Závislost - 23.část

23. září 2013 v 0:23 | Lucinecqua |  Závislost
(Biggi) Jdu po náměstí, je strašné počasí, zima, několik stupňů pod nulou. Jsem zachumlaná, mám kapuci a šálu až k nosu. Jdu z baru, byla jsem tam s kamarádkou. Už jsem se s ní dlouho neviděla, povídali jsme si o mnoha věcech, ale o Enricovi jsem jí neřekla. Nechci, aby o něm vědělo mnoho lidí. Beru to jako uzavřenou kapitolu, co se stalo, stalo se, čas nevrátím, Enrico propadl drogám. Já už nic nezměním. Tolik nocí jsem proplakala, tolik dní jsem koukala na bílý strop a čekala, že to zvládne, že se ukáže. Nic, už jsem ho několik týdnů, mnoho týdnů neviděla. Teď jsem na cestě do hotelu, ve kterém dnes přespím, v tomto počasí domů nejedu. Zítra ráno mě vyzvedne Karin a odveze mě domů, protože auto ještě nemám a na motorku to vážně není.
Ulice je tmavá, osvětlujou ji pouze pruhy světla z pouličních lamp, je tu klid, nikde ani noha.
Náhle cítím, jak mě někdo chytne zezadu a ke krku mi přitiskne nůž. "Naval sem prachy a nic se ti nestane."oznámí mi hlas. Ten hlas odněkud znám. Opatrně se otočím, abych zjistila, kdo za mnou stojí. Je to nějaká středně vysoká osoba zahalená v kukle. Ty oči, ty oči znám. "Enrico."špitnu a strhu mu kuklu. Zůstane na mě hledět, poté se dá na útěk. "Enrico!"křičím na něj. Zastaví, zůstane stát několik metrů ode mě. Pomalu se otočí. Čekám, co se bude dít. Neděje se nic, přistupuji blíž, neutíká, čeká. Zastavím se asi pět metrů od něho, nevím, co mám říct, jen tak tu stojíme a jeden na druhého koukáme. Poté se kousek od nás objeví starší paní, Enrico se dá okamžitě na útěk. "Enrico, počkej, prosím!"křičím na něj a běžím za ním. Ale Enrica brzy ztratím z dohledu.
Vydávám se do hotelu, stále se z toho nemohu vzpamatovat. Tolik týdnů jsem ho neviděla a teď ho spatřím jako zločince na ulici. Je to šok, nevím, co mám dělat. Stojím před hotelem a rozmýšlím se. Poté se otočím směrem od hotelu, musím si ještě provětrat hlavu.
Jen tak bez cíle se toulám ulicemi, musím si to všechno pořádně promyslet. Nevím jak dál, nemohu na to jen tak zapomenut. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem se smířila s tím, že Enrica mi sebraly drogy, ale ani v tom nejhorším snu by mi nenapadlo, že skončí takhle. Jako prachsprostý zloděj, který se snaží za jakýchkoliv okolností získat peníze na další dávku. Stále jsem si přála, abych se z toho zlého snu probrala a vše bylo jako dřív, nepřipouštěla jsem si realitu. Je mi z toho do breku, i přes velkou zimu si sedám na lavičku v parku, je mi to jedno. Sedím, nedržím slzy, které mi pomalinku stékají po tvářích. "Proč, proč se to muselo stát?"ptám se sama sebe. Odpověď, ale neznám. Nevím, jak dlouho už jsem na lavičce.. Slyším hlas nějaké paní: "Halo, paní je vám dobře? Mám zavolat sanitku?" Podívala jsem na ni, ustaraně se na mě dívala a čekala na odpověď. Já zakroutila hlavou a doufala, že odejde. Tak se ale nestalo. Paní mě domlouvala: "Pojďte, bydlím kousek odtud, můžete u mě přespat." "Ne,ale děkuji za nabídku, jste moc hodná, potřebuji být teď chvilku sama."odpověděla jsem jí potichu. Paní se o mě dál nestarala a pokračovala dál ve své cestě. Je to to nejlepší, co pro mě mohla teď udělat.
Zavírám oči a pokouším se na to zapomenout. Když v tom mě probere nějaký hlas, otevřu oči, abych zjistila, kdo to je. Spatřím muže v policajní uniformě. Svítí mi do očí baterkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ada Ada | 23. září 2013 v 7:56 | Reagovat

O_O Tak tohle je vazne husty, smekam pred tebou

2 Katy Katy | Web | 23. září 2013 v 14:57 | Reagovat

Jako tahle povídka si zaslouží metál tak to je parádně napínavé.Jen tak dal.

3 lucinecqua lucinecqua | E-mail | Web | 23. září 2013 v 16:28 | Reagovat

[1]:[2]: díky holky, prozradím, že už se nám pomalinku začíná blížit konec ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)