevraždu, vůbec nemluví, navrhuji ji vzít do nemocnice, tam by jí měli pomoci, bude tam pod dozorem, dostanou ji z toho."spustí Mark.
Následuje několik dlouhých minut ticha a pak promluví Karin: "Souhlasím s tebou, už jsme bezmocní, kdyby s námi alespoň mluvila, ale takhle to dál nejde."
Thomasovi nezbývá nic jiného, než také souhlasit.
"Thomasi, vezmeme jí BKčkem, pro jistotu, stejně může být přidušena, v nemocnici musí udělat daná vyšetření."řekne Karin a Thomas už je na cestě k BK, aby nemuseli Biggi zbytečně rozrušovat.
"Petře, připrav 3mg diazepamu."řekne Mark.
Biggi se na ně nechápavě dívá, Karin vezme od Petra injekci a píchne jí Biggi. "Neboj Biggi, to tě pomůže, teď tě vezmeme do nemocnice."řekne Karin. Biggi se na ni pouze dívá, nic neříká, nějak se nebrání. To už přistává Thomas s BK, dávají Biggi na nosítka a mohou letět.
Karin zavede Biggi kanylu a dá jí infuzi s lékem na uklidnění. "V nemocnici jsme za patnáct minut."oznámí Thomas.
"Dobře Thomasi."řekne Mark.
Petr sedí na místě kopilota, Mark s Karin jsou vzadu. Biggi začnou stékat slzy po tváři. Karin si toho všimne, bodne ji to u srdce.
"Biggi, vím, jak se teď cítíš, musíš být silná, ne to hodit za hlavu."řekne Karin a chytne Biggi za ruku, ta však rukou ucukne. Karin si povzdechne.

Už je za nimi půlka letu, vypadá to, že Biggi usnula, Karin jí sundá sluchátka a povídá si s ostatními, přemýšlí, jak to teď s Biggi bude.
Po přistání si Biggi přebírá tým lékařů, Karin popravdě řekne, co se stalo a že se pacientka několikrát pokusila o sebevraždu. Lékaři udělají Biggi několik potřebných vyšetření a téměř jí bez většího rozhodování umisťují na psychiatrii.
Biggi však nemluví ani s lékaři, s nikým, úplně se uzavřela do sebe. Nikdo z ní nemůže dostat ani slovo. Je na tom hodně špatně.

Nastává den, kdy má mít Enrico pohřeb. Karin dnes vyjímečně pustili k Biggi, která je napumpovaná antidepresivy a léky na uklidnění. "Ahoj Biggi, jak je?" Biggi ale neodpoví, pouze hledí na Karin, její oči jsou prázdné, bez jediné jiskřičky, uslzené. "Biggi, prý se vůbec s nikým nebavíš, proč? Jsou tu na tebe zlí?"snaží se Karin alespoň o to, aby Biggi začala komunikovat.
Biggi na ni chvíli hledí, pak sklopí hlavu, po chvíli ticha promluví: "Dneska má Enrico pohřeb?" Jsou to první slova, která za celou dobu od Enricovy smrti promluvila, Karin to velmi potěší.
"Jo, Biggi, ale teď odpověz na mojí otázku, proč nemluvíš s lékaři, kteří tě chtějí pomoct?"
"Slova nejsou všechno."odpoví Biggi a otočí se na opačnou stranu.
Karin Biggi pokládá další otázky, ale Biggi už na ně neodpovídá, mlčí. Karin napadne, že Biggi se zajímala o Enricovo pohřeb. Něco jí napadlo, zvedne se a na něčem se domlouvá s lékařem, po deseti minutách domlouvání se vrátí zpět do pokoje.
"Biggi."osloví svoji kamarádku a čeká, jestli se otočí, ale ona ne.
"Biggi."oslovuje ji podruhé a jemně ji zaklepe na rameno, to už se na ni Biggi otočí s tázavým výrazem v očích. "Chtěla bys jít na Enricovo pohřeb?"zeptá se opatrně Karin a s napětím čeká Biggiinu odpověď. Ta sklopí na chvíli pohled, vypadá, jakoby přemýšlela, po chvilce zvedne hlavu a kývne na souhlas.
"Ale musíš mi slíbit, že nebudeš dělat žádné potíže."podívá se Karin na Biggi těmito slovy. Biggi chvilku váhá a pak řekne: "Slibuji." Karin pomůže Biggi obléci a pak ji veze k sobě domů. Biggi vejde k ní domů a na poličce spatří jejich společnou fotku před BK, je tam i Enrico, do očí se jí vlijí slzy. Karin si toho všimne, chytne Biggi kolem ramen a vede jí do křesla. "To bude zase dobré."řekne jí a podává jí prášky, které jí dal lékař, kdyby byla potřeba. Přinese sklenici vody, aby měla prášky čím zapít. Podává jí sklenici vody, ale Biggi sklenici vyrazí a ta se rozbije. Karin se na ni tázavě podívá. "Karin, nechci další prášky, celý týden do mě cpali jen a jen prášky."vysvětlí Biggi.
"Biggi, ale ty prášky tě pomáhají."řekne Karin.
"Nepomáhají."vzdoruje Biggi.
"Ale Biggi, potřebuješ je."Karin by jí je nejraději nedala, ale ví, co se může stát.
"Já ale říkám, že je nechci!"začne křičet Biggi a sebere ten největší střep z rozbité skleničky.
"Biggi, už to bude dobrý, nedělej blbosti, když to nechceš, tak to nedostaneš."snaží se Karin změnit napjatou situaci a uklidnit Biggi. Biggi začne plakat a zase se celá rozklepe. Karin ji obejme a šikovně ji z ruky vezme střep. Začíná mít divné tušení, že to Biggi nezvládne, pohřeb je na ni až moc.
"Biggi, jsi si jista, že ten pohřeb zvládneš?"zeptá se Karin sotva se Biggi trochu uklidní.
"Já….já… jo, zvládnu."řekne Biggi nejistě. Karin však ví, že je to momentálně nad její síly. Musí se rozhodnout, zda to risknout. "Biggi, pojď, pojedeme zpět do nemocnice, jo?"zkusí Karin.
"Ne! Jen tam mě nedostaneš, prosím, já to zvládnu."začne se bránit Biggi.
"Jo, dobře."řekne Karin a přemýšlí, jak to všechno s Biggi udělá, jak ji dostane zpět do nemocnice bez toho, aniž by udělala nějakou scénu. Nakonec to riskne, vezme Biggi na pohřeb.

Biggi naštěstí nad očekávání Karin pohřeb zvládla vcelku bez větší úhony, daleko horší to měla Karin s přesvědčováním, že Biggi musí zpět do nemocnice. Biggi prosila, žadonila, křičela a nakonec i vyhrožovala, dělala vše pro to, aby zpět do nemocnice nemusela. Nakonec však Karin Biggi přeci jen přesvědčila. Karin odvezla Biggi zpět do nemocnice, odvedla ji zpět na pokoj a lékaři popsala průběh celého dne, nemohla si nic vymýšlet, ani nic zatajit, jestliže chce Biggi pomoci. Poté se šla Karin s Biggi rozloučit a jela domů.
Biggi si lehla zpět do své postele a poté usnula.
V noci, kolem páté hodiny ranní probudil Karin zvonící telefon, rozespale ho zvedla.
"Halo, u telefonu Karin Thalerová, přejete si?"
"Tady Müller, ošetřující lékař Biggi Schwerinové, chtěla jste informovat o každé změně."
"Ano, to chtěla."
"Bohužel vám musím oznámit, že pacientka je na sále…"
"Cože? To už se zase pokusila o sebevraždu?"skočí mu do řeči Karin.
"Ne, došlo k samovolnému potratu."
"K potratu?"nechápe Karin.
"Ano, pacientka byla v jiném stavu, sice jsme dělali krevní testy, ale něco se muselo pokazit a došlo k zaměnění výsledků. Dostávala silné léky na uklidnění, ke všemu ty nervy, právě toto nejspíš potrat způsobilo."
"Za půl hodiny jsem tam."řekne Karin.
"Dobře."
Karin přijede do nemocnice, v kanceláři na ni již čeká doktor.
"Dobrý den, Thalerová, mluvili jsme spolu po telefonu."
"Dobrý den, Müller, ano, už tu na vás čekám.
"Jak to vypadá."
"Je již na pokoji, její stav je stabilizovaný, žádné další komplikace nenastaly, přibližně za hodinu by se měla probrat."
"A myslíte, že až se to dozví, že to unese?"
"Nevím, obávám se, že ne, ale chtě nechtě říct jí to musíme, je to naše povinnost, to jistě sama víte. Teď jí v infuzi kapou uklidňující léky, ty by měli situaci o něco zjednodušit."
"To je zde na oddělení, nebo jste ji nechali převést na jiné?"
"Zůstane nadále zde na psychiatrickém oddělení a bude pod dozorem. Bohužel se její reakce nedá předvídat, nevíme, jak bude reagovat."
"Nevím, sama bych jí to říct nedokázala."
"My už si poradíme, jinak případ bude dál prošetřován jako pochybení ze strany nemocnice."
"To nechme na policii, my jsme lékaři." Karin se podívá na hodinky. "Bohužel mě teď omluvte, musím už jet do práce. Mohl byste mi prosím nadále informovat o jejím stavu?"
"Samozřejmě, nashle."
"Nashle kolego."rozloučí se Karin a jde k autu, aby mohla jet do práce.
Biggi se probudila, rozhlíží se po pokoji , do žil ji po kapkách kape lék na uklidnění. Do pokoje vstupuje sestra, aby ji zkontrolovala. Zjišťuje, že je Biggi vzhůru, zkouší na ni promluvit a zapojit jí do rozhovoru: "Dobrý den paní Schwerinová, jakpak se cítíte?" Sestra u toho kontroluje infuzi, aby zjistila, kolik ještě zbývá. Biggi ji chvíli pozoruje a pak promluví: "Co se stalo? Proč mě zničehonic tak bolelo břicho?"
"Všechno se včas dozvíte, chvíli strpení, zavolám vašeho ošetřujícího lékaře, ten vám to vysvětlí."řekne sestra a v zápětí odejde z pokoje, informuje lékaře.
Když se to lékař dozví, jde k Biggi na pokoj, zavře dveře a sedne si na židličku vedle postele. Biggi se na něj podívá a očekává, co se dozví.
"Paní Schwerinová.. bohužel vám musím oznámit.."začne lékař.
"Co?"skočí mu do řeči Biggi, je to poprvé, co jí lékař slyší za celou dobu hospitalizace promluvit.
"Došlo k samovolnému potratu, bohužel už se nedalo nic dělat."řekne sklesle lékař.
Chvilku tichu.
"Já… já měla mít dítě?"řekne překvapeně s třepajícím se hlasem Biggi. Lékař přikývne, avšak nerad.
"Enricovo dítě…. Dejte mi moje dítě! Vraťte mi moje miminko!"začne Biggi křičet jako smyslů zbavená.
"Paní Schwerinová, uklidněte se."snaží se lékař.
"Já chci pouze svoje dítě!"začne vzlykat Biggi a schoulí se do klubíčka s lékařem už se dál nebaví, nevnímá jeho slova. Lékař odchází a Biggi zůstává sama, je schoulená v klubíčku, po tvářích ji stékají slzy. Trpí sice tiše, ale bolestivě, se svým smutkem je sama. Nejhorší na tom je, že to tiché a nenápadné trápení bolí nejvíc…


Další dny to s ní jde jen z kopce, odmítá veškeré jídlo, návštěvy, s lékaři nepromluví ani slovo.
Nakonec se znova pokusila o sebevraždu, i přes vliv prášků, lékař ví, že je zle. Biggi si znova pokusila podřezat žíly a to příborovým nožem, který dostala na namazání sýra. Naštěstí neřízla hluboko, ruku jí zašily a znova dostala obvaz. Když si tentýž den stehy zpřetrhala, začal čtyřiadvaceti hodinový dozor, sestřičky se u ní střídají jedna za druhou, psychologové totéž. Každým dnem za ní chodí Karin, ale je to k ničemu, Biggi zatím s nikým nepromluvila ani slovo.

Biggi dostává silnější dávky prášků i když se nezdá, že by to nějak zabíralo.
Karin jde jako každý jiný den za Biggi, aby ji zase povyprávěla, co se děje v práci, s očekáváním, že se na ni Biggi alespoň podívá, nebo alespoň promluví. Chvíli jí vypráví, pak ji dodává odvahu, jak je silná, že to zvládne, ale Biggi se na ni ani nepodívá. Karin už je tedy zase na odchodu, když v tom se na ni Biggi otočí. "Karin?"zeptá se Biggi. Karin je ráda, že Biggi začíná mluvit.
"Ano Biggi."řekne Karin a s napětím čeká, na co se ji chce Biggi zeptat.
"Mohla bys mě něco přinést?"
"Ano, co jen si budeš přát." Karin s nadšením čeká co si Biggi naporoučí, v hlavě jí bleskla naděje, ale Biggi další slova ji vyrazí dech.
"Já, chtěla bych prosím nůž, nebo něco, s čím to můžu ukončit, jak je to cokoliv, hlavně ať je to ostré, sem se nic nedostane."
Karin tato slova vyrazí dech, tohle nečekala. "Biggi, co blbneš? Promiň, ale tohle vážně ne, to pro tebe udělat nemohu, ani nechci. Každým dnem sem chodím, abych tě dodala odvahu žít a ty mě požádáš o zbraň, promiň, ale nebudu vrah, to po mě nechtěj, s tím bych se nesmířila." Karin je naštvaná a zároveň smutná a zklamaná.
"Jen jsem to zkusila, já si holt poradím jinak, ve smrti mi bránit nemůžete!"vykřikne Biggi.
"Biggi, vždyť život je tak krásnej, proč ho nechceš?"snaží se dál Karin.
"Pro tebe, pro mě je to utrpení, něco, co nechci."vzlyká Biggi.
"To mě tu necháš?"zkouší jinou taktiku Karin.
"Pojď se mnou, nikdo tě v tom nebrání."řekne Biggi v klidu.
"Ne, díky za nabídku, ale já se tak snadno nevzdám, nezahodím život jen tak, protože je to to nejcenější, co člověk má."řekne Karin a chystá se k odchodu.
"Si běž, ale v tom případě si neříkej kamarádka."řekne naštvaně Biggi a schová se zpět pod peřinu.
Karin jde okamžitě za ošetřujícím lékařem, ví, že už je to hodně špatné Karin vše lékaři řekne, je jí to tak moc líto
"Já vím kolegyně, stav pacientky se rapidně zhoršil, už přestávají působit i různé léky. Už jsem nad tím přemýšlel a napadlo mě a v její případě bych to i doporučil převézt ji do specializované léčebny, je to deset let stará léčebna, zaměřená na opravdu těžké případy sebevrahů, jsou tam nejtěžší případy nejen z Německa. S těmito pacienty mají zkušenosti a mají prostředky na jejich léčbu. Mají velkou úspěšnost, mnoho lidí tam naučilo znova žít. Je nově vybavená, zezačátku to pro ni sice nebude procházka růžovým sadem, ale po několika týdnech, či měsících si zvykne na režim a pochopí, že ho musí dodržovat. Jen tam nepouští návštěvy, ale to se dá chápat, je to z důvodu, aby pacienti nebyli ovlivňováni z vnějšku. Samozřejmě podle úspěšnosti, zlepšuje-li se stav pacienta, začnou za ním návštěvy pouštět, aby pacient začal poznávat okolní svět. Ale u vás by to neměl být žádný problém, jelikož jste lékařka, takže vás tam podle mého budou pouštět častěji, případně bych to domluvil."
"Jste si jist, že jí tam vážně pomůžou?"
"Ano, mnoha mým pacientům tam zachránili život a mnozí jsou za to vděční."
"A když ne?"myslí na druhou možnost Karin.
"To je velmi malá pravděpodobnost, sice znám člověka, který tam trčí už druhým rokem a jeho stav se nezlepšuje, ale je to opravdu jeden z mála. I když se to nyní nezdá, myslím si, že paní Schwerinová na to má, že včas pochopí systém, sice možná bude vzdorovat, ale časem se mu poddá. Když tento krok učiní, měl by se její stav lepšit."
"Znám ji už dlouho, takto na dně a takto zoufalou jsem ji ještě neviděla. Mám jen strach, aby to při první příležitosti neskončila."
"Nějaké to riziko tam je, ale zařízení pokoje a to, jak se k ní budou chovat, je přizpůsobeno stavu pacienta. Jsou tam tací pacienti, kteří začínají úplně od nuly, kolikrát musí být připoutaní, aby si neublížili, a po několika měsících jsou to lidé, kteří fungují úplně normálně a jsou propuštěny. Po propuštění je jim případně poskytnutý azil a peníze, také jim příslušní lidé pomáhají najít práci. Propuštění lidé mohou kdykoliv požádat o pomoc na speciální lince, případně je jim přiřazena pracovnice, která jim po krůčkách pomáhá do každodenního života a smířit se všemi nástrahami. Jestli-že pacient každodenní život nezvládá, vrací se do léčebny na takzvaný doplňující pobyt, kde mu znova vysvětlí a znova ho naučí zásadám každodenního života a překonávání překážek."
"Jestli je to tak, jak říkáte, mohu jedině souhlasit, byla bych moc ráda, aby ta stará Biggi byla zpět."
"Dobře, zde mi podepíšete několik papírů a já hned na zítra domluvím převoz."
"A jak ji budete převážet?"
"Ve speciální sanitce, nejspíš pod vlivem uklidňujících léků a antidepresiv, aby nedošlo ke zbytečnému stresování, či pokusu o další sebevraždu."
"Dobře, mnohokrát vám děkuji."poděkuje Karin, pomalinku začíná věřit v to, že by v dané léčebně mohli Biggi opravdu pomoci…
Další den:
Lékař jde k Biggi, aby ji všechno oznámil a připravil ji na transport. Sestře, která Biggi hlídá dá najevo, že si může dát na chvilku volno a má jít ven.
"Dobrý den paní Schwerinová."řekne a sedne si na židličku vedle její postele. Biggi je otočená na druhou stranu, dělá, že spí, ani neodpoví.
"Já moc dobře vím, že nespíte, potřebuji s vámi mluvit."
"A o čem?"řekne po chvíli váhání Biggi, ale je stále otočená na druhou stranu.
"To vám řeknu, až se na mě podíváte."
"V tom případě mě to nezajímá."odsekne Biggi.
Lékař se zvedne a jde k Biggi z druhé strany. Biggi je zase zaplavena v slzách. Lékař ji pohladí po vlasech a řekne: "Paní Schwerinová, my vám chceme pouze pomoci, za celou dobu, za celých 14 dnů, co jste tady jste s námi nepromluvila pořádně ani slovo, proč? Ublížil vám někdo z nás?"
Biggi se na něj podívá a znova odsekne: "Nechte mě být, chci být sama."
"Dobře, budeme vás respektovat. Chci vám jen oznámit, že dneska odpoledne vás necháme převést."
Biggi se na něj znova podívá, v očích má strach a obavy. Její pohled je plný otazníků.
"Speciální sanitkou pojedete do zařízení, kde vám pomohou, nebojte, bude se vám tam líbit, bude to tam pro vás lepší než tady, budete tam mít vlastní soukromí a jsou tam zkušení lékaři."řekne lékař, musí Biggi všechno vysvětlit a co nejvíce jí uklidnit, i když ví, že několik prvních dní bude daleko horší než tady. "Co na to říkáte?"
"Mně už nikdo nepomůže, nikdo z vás mě nechápe, jediné východisko je smrt."
"Nebojte, tam vám opravdu pomůžou. Ke všemu tam budete mít klid, všude kolem je příroda, les, je to velký areál, mají tam hřiště, bazény a mnoho dalších věcí. Pokoje jsou barevně vymalované, ne jako tady."
"Pro mě za mě, mě je to stejně jedno."prohodí Biggi.
"A nepotřebujete něco? Nechcete se na něco zeptat?"zkouší lékař využít šance, že se s ním Biggi trošku baví.
"Aby tu nebyla sestra."zkusí Biggi.
"Tohle pro vás udělat nemohu a sama to moc dobře víte. A něco jiného?"
Biggi chvíli váhá: "Já… chtěla bych mluvit s Thomasem."
Lékař je rád, že Biggi chce, aby někdo přišel. "S Thomasem Wachterem? S vaším kolegou?"zeptá se, aby se ujistil, protože jiného Thomase z Biggiiny blízkosti nezná. Biggi pouze přikývne.
"Dobře, zkusím to s ním domluvit a pak vás informuji."řekne doktor, ujistí se, jestli Biggi ještě něco nepotřebuje, zavolá zpět sestru a odejde. Volá na základnu, telefon zvedne Karin, lékař ji řekne vše, co se dělo a vyžádá si číslo na Thomase, jelikož ten je momentálně doma. Poté volá Thomasovi, všechno s ním domluví. Thomas se okamžitě rozjede do nemocnice, po příjezdu dostane od lékaře potřebné pokyny a lékař ho odvede k Biggi. Ještě lékař domluví se sestrou, aby je nechala o samotě a oba odejdou, Thomas zůstává s Biggi na pokoji sám…
"Ahoj Biggi, prý chceš se mnou mluvit."řekne Thomas opatrně a jde k její posteli. Biggi sotva uslyší jeho hlas, otočí se a snaží se posadit, Thomas ji pomůže. Když Biggi konečně sedí, dá Thomasovi najevo, aby si sednul k ní na postel. Thomas si tedy sedne na postel vedle Biggi. Biggi ho obejme kolem krku, Thomas neví, co si má myslet. "Že už by se konečně její stav lepšil?"pomyslí si Thomas.
"Thomasi, musíš mi pomoct."řekne zničehonic a po tvářích ji znova tečou slzy.
"S čím?"zeptá se Thomas, netuší, co po něm Biggi může chtít.
"Já nikam nechci, chci jít domů, oni mě chtějí odvézt pryč."začne vzlykat Biggi.
"Biggi, ale já vůbec netuším, jak bych tě mohl pomoct."řekne Thomas, ví, že Biggi mluví o tom, že nechce do léčebny, říkala mu to Karin.
"Dostaň mě odtud, chci jít ven."vzlyká dál Biggi.
"Biggi, víš? Teď jsi nemocná, chtějí tě převézt na místo, kde tě dokážou pomoct."
"Ale já tam nechci."protestuje dál Biggi. "Thomasi pomoz mi, prosím."
"Biggi, v tomhle ohledu ti pomoct nedokážu, uvidíš, že tě za několik týdnů pustí."řekne Thomas, ještě chtěl dodat, že všechno bude jako dřív, ale nakonec si to rozmyslel.
"Hm."
"A nechceš ještě něco? S někým mluvit?"
"Něco by bylo."špitne Biggi.
"A co?"zeptá se Thomas.
"Nůž."špitne znova.
"Zapomeň, musíš bojovat."sykne Thomas.
"Tak nic no."řekne uraženě Biggi.
Thomase to moc mrzí:"Biggi, notak, nevzdávej se."
"Vy si všichni říkáte kamarádi, ale jak se říká, v nouzi poznáš přítele."znova útočí Biggi a lehne si.
"Biggi my tě chceme chránit, jednou nám za to poděkuješ."řekne Thomas a odchází.
Biggi zůstává ležet na posteli, ale není dlouho sama, ihned po Thomasovo odchodu přichází sestřička. Biggi ji nevěnuje žádnou pozornost, už si na to zvykla. Na chvíli usne. Probudí se, až když se roznáší oběd. Sestřička, která u ní byla celou dobu, pomůže Biggi vstát a dojít ke stolu. Biggi si sedne na židli, k dispozici má pouze lžíci. V jídle se chvíli patlá, pod nátlak sestřičky a pod výhružkou umělé výživy něco málo sní. Pak vypije drobet čaje, také pod vnucením. Poté jde i se sestřičkou na záchod, který je hned vedle na pokoji. Biggi čeká na jedinou možnost, kdy nebude hlídaná, ale to se jí stále nedaří, sestřička na ni dává pozor každou minutu. Jak ráda by Biggi rozbila skleničku od čaje a hned by měla potřebný nástroj, už se o to i pokoušela, ale nikdy to nestihla použít, sestřička ji v tom včas zabránila a nakonec to dopracovala k plechovému hrnečku.
Když je Biggi zpět na posteli, usne, ale zase jenom na chvíli. Ve dvě hodiny ji přijde zkontrolovat lékař a musí ji připravit na převoz. S lékařem přijde ještě jedna sestřička, mají s sebou lékařský vozík s nějakým náčiním a s papíry.
"Biggi, teď vás připravíme na převoz, za půl hodiny tu pro vás jsou, tak abychom to stihly, jo?"
Sestra Biggi odkryje, aby jim přikrývka nepřekážela v ošetřování. Sestřička změří Biggi tlak, zatímco lékař se jí ptá na různé otázky, na které Biggi avšak nerada odpovídá. Druhá sestřička zapisuje odpovědi. Když mají všechny potřebné otázky zodpovězené, zavedou Biggi kanylu a dají jí infuzi, poté ji nechají ještě hcvíli odpočinout, samozřejmě pod dozorem.
Když dorazí sanitka, aby Biggi odvezly:
Biggiin ošetřující lékař s lékařkou ze sanitky projedná Biggiin stav a předá potřebné papíry a podklady, pak se přesunou k Biggi na pokoj, lékař ji představí, Biggi je ale tak trošku oblbnutá, dostala o něco silnější léky na uklidnění, než dostává normálně, aby nedošlo k nějakým problémům při přepravě. Když je všechno potřebné vyřešené, pomáhají Biggi na nosítka, na kterých jsou popruhy, jako na normálních nosítkách, ale tyhle jsou zajištěny proti jednoduchému odepnutí. Nakládají jí do sanitky. Když je Biggi v sanitce, mohou se vydat na cestu. Biggi po chvíli znova usne, přibližně za hodinu a půl jsou na místě, Biggi nechají spát a umístí jí na pokoj. Pokoj je barevný, plný obrázků, je přizpůsoben tak, aby si Biggi nemohla ublížit, není zde víc, než postel a malý noční stolek. Na zdech jsou sice poličky, ale prozatím prázdné. Na pokoji je vlastní koupelna a WC, prozatím však uzamčené. Je zde okno zajištěné pojistkou z nerozbitného skla a je z něho krásný výhled do malého parčíku. Na pokoji jsou dvě skříně, jedna malá a druhá větší, prozatím také prázdné. Skoro nic tu ale nepřipomíná nemocniční oddělení nebo léčebnu, ani postel, která je ze dřeva. Člověk by až řekl, že se jedná o normální ubytovnu. Dveře do pokoje jsou však zamčené.

(Biggi) Když se probudím, rozhlédnu se, zjišťuji, že už nejsem v nemocnici, ani v sanitce, ze které si pamatuji pouze útržky, ale nejspíš budu na léčebně, nebo jak to ten doktor nazval. Hm, moc tu toho není, ale alespoň tu nejsou bílé zdi. Můj pohled se zarazí u okna, překvapí mě, že na něm nejsou žádné mříže, jako v nemocnici. Také mě překvapí, že jsem na pokoji sama, žádné hlídání. Je to úplně něco jiného, než jsem čekala. Vstávám z postele. Jdu ke dveřím, na pokoji jsou dvoje, ale oboje jsou zamčené, pak jdu k oknu, ale jak se snažím, tak se snažím, ale nejde otevřít. Na zdi vedle postele je tlačítko, zajímá mě, co to je, ale to zjišťuji hned, co si přečtu lístek pod ním: Sestra. No nic, tu teď nepotřebuji, musím se odsud dostat. Napadne mě rozbít okno, ale nejde to, to je divné. Sakra, musím něco udělat, musím využít šance, že jsem sama. Zkouším najít něco, čím to všechno skončím, ale nikde nic. Prohlédnu si ruce, napadne mě, že jsem měla kanylu, ale tu už taky nemám. Na posteli je pouze deka, napadne mě, že by se z ní dala udělat smyčka, ale nejde to. Jsem bezradná, lehám si zpět na postel.



© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)