Závislost - 25.část

25. září 2013 v 0:25 | Lucinecqua |  Závislost
Najdu odvahu a otočím se, spatřím Karin. "Biggi, co se s tebou děje, jsi jako tělo bez duše?"ptá se mě Karin.
"Nic, to je dobrý."odpovídám jí a mám co dělat, abych udržela slzy.
"Biggi, nelži mi, já tě znám až moc dobře. Jsme přeci kamarádky, ne?"řekla mi Karin.
Sklopím pohled. "Pojď, jdeme dovnitř, teď tam stejně nikdo není, Ralf šel za Maxem a Höppler někam odjel."navrhla mi a já jí následovala. Šly jsme dovnitř a sedly si do služební místnosti. Karin mě chytla za ruce, tak jak to kamarádky dělávají. "Tak spusť."pobídla mi. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem se rozpovídala: "Víš, včera večer, šla jsem do hotelu. Celkem jsem se loudala, také, kam bych chvátala. Když v tom mi někdo přiložil ke krku nůž a chtěl po mě peníze." Nedokážu už držet slzy, které mi pomalinku a samovolně stékají po tváři. "Ten hlas mi byl povědomí, pomalinku jsem se otočila a útočníkovi jsem strhla kuklu a spatřila jsem ho, Enrica." Karin se mi okamžitě snaží nějak uklidnit: "Neboj Biggi, už je to dobrý, už to máš za sebou." Je trochu překvapena, ale mám pocit, že to tušila, že něco věděla.
"Karin, nechtěla jsem věřit tomu, co jsem zažila. Nechci věřit tomu, že z Enrica je prach obyčejný zloděj. To není pravda, to není možné"
"Biggi, je to možné, to je krutá realita, za všechno mohou drogy. Měl šanci se uzdravit, ale nedokázal to. Tu šanci má pořád, ale nevím, jestli o to stojí, jestli stojí o pomoc."
"Ale v jeho očích, když bys viděla ty jeho oči, byl v nich vidět pohled zoufalství, smutku a bolesti, sice z nich zmizel ten jeho zvláštní lesk, ale pořád jsem v nich viděla tu lásku."
"Neboj Biggi, něco už vymyslíme."uklidňuje mě Karin.
"Ví o Enricovi Ralf?"ptám se jí po chvíli.
"Jo, řekli jsme mu to."odpoví Karin a já pokývnu hlavou.
Od posledního setkání s ním uběhly už dva týdny, nikdo jiný krom Karin o tom neví. Stále se mi v hlavě točí vzpomínky, například jak jsme se tenkrát pohádali, kvůli jeho nepořádku, celkem komická hádka. Nebo ty akce s ním, ty byly super. A co teprve romantické večeře ve dvou. Ale ty pěkné vzpomínky začerňují ty z poslední doby. Začínajíce únosem, pozdními příchody, závislostí, pokusem o pomoc a končící se přepadením.
V noci moc nespím, místo toho trávím dlouhé noci pláčem s přitisknutým obličejem k polštáři. Stále se sama sebe ptám. "Proč jsem to nepoznala dřív? Proč jsem tomu nedokázala zabránit? Proč nedokázal závislost zvládnout?" Odpovědi nenalézám. Chtěla bych mu položit tolik otázek, říct mu, jak moc ho stále miluji. Každým dnem čekám, že se objeví přede dveřmi a řekne: "Ahoj zlato, už jsem zpátky, chci se uzdravit." Čekám na to už strašně dlouho, ale stále nic. Při každém zazvonění zvonku ve mně hrkne a já doufám, že za dveřmi spatřím právě jeho.
Zvoní mi telefon, zase nějaké neznámé číslo, je to totéž číslo, co mi volalo před čtrnácti dny. Rozklepou se mi ruce a zvednu ho. Tentokrát nic neříkám, čekám, jestli se někdo ozve, ale nic. Po chvilce říkám: "Haló." Ze sluchátka se ozve: "Biggi."
"Enrico."zvolám, protože jsem okamžitě poznala jeho hlas. Srdce mi buší, jsem šťastná jako malá holka, ale zároveň cítím takový divný pocit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ada Ada | 25. září 2013 v 7:57 | Reagovat

Bezvadne

2 Katy Katy | Web | 25. září 2013 v 15:00 | Reagovat

suprovní jsi skvělá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)