Závislost - 27.část

27. září 2013 v 0:27 | Lucinecqua |  Závislost
Thomas si toho všimne. "Promiň Biggi, nechtěl jsem se ti nějak dotknout, já už radši půjdu." Ulevilo se mi, ale cítím se trapně, to už mám strach i ze svých kamarádů? Ale nedokázala jsem to, nedokázala jsem stát a čekat, co se bude dít. Nemám ráda, když jsem někde sama s mužem, neřeknu, když je se mnou ještě někdo jiný, ale takhle to nejde. Převléknu se a jdu za Thomasem. "Thomasi, já se ti chci omluvit, nevím, co to do mě vjelo." "Jo, v pohodě, já to chápu."odpoví mi Thomas. Po chvilce přijela Karin i Ralf. Služba proběhla celkem klidně, nic vážného. Po službě jsem se rozhodla, že se pojedu podívat do města, abych si pročistila hlavu.
Chodím po obchodech a jen tak se dívám po všem možném, stejně musím sehnat dárek pro Karin, pozítří má narozeniny. Alespoň zabiju čas, stejně nemám nic jiného na práci. Vyjdu z jednoho obchůdku, už je asi šest hodin večer. Jdu po náměstí a hledám další zajímavý obchůdek. Když v tom zahlédnu muže ležícího na zemi, můj strach zmizí, chci pomoci, jdu k muži, sotva přijdu blíž, okamžitě ho poznám.
Je to Enrico a leží na zemi v bezvědomí, špinavý a neupravený. Vypadá hrozně, vedle něj je injekční stříkačka. Má vyhrnutý rukáv, jeho ruka je zjizvená. Už znova, ten pohled, je to těžké. Snažím se ho proplesknout, ale Enrico se neprobírá. "Enrico, slyšíš mě?"snažím se ho probrat celkem dlouhou dobu. "Biggi."šeptne slaboulince a pokouší se o úsměv, ale okamžitě upadne znova do bezvědomí. Vezmu telefon a volám na základnu, telefon zvedne Thomas: "Thomasi, tady Biggi, okamžitě přileťte." Ještě jsem mu zadala místo, kam má letět. Enrica jsem položila na záda a držím ho za ruku. Lidé kolem mě chodí a dělají jakoby nic, ani se nezeptají, jestli chci s něčím pomoci. Jejich pohledy jsou strašné, ale nikdo z nich se nezastaví, všichni pokračují dál ve své cestě, nikdo se nesnaží pomoci. Já stále držím Enrica za ruku a čekám na přílet vrtulníku. Měřím Enricovi tep, náhle nic necítím, Enrico umírá. Okamžitě ho začínám oživovat, pomocí nepřímé masáže srdce a umělého dýchání.
Konečně, konečně přilétá vrtulník, přistává na náměstí a ke mně okamžitě přibíhá Mark s Petrem. Docela je to překvapí. Okamžitě se krčí k Enricovi a pokračují v oživování. Thomas mě chytne a odvede. Já nechci, abys mě držel, nechci, je mi to strašně nepříjemné. Já to nedokážu "Thomasi, pusť mě!"začnu na něj křičet. Lidé se začínají zastavovat a koukají, co se děje. "Thomasi! Pusť mě, já nechci, abys mě držel, nechci, slyšíš!?"křičím na něj dál. Thomas mě pustí, ví jak je to pro mě těžké. Nevím, proč jsem tak vyváděla, když jsou všude kolem lidé, ale nechci, aby mi držel. Jdu k Enricovi, přístroje stále ukazují rovnou čáru, Mark mu dává adrenalin a šok. Čára se ale nemění, chytnu Enrica za ruku. "Enrico, prosím, nevzdávej to."šeptám mu do ucha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ada Ada | E-mail | Web | 27. září 2013 v 7:51 | Reagovat

O_O

2 Katrina Katrina | Web | 27. září 2013 v 13:10 | Reagovat

:O Cože ? Přežije to Enrico né ?:O :-)

3 Katy Katy | Web | 27. září 2013 v 14:56 | Reagovat

O_O moje nervy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)