Září 2013

Věřina smrt

29. září 2013 v 19:00 | Lucinecqua |  Diskuzní otázky
Myslíte si, že Petr nesl částečnou vinu za smrt Věry, tím, že vynadal motorkáři? (5.díl, 2.série - Věřina smrt)

Diskuzní otázky - co to je?

29. září 2013 v 18:59 | Lucinecqua |  Diskuzní otázky
Jak sám název napovídá, jedná se o otázky. Já napíšu jednu (či více) otázek týkající se MC či blogu a vy se k nim můžete vyjádřit - napíšete svůj názor. Doufám, že se vás to bude bavit, zůčastní co nejvíce lidí a diskuze bude obsáhlá. Mrkající

Závislost - 28.část - závěr

28. září 2013 v 0:28 | Lucinecqua |  Závislost
Čára na přístroji je stále rovná, Mark mu dává další šok a další dávku adrenalinu. Když dává šok potřetí a stále nic, koukne se na Petra.
Já se k Enricovi přitisknu, ne, on nesmí umřít. "Enrico, nesmíš umřít, slyšíš, nesmíš!"křičím na něj. "Biggi, předávkoval se, už od začátku měl téměř nulovou šanci."říká mě Petr a snaží se mě odvést pryč. Já ale nikam nechci, chci být s Enricem, stále ho miluji.
"Marku, dělej něco. Nemůžeš ho nechat jen tak. Potřebuje pomoct!"křičím na Marka, který už přestal Enrica oživovat. Nemohu si přiznat, že je mrtev, ani si to nechci přiznávat. "Pojď Biggi."pokouší se mě Petr znova odvést. "NE, já nechci, budu tu s ním, potřebuje mě!"křičím na něj. Petr už si se mnou neví rady, jde ke mně Mark a ten se mě pokouší také odvést, ale marně, já od Enrica neodejdu, tak dlouho jsem ho neviděla.
Mark mě opatrně chytne a táhne mě od Enrica pryč. Ne, už znova mě zase někdo drží, nesnesu to, vadí mi to a hodně. "Marku ne, pusť mě!"křičím na něj a jediné co si přeji je, aby mě už pustil. Ale Mark není jako Thomas, nedá se a pořád mě drží a odvádí dál. "Marku, prosim."neudržím pláč, jsem zoufalá. Sama nevím, proč mě to tak moc vadí. Ale Mark se nedá uprosit a stále mě vede dál. Mám pocit, jakoby se čas náhle strašně zpomalil, každá sekunda v jeho sevření mě trvá asi hodinu. Stále ho prosím, pomalu se přibližujeme k BKčku. "Marku, už ji pusť, podívej se na ni."oznamuje Thomas Markovi. Ale Mark neposlouchá a vede mě dál. Už jsem bezmocná, nechci, aby mě někam vedl, nechci, aby se mě někdo dotýkal, a chci být s Enricem, to je tak těžké pochopit?
Ne, nevydržím to, je toho moc. Vezmu všechnu sílu, co mám a Markovi se vytrhnu a znova běžím k Enricovi, cosi mě k němu táhne. Už jsem od něj jeden metr, když v tom mě zase někdo chytí, je to Petr. Snažím se mu vytrhnout, ale to už je u mě i Mark, oba mě drží a snaží se mě uklidnit. Chci, aby mě pustili: "Prosím, pusťte mě! Už je mi dobře." Mark a Petr mě s překvapením poslechnou a já jsem volná. Kouknu se na oba dva a poté jdu k Enricovi. Leží bezvládně na zemi, nevidím ani jedinou známku života. Je pozdě, pochopím, že Enricovi už nelze pomoct…

Říkám si: "Proč to nemůže být jen strašný sen, probudím se do nového dne a vedle mě bude spokojeně podřimovat Enrico? Proč to sakra nemůže být jen ten hloupý sen?" Ale sen to není, je to skutečnost, zlá skutečnost, krutá pravda. Drogy, za všechno mohou, sebraly mi Enrica a mě zlikvidovaly život.
Po Enricově smrti už jsem nedokázala dál pomáhat lidem, když jsem viděla jejich lhostejnost, u Medicopteru jsem dala výpověď. Už nelétám s vrtulníkem, no, abych řekla pravdu, docela mi to chybí, ale nedokážu se vrátit. Teď pracuji v květinářství, je to velká změna. Už jsem se nedokázala vrátit zpět do života, který jsem žila, než Enrico propadl drogám. Také nedokážu navázat vztah s žádným mužem, ale alespoň už mě tolik nevadí, když se mi někdo dotkne, či mě chytí. Pomohl mi psycholog, ke kterému jsem byla nucena jít. Dozvěděla jsem se, že to pravděpodobně bude kvůli nějakému traumatickému zážitku, při kterém mi někdo v něčem bránil, či mě držel. První příčina, jež mě napadla, byla, jak mě tenkrát Thomas držel, když jsme se snažili Enricovi pomoci na vlastní pěst. Ale dnes už s tím nic neudělám, mám hluboké jizvy na duši, kterých se už asi nikdy nezbavím…

Závislost - 27.část

27. září 2013 v 0:27 | Lucinecqua |  Závislost
Thomas si toho všimne. "Promiň Biggi, nechtěl jsem se ti nějak dotknout, já už radši půjdu." Ulevilo se mi, ale cítím se trapně, to už mám strach i ze svých kamarádů? Ale nedokázala jsem to, nedokázala jsem stát a čekat, co se bude dít. Nemám ráda, když jsem někde sama s mužem, neřeknu, když je se mnou ještě někdo jiný, ale takhle to nejde. Převléknu se a jdu za Thomasem. "Thomasi, já se ti chci omluvit, nevím, co to do mě vjelo." "Jo, v pohodě, já to chápu."odpoví mi Thomas. Po chvilce přijela Karin i Ralf. Služba proběhla celkem klidně, nic vážného. Po službě jsem se rozhodla, že se pojedu podívat do města, abych si pročistila hlavu.
Chodím po obchodech a jen tak se dívám po všem možném, stejně musím sehnat dárek pro Karin, pozítří má narozeniny. Alespoň zabiju čas, stejně nemám nic jiného na práci. Vyjdu z jednoho obchůdku, už je asi šest hodin večer. Jdu po náměstí a hledám další zajímavý obchůdek. Když v tom zahlédnu muže ležícího na zemi, můj strach zmizí, chci pomoci, jdu k muži, sotva přijdu blíž, okamžitě ho poznám.
Je to Enrico a leží na zemi v bezvědomí, špinavý a neupravený. Vypadá hrozně, vedle něj je injekční stříkačka. Má vyhrnutý rukáv, jeho ruka je zjizvená. Už znova, ten pohled, je to těžké. Snažím se ho proplesknout, ale Enrico se neprobírá. "Enrico, slyšíš mě?"snažím se ho probrat celkem dlouhou dobu. "Biggi."šeptne slaboulince a pokouší se o úsměv, ale okamžitě upadne znova do bezvědomí. Vezmu telefon a volám na základnu, telefon zvedne Thomas: "Thomasi, tady Biggi, okamžitě přileťte." Ještě jsem mu zadala místo, kam má letět. Enrica jsem položila na záda a držím ho za ruku. Lidé kolem mě chodí a dělají jakoby nic, ani se nezeptají, jestli chci s něčím pomoci. Jejich pohledy jsou strašné, ale nikdo z nich se nezastaví, všichni pokračují dál ve své cestě, nikdo se nesnaží pomoci. Já stále držím Enrica za ruku a čekám na přílet vrtulníku. Měřím Enricovi tep, náhle nic necítím, Enrico umírá. Okamžitě ho začínám oživovat, pomocí nepřímé masáže srdce a umělého dýchání.
Konečně, konečně přilétá vrtulník, přistává na náměstí a ke mně okamžitě přibíhá Mark s Petrem. Docela je to překvapí. Okamžitě se krčí k Enricovi a pokračují v oživování. Thomas mě chytne a odvede. Já nechci, abys mě držel, nechci, je mi to strašně nepříjemné. Já to nedokážu "Thomasi, pusť mě!"začnu na něj křičet. Lidé se začínají zastavovat a koukají, co se děje. "Thomasi! Pusť mě, já nechci, abys mě držel, nechci, slyšíš!?"křičím na něj dál. Thomas mě pustí, ví jak je to pro mě těžké. Nevím, proč jsem tak vyváděla, když jsou všude kolem lidé, ale nechci, aby mi držel. Jdu k Enricovi, přístroje stále ukazují rovnou čáru, Mark mu dává adrenalin a šok. Čára se ale nemění, chytnu Enrica za ruku. "Enrico, prosím, nevzdávej to."šeptám mu do ucha.

Závislost - 26.část

26. září 2013 v 0:26 | Lucinecqua |  Závislost
"Biggi, já…"
"No, Enrico, co?"ptám se ho starostlivě.
"Já, …" Nedořekl to a já už zase slyšela ten nepříjemný zvuk, zase to zavěsil. Okamžitě volám na to číslo zpět, ale nikdo to nezvedá. Začínám pociťovat nenávist, která je stále větší a větší. "Proč mi to dělá, proč mi volá?" Miluji ho a zároveň ho nesnáším, nemohu to ovlivnit. Ráda bych mu pomohla, ale na druhou stranu mám strach. Moje úvahy se mění z jedné na druhou, už ani nevím, co si o něm myslím.


Týdny plynou, týdny se mění v měsíce a ty se pomalu mění v roky a Enrico se po celou dobu neozval a já ho za celou dobu už neviděla. Ale z hlavy ho dostat stejně nemohu. Každým dnem se ptám, na stejné otázky jako od té doby, co mi ho sebraly drogy. Drogy, toto slovo nesnáším, zničily můj a hlavně jeho život. Za ty necelé čtyři roky se toho změnilo hodně, ale já přesto nemohu navázat vztah. Smířila jsem se s tím, že už se mi Enrico nevrátí.
Ale něco mi ve vztahu brání, sotva mi začne být muž "dotěrný" nebo se mě pokusí pozvat na rande, okamžitě uteču. Nesnesu ani, když se mě muž dotkne, nevím proč, když jsem to oznámila Karin, řekla, že to bude nějaká psychická blokáda, která mi to nechce dovolit. Doporučila mi psychologa, ale já to odmítla, poradím si sama a zas tak blbě na tom ještě nejsem. Teda si to alespoň myslím. U Medicopteru jsem stále, sice mě práce stále připomíná Enrica, ale tam je jediné místo, kde se tomu dokážu alespoň trochu ubránit. Stále jsem v týmu s Karin a Ralfem, jen Gonzo už s námi nelétá, je to přeci jen starší pes a tak zůstává s Maxem na základně. V druhém týmu je stále Mark, Petr a Thomas.
Dnes jedu do práce na motorce, je slunečno, celkem teplo. Když přijedu, na základnu, je tam Petr, Mark i Thomas, Karin ani Ralf tu ještě nejsou. Služba nám začíná až za půl hodinky, takže ještě mají čas. Jdu se převléct, ještě jsem se ani nezačala převlékat, když v tom se otevřou dveře a do šatny vstupuje Thomas. "Jé, Thomasi, co chceš?"ptám se ho. "Biggi, vím, je to pro tebe těžké, když bys chtěla z něčím pomoci, tak mi kdykoliv řekni."řekne mi Thomas. Začínám být nervózní, od určité doby nejsem moc ráda, když jsem někde s mužem sama. Ale vím, že je to Thomas, že mi nic neudělá.
"Jo, děkuji"odpovím. Thomas se chystá odejít, když v tom náhle změní směr a jde ke mně. Začínám být nervózní ještě víc.
"Thomasi, co bys rád? Ráda bych se převlékla."oznámím mu, je asi dvacet centimetrů ode mě. Nedokážu to a začínám couvat.

Závislost - 25.část

25. září 2013 v 0:25 | Lucinecqua |  Závislost
Najdu odvahu a otočím se, spatřím Karin. "Biggi, co se s tebou děje, jsi jako tělo bez duše?"ptá se mě Karin.
"Nic, to je dobrý."odpovídám jí a mám co dělat, abych udržela slzy.
"Biggi, nelži mi, já tě znám až moc dobře. Jsme přeci kamarádky, ne?"řekla mi Karin.
Sklopím pohled. "Pojď, jdeme dovnitř, teď tam stejně nikdo není, Ralf šel za Maxem a Höppler někam odjel."navrhla mi a já jí následovala. Šly jsme dovnitř a sedly si do služební místnosti. Karin mě chytla za ruce, tak jak to kamarádky dělávají. "Tak spusť."pobídla mi. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem se rozpovídala: "Víš, včera večer, šla jsem do hotelu. Celkem jsem se loudala, také, kam bych chvátala. Když v tom mi někdo přiložil ke krku nůž a chtěl po mě peníze." Nedokážu už držet slzy, které mi pomalinku a samovolně stékají po tváři. "Ten hlas mi byl povědomí, pomalinku jsem se otočila a útočníkovi jsem strhla kuklu a spatřila jsem ho, Enrica." Karin se mi okamžitě snaží nějak uklidnit: "Neboj Biggi, už je to dobrý, už to máš za sebou." Je trochu překvapena, ale mám pocit, že to tušila, že něco věděla.
"Karin, nechtěla jsem věřit tomu, co jsem zažila. Nechci věřit tomu, že z Enrica je prach obyčejný zloděj. To není pravda, to není možné"
"Biggi, je to možné, to je krutá realita, za všechno mohou drogy. Měl šanci se uzdravit, ale nedokázal to. Tu šanci má pořád, ale nevím, jestli o to stojí, jestli stojí o pomoc."
"Ale v jeho očích, když bys viděla ty jeho oči, byl v nich vidět pohled zoufalství, smutku a bolesti, sice z nich zmizel ten jeho zvláštní lesk, ale pořád jsem v nich viděla tu lásku."
"Neboj Biggi, něco už vymyslíme."uklidňuje mě Karin.
"Ví o Enricovi Ralf?"ptám se jí po chvíli.
"Jo, řekli jsme mu to."odpoví Karin a já pokývnu hlavou.
Od posledního setkání s ním uběhly už dva týdny, nikdo jiný krom Karin o tom neví. Stále se mi v hlavě točí vzpomínky, například jak jsme se tenkrát pohádali, kvůli jeho nepořádku, celkem komická hádka. Nebo ty akce s ním, ty byly super. A co teprve romantické večeře ve dvou. Ale ty pěkné vzpomínky začerňují ty z poslední doby. Začínajíce únosem, pozdními příchody, závislostí, pokusem o pomoc a končící se přepadením.
V noci moc nespím, místo toho trávím dlouhé noci pláčem s přitisknutým obličejem k polštáři. Stále se sama sebe ptám. "Proč jsem to nepoznala dřív? Proč jsem tomu nedokázala zabránit? Proč nedokázal závislost zvládnout?" Odpovědi nenalézám. Chtěla bych mu položit tolik otázek, říct mu, jak moc ho stále miluji. Každým dnem čekám, že se objeví přede dveřmi a řekne: "Ahoj zlato, už jsem zpátky, chci se uzdravit." Čekám na to už strašně dlouho, ale stále nic. Při každém zazvonění zvonku ve mně hrkne a já doufám, že za dveřmi spatřím právě jeho.
Zvoní mi telefon, zase nějaké neznámé číslo, je to totéž číslo, co mi volalo před čtrnácti dny. Rozklepou se mi ruce a zvednu ho. Tentokrát nic neříkám, čekám, jestli se někdo ozve, ale nic. Po chvilce říkám: "Haló." Ze sluchátka se ozve: "Biggi."
"Enrico."zvolám, protože jsem okamžitě poznala jeho hlas. Srdce mi buší, jsem šťastná jako malá holka, ale zároveň cítím takový divný pocit.


Závislost - 24.část

24. září 2013 v 0:24 | Lucinecqua |  Závislost
Asi si myslí, že jsem nějaký ožrala, hned mu začnu vysvětlovat, že jsem chtěla být chvilku sama a asi jsem usnula. Ještě, že se neptal na důvod, ale stejně bych mu ho neřekla. Naštěstí to pochopil a odvedl mě do hotelu, kde si vyzvednu klíče od pokoje a za několik minut už jsem na pokoji. Okamžitě si lehám do velké postele, ale usnout už nemohu, stále myslím na Enrica. Dnes jsem ho viděla poprvé za tu dlouhou dobu, naposledy jsem ho viděla v nepříliš dobrém stavu - v bolestech a prosícího o pomoc. Za nějakou dobu přeci jen usnu, ale každou chvilku se stejně probouzím.
Pořádně jsem usnula až k ránu, vzbudí mě zvonění mobilu. Rozespale kouknu na mobil, kdo to asi volá? Neznámé číslo, zvednu to, nikdo nic neříká. "Halo, je tam někdo?"říkám do telefonu, ale stále se nikdo neozývá, po chvilce slyším jen: "pípípíp." Někdo to zavěsil, to je divné. Kouknu se kolik je hodin, zjišťuji, že je devět. Měla bych už vstát, v deset tu má být Karin. Ale nevstanu, místo toho se znova zachumlám do peřin a snažím se usnout. Ale už to nejde, v hlavě mi stále běhá včerejšek a do toho ještě ten dnešní telefonát. Mám divné tušení. Přemýšlím dosti dlouho, z přemýšlení mě vytrhne další telefonát, tentokrát to byla Karin, že je tu za deset minut. No, už bych se měla vážně sbalit.
Vstanu a všechny svoje věci naházím do igelitové tašky, moc toho nemám, tak jsem za chvilinku sbalená. Teď už jen zamknout, odhlásit se a vrátit klíče a pak hurá domů. Vyjdu před hotel a jdu na domluvené místo, na parkoviště vedle velkého obchodního domu. Hned co vstoupím na parkoviště, spatřím auto Karin, stojí hned na kraji rozsáhlého parkoviště. Karin sedí v autě a sotva mě zpozoruje, okamžitě vystoupí a přivítá mě. "Já si jdu ještě nakoupit, jdeš taky?"ptá se mi. Já jí jen rozmrzele řeknu: "Ne, počkám v autě."
"Tak dobrá, za čtvrt hodinky jsem tady."oznámí mi a odchází.
Sednu si do auta a přemýšlím, nemám náladu na nakupování. Nějak ani nevnímám čas, toho, že už je Karin z nákupu zpět si všimnu, až když si sedne do auta na místo řidiče a začne startovat se slovy: "Tak, můžeme jet."
Celou cestu mi pokládá otázky, já jí ale nevnímám. Za čtvrt hodinky už jsme na základně. Poděkuji jí a jdeme se převléci. Pak jdu do služební místnosti, kde pozdravím Ralfa, který je tu za Enrica. Vrátil se, život bez akce už ho nebavil. Gonzo tu není, je někde s Maxem. Hm, za Enrica, kterého nemohu dostat z hlavy, proč na něj musím pořád myslet. Je sice zima, ale i přes to se jdu projít ven, musím na něho konečně zapomenout. Jenže se mi to nedaří, utkvěl mi v mysli a já se ho nemohu zbavit. Kdyby jenom v mysli, ale hlavně v srdci, už znova pociťuji to prázdné místo, které po něm zůstalo. Ta temná prázdnota, která se ne a ne vytratit. Snažila jsem se jí mnohokrát zbavit, ale nic, přetrvává dál a já jsem proti ní slabá. Odkrývá ten smutek a tu bolest. Stále ho miluji a nedokážu to ovlivnit. Jsem zamyšlená, když v tom mě někdo chytne za rameno, leknu se, jako včera večer. Mám strach se otočit.

Závislost - 23.část

23. září 2013 v 0:23 | Lucinecqua |  Závislost
(Biggi) Jdu po náměstí, je strašné počasí, zima, několik stupňů pod nulou. Jsem zachumlaná, mám kapuci a šálu až k nosu. Jdu z baru, byla jsem tam s kamarádkou. Už jsem se s ní dlouho neviděla, povídali jsme si o mnoha věcech, ale o Enricovi jsem jí neřekla. Nechci, aby o něm vědělo mnoho lidí. Beru to jako uzavřenou kapitolu, co se stalo, stalo se, čas nevrátím, Enrico propadl drogám. Já už nic nezměním. Tolik nocí jsem proplakala, tolik dní jsem koukala na bílý strop a čekala, že to zvládne, že se ukáže. Nic, už jsem ho několik týdnů, mnoho týdnů neviděla. Teď jsem na cestě do hotelu, ve kterém dnes přespím, v tomto počasí domů nejedu. Zítra ráno mě vyzvedne Karin a odveze mě domů, protože auto ještě nemám a na motorku to vážně není.
Ulice je tmavá, osvětlujou ji pouze pruhy světla z pouličních lamp, je tu klid, nikde ani noha.
Náhle cítím, jak mě někdo chytne zezadu a ke krku mi přitiskne nůž. "Naval sem prachy a nic se ti nestane."oznámí mi hlas. Ten hlas odněkud znám. Opatrně se otočím, abych zjistila, kdo za mnou stojí. Je to nějaká středně vysoká osoba zahalená v kukle. Ty oči, ty oči znám. "Enrico."špitnu a strhu mu kuklu. Zůstane na mě hledět, poté se dá na útěk. "Enrico!"křičím na něj. Zastaví, zůstane stát několik metrů ode mě. Pomalu se otočí. Čekám, co se bude dít. Neděje se nic, přistupuji blíž, neutíká, čeká. Zastavím se asi pět metrů od něho, nevím, co mám říct, jen tak tu stojíme a jeden na druhého koukáme. Poté se kousek od nás objeví starší paní, Enrico se dá okamžitě na útěk. "Enrico, počkej, prosím!"křičím na něj a běžím za ním. Ale Enrica brzy ztratím z dohledu.
Vydávám se do hotelu, stále se z toho nemohu vzpamatovat. Tolik týdnů jsem ho neviděla a teď ho spatřím jako zločince na ulici. Je to šok, nevím, co mám dělat. Stojím před hotelem a rozmýšlím se. Poté se otočím směrem od hotelu, musím si ještě provětrat hlavu.
Jen tak bez cíle se toulám ulicemi, musím si to všechno pořádně promyslet. Nevím jak dál, nemohu na to jen tak zapomenut. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem se smířila s tím, že Enrica mi sebraly drogy, ale ani v tom nejhorším snu by mi nenapadlo, že skončí takhle. Jako prachsprostý zloděj, který se snaží za jakýchkoliv okolností získat peníze na další dávku. Stále jsem si přála, abych se z toho zlého snu probrala a vše bylo jako dřív, nepřipouštěla jsem si realitu. Je mi z toho do breku, i přes velkou zimu si sedám na lavičku v parku, je mi to jedno. Sedím, nedržím slzy, které mi pomalinku stékají po tvářích. "Proč, proč se to muselo stát?"ptám se sama sebe. Odpověď, ale neznám. Nevím, jak dlouho už jsem na lavičce.. Slyším hlas nějaké paní: "Halo, paní je vám dobře? Mám zavolat sanitku?" Podívala jsem na ni, ustaraně se na mě dívala a čekala na odpověď. Já zakroutila hlavou a doufala, že odejde. Tak se ale nestalo. Paní mě domlouvala: "Pojďte, bydlím kousek odtud, můžete u mě přespat." "Ne,ale děkuji za nabídku, jste moc hodná, potřebuji být teď chvilku sama."odpověděla jsem jí potichu. Paní se o mě dál nestarala a pokračovala dál ve své cestě. Je to to nejlepší, co pro mě mohla teď udělat.
Zavírám oči a pokouším se na to zapomenout. Když v tom mě probere nějaký hlas, otevřu oči, abych zjistila, kdo to je. Spatřím muže v policajní uniformě. Svítí mi do očí baterkou.

Závislost - 22.část

22. září 2013 v 0:22 | Lucinecqua |  Závislost
Karin s Markem okamžitě přistoupí k Enricovi.
"Enrico, prober se."propleskává Karin Enrica. Petr mu chce vzít stříkačku z ruky, ale Enrico začne šermovat kolem sebe. Petr s Karin od něj kousek ustoupí, Mark mu ruku chytne a stříkačku vezme, se slovy: "Enrico, uklidni se, mi tě chceme pomoci." Ale Enrico jako by neslyšel. "Co s ním uděláme?"zeptal se Petr. "Enrico, to bude zase dobré, neboj se."snaží se Karin uklidnit Enrica. Mark znova chytne Enricovo ruce a pevně je drží, aby ho trochu zklidnil a aby ho mohli vyšetřit. Enricovi za chvilku dojde ten zbyteček síly, co mu ještě zbyl. Už nemá sílu se dál bránit a poddává se, ještě se schoulí do klubíčka. Mark se mu snaží domluvit, ale Enrico neměl sílu, všechno ho bolelo a svědilo. Karin s Markem ho začínají vyšetřovat v této poloze, nic jiného jim nezbývá. "Enrico, co sis vzal?"ptá se ho Mark. "N..i..c, jjá ne..mě..l s..í..lu."šeptá Enrico pomalu. "Tos udělal moc dobře."chválí ho Mark a opatrně ho za pomocí Petra a Karin převaluje na záda. "Petře, podej sem dezinfekci, vytrhl si kanylu, vyčistíme mu to."přikázala Karin Petrovi. "Prosím, pomoc, moc to bolí."zašeptal Enrico. "Karin, nebude lepší ho odvézt do nemocnice?"zeptal se Mark. Karin pokývla hlavou. "Enrico, my tě odvezeme do nemocnice, co ty na to?"zeptal se Mark Enrica. Enrico neodpovídal, vypadá, jakoby mu to bylo už jedno, hlavně aby se zbavil těch strašných bolestí. Petr jde pro Thomase, aby jim šel pomoct, uslyší to i Biggi a chce jít také pomoct. Okamžitě odnesli Enrica do auta a odvezli ho do nemocnice, tam si ho nechali, nakonec skončil v léčebně. Odtamtud Enrico utekl, nikdo o něm nic nevěděl, nikdo neví, kam zmizel a co s ním je….


Základna byla po rekonstrukci opět otevřena, místo Enrica nastoupil opět Ralf, který se vrátil a zastupoval ho i ve dnech, kdy Enrico na práci kašlal a i v době, kdy měl Enrico neplacené volno. Věc s Enricem se donesla i k Höpplerovi, ten naštěstí situaci pochopil, věděl, jak je to pro všechny těžké a dál to nerozmazával, k Enricovi se zbytečně nevracel….

Závislost - 21.část

21. září 2013 v 0:21 | Lucinecqua |  Závislost
Mark vzal teploměr a měří Enricovi teplotu. "Má teplotu 38 stupňů."oznámí nám po chvilce výsledek.
"Enrico, co všechno tě trápí?"zeptá se ho Mark.
"Kolikrát se mi ještě budete ptát? Je mi strašná zima, cítím, že nemám žádnou sílu, je mi divně od žaludku…."odpověděl tiše Enrico, že mu bylo sotva rozumět.
"Petře, připrav infuzní roztok glukózy a Marku, ty zaveď kanylu."přikazuji.
Mark zavedl kanylu a dal Enricovi infuzi glukózy.
"Enrico, nic víc pro tebe udělat zatím nemůžeme. Každou půl hodinu ti budeme kontrolovat teplotu, a pokud by se zvyšovala, tak uvidíme. Dali jsme ti infuzi glukózy, měl bys získat alespoň trochu energie. Hlavně musíš odpočívat. Teď tu s tebou zůstane Petr, já s Karin sem budeme chodit po půl hodinách. V případě nouze nás Petr zavolá vysílačkou."řekne Enricovi Mark

Mark s Karin odešli a Petr zůstal s Enricem v pokoji. Mark a Karin chodili každou půl hodinu měřit Enricovi teplotu.
Enricův stav se v průběhu několika hodin začal více a více zhoršovat, horečka stále stoupala a nic na ni nezabíralo. Petr u něj stále sedí a Mark s Karin vyhledávají informace v knihách i na internetu.

(Petr) Mark a Karin před chvilinkou odešli, naměřili Enricovi horečku 39 stupňů, už si s ním neví rady. Enrico vysíleně leží na posteli. Z ničeho nic mě začne vyhánět: "Petře, běž, prosím." Sáhnu na stolek pro vysílačku, ale Enrico mi jí vyrazí z ruky. Nevím, kde najednou sebral tolik síly. Zvednu se a běžím pro Marka a Karin. Enrico se na mě s úlevou dívá. Když je najdu a když doběhneme k Enricovu pokoji, zjistíme, že dveře jsou nejspíš zamčené. Až teď si uvědomíme, že jsme zapomněli vzít z pokoje klíče a že jsme tam nechali tašku první pomoci. To už udělal jednou a teď se to opakuje, ale předtím tam nebyla ta taška. Enricovi zkoušíme několikrát domlouvat, aby odemknul. Máme o něj strach, musíme vyrazit dveře a doufat, že za nimi nebude. Mark se rozběhne a vykopne je. Vběhneme do pokoje, Enrica najdeme ležícího na zemi a vedle něj tašku první pomoci. V ruce drží nějakou injekční stříkačku a svírá se v bolestech.



© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)