Říjen 2013

Druhý břeh - 6. část - povídka na přání

31. října 2013 v 23:59 | Lucinecqua |  Druhý břeh
"Na to jsem se ti neptala, já chci vysvětlení."opět řeknu tvrdě a jediné jeho štěstí, že jsem svázaná, jinak bych ho asi uhodila, vře to ve mně a strašně mě jeho zklamání bolí, stejně jako zklamání od Ebelsiedera a od Enrica. Následuje ticho, ale nakonec se rozpovídá.
"Tehdy, jak jsem v té jeskyni upadl, ztratil jsem vědomí, myslel jsem, že je konec. Ale když jsem je kupodivu opět otevřel, žil jsem. Už jsem nebyl v jeskyni, ale svázaný na židli v tmavé místnosti, velmi podobné této, jen o poznání menší. Netuším, jak dlouho jsem tam seděl, ale několik hodin určitě, možná několik dní. Nevěděl jsem, kde se nacházím, co se stalo, nevěděl jsem, jestli Michael žije, ani jsem si nebyl jist tím, zda vůbec žiju já. Najednou se dveře otevřely a místnost ozářilo světlo, vstoupili dva muži a nemilosrdně mě čapli a někam vedli. Měli zbraně, měl jsem strach. Šli jsme dlouhou tmavou chodbou a došli jsme do místnosti stejné velikosti, jako je tato. Tam mě přivázali ke kovové posteli. Asi po hodině přišel muž, nevím, kdo to byl, ale ptal se na to, co všechno vím o Michaelovi. Jenže Michael mi nic moc neřekl, neměl jsem jim co říct. Proto mě začali mučit, mluvili mezi sebou rusky, nerozuměl jsem jim. Mučili mě každým dnem, od polévání horkým voskem až po píchání omamných látek. Moje tělo bylo slabé a zdevastované. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale hodně moc dlouho. Nakonec se mi jednoho dne povedlo utéct, pronásledovali mě, ale schoval jsem se. Dalších několik dní jsem trávil ve svém úkrytu a bál se vylézt. Slabý, bez peněz, v cizí zemi, bez pojmu o čase a o dni, v potrhaném oblečení, byl jsem v těžké situaci, nikomu bych to, co jsem prožíval, nepřál. Spánkem jsem nabral nějakou sílu a odhodlal se z úkrytu vylézt. Hledal jsem pomoc a myslel jedině na to, abych se vrátil domů za holkami, to jedině kvůli nim jsem bojoval. A víš, kdo mě nakonec dostal z mé situace?"
"Ne, netuším."odpovím na jeho otázku.

Druhý břeh - 5. část - povídka na přání

30. října 2013 v 23:59 | Lucinecqua |  Druhý břeh
(Biggi) Otevírám oči, chvíli všechno vidím jako v mlze, ale za okamžik se rozkoukám. Jsem přivázaná k židli, a ruce mám svázané za zády. Nacházím se v nějaké velké mokré místnosti, nikoho nevidím. Kus ode mě je stůl, na kterém je přenosný počítač a nějaké papíry. Slyším hlasy vycházející z chodby, která do této místnosti vede. Zní to, jako rozhovor, ale ničemu nerozumím. Strašně mě bolí hlava, jakoby měla každou chvilku prasknout. Nevím, co ode mě chtějí, ale mám strach.
V tom se hlasy začnou přibližovat, ale nerozumím jim, používají cizí slova. Avšak mě některé z hlasů začnou být povědomé, jako kdybych je znala. Po chvíli se v místnosti objeví dva muži, kukly už nemají. Pohlédnu jim do tváře a můj pohled se zastaví u muže vpravo.
"Pane Ebelsiedere."špitnu a nechce se mi tomu věřit. "Co vy tady? Co to má znamenat?"položím hned otázky. Ale on mi neodpoví, je chladný, v jeho očích je jen samý chlad. V tom slyším další známý hlas.

Druhý břeh - 4. část - povídka na přání

29. října 2013 v 23:59 | Lucinecqua |  Diskuzní otázky
"Ne, žádné ale, neřekl jsi mi pravdu, nevím, jak sis to představoval."odvětí Biggi a odchází. Sotva ji uvidí policisté, sedící venku v autě, jeden z nich vyleze. "Dobré ráno paní Schwerinová, stalo se něco?"zeptá se policista. Biggi se neubrání slzám a policista pozná, že něco není v pořádku.
"Copak se stalo?"zeptá se policista.
"Nechci se o tom bavit, jen chci odsud pryč."řekne Biggi mezi vzlyky. Policista se dál nevyptává, vezme BIggi tašku s věcmi a druhou ruku ji dá kolem ramen. Dovede ji do auta, nastoupí a jedou na svoji základnu. Tam tentýž policista pomůže Biggi ven z auta a odvede ji do jedné kanceláře, kde jí nabídne šálek kávy.
Biggi sedí na židli, upíjí kávu z hrnečku a u toho myslí na to, co viděla dnes ráno, nějak je jí všeho líto, bere to od Enrica jako zradu, ošklivou zradu. Jak si mohla tak naivně myslet, že by zde mohla zůstat už napořád, jo, přesně tohle si myslela včera po tom krásném večeru. Jenže ráno to všechno zkazilo, mylně se myslela, že všechno bude jako dřív a to byla ta chyba, ta osudová chyba….

Druhý břeh - 3. část - povídka na přání

28. října 2013 v 23:59 | Lucinecqua |  Druhý břeh
"Asi bychom měli jít dovnitř, přece tu nebudeme stát celou noc."řekne Enrico, když se vzpamatuje. Biggi se opět pousměje, Enrico ji zavede dál. Sednou si do obýváku a začnou si povídat, také si otevřou lahev vína, je jim spolu dobře. Soustředí se jeden na druhého, ani jeden z nich na nic jiného nemyslí. Smějí se na celé kolo, užívají si ten krásný večer. V tom se Enrico zahledí Biggi do očí, jemně ji políbí, Biggi se nebrání, začnou se vášnivě líbat, navzájem se dotýkají svých těl, nakonec si spolu užijí krásnou chvilku a usnou v objetí.
Jako první se probudí Biggi, podívá se vedle sebe, spatří spícího Enrica. Opatrně vstane a dojde si na toaletu, poté se vrací do ložnice a Enrica polibkem vzbudí. Enrico ji na sebe stáhne a začnou se opět dlouze líbat, užijí si další krásnou nezapomenutelnou chvilku. Leží v posteli vedle sebe, vtom Enrico řekne: "Půjdu udělat něco k snídani."
Biggi se pousměje a řekne: "Pomůžu tě."
"Ne, ne, jen lež, jsi můj host."odvětí Enrico a vstává z postele, hodí přes sebe triko, kalhoty a odchází do kuchyně. Biggi po chvíli také vstává, oblékne se a jde za Enricem. Z kuchyně se line krásná vůně. Enrico stojí u sporáku a něco kuchtí, Biggi se k němu přiblíží a zezadu ho chytne kolem pasu, Enrico se na ni otočí a věnuje jí jemnou pusu na tvář.
"Posaďte se, madam, za pět minut se podává snídaně."řekne Enrico a usměje se. Biggi ho poslechne a sedne si na židli. Rozhlíží se kolem, její pohled se zastaví u komody, je na ní květina a nějaké fotky. Biggi vstane ze židle a dojde až ke komodě, prohlédne si všechny fotky. Jednu vezme do ruky, je na ní Enrico, jak se líbá s Karin, na první pohled jsou šťastní. Biggi se podívá na druhou stranu rámečku, kde spatří datum starý měsíc a půl. Nechce věřit svým očím. Otočí se, za sebou spatří Enrica, stojí a kouká na ni provinile. Biggi se oči zalijí slzami.

Druhý břeh - 2. část - povídka na přání

27. října 2013 v 23:59 | Lucinecqua |  Druhý břeh
Enrico pozvedne hlavu, kterou až doteď měl zarytou do podlahy a přemýšlel. V jeho pohledu se náhle objeví taková zvláštní jiskra. Karin si toho všimne a chytne ho za ruku. "Enrico."špitne, Enrico se na ni mlčky podívá, zůstávají na sebe koukat.
"Enrico, jestli chceš, vezmu to dnes za tebe."nabídne se Petr, když pozná, že Enrico má v hlavě zmatek. Enrico se na něj podívá a pohledem přikývne, pustí Karininu ruku, zvedne se z pohovky a jde ke dveřím, u nichž se ještě otočí a řekne: "Děkuji, Petře."
"Za málo."odpoví Petr a Enrico odchází. Karin za ním chviličku hledí a poté se chystá zvednout. V tom jí někdo zezadu položí ruku na rameno, čímž ji donutí opět si sednout. Karin se otočí a spatří Marka, který řekne: "Asi mu teď nejvíc pomůžeš tím, že ho necháš osamotě." Karin jemně přikývne. Enrico nasedl do auta a odjel ze základny.

Je devět hodin večer, Enrico sedí v křesle jako tělo bez duše, přemýšlí. Z jeho myšlenek ho vytrhne zvonění zvonku, snaží se to ignorovat,ale když zvuk zvonku neustává, Enrico se zvedne a jde ke dveřím. Když dveře otevře, spatří Biggi, doprovod jí dělají dva muži.
"Ahoj, Enrico."řekne Biggi,
"Ahoj."odpoví Enrico po chvíli váhání překvapeně a Biggi okamžitě obejme, neskrývá radost. Jeho srdce se rozbuší radostí a štěstím, neovládne se a Biggi políbí. Biggi se nebrání, ba naopak, je zcela poddajná. Vyruší je až zakašlání jednoho z mužů. Přestanou se líbat o oba dva se na muže podívají.

Druhý břeh - 1. část - povídka na přání

26. října 2013 v 23:59 | Lucinecqua |  Druhý břeh
A je tu dlouho slibovaná povídka na přání pro Domino.

Zadání: Povídka, kde bude unesena malá holčička, únosce zná Biggi a chce, aby se vrátila z Ameriky.

Už samotný nápad na povídku, mě velmi nadchl a doufám, žese vám povídka bude líbit.

Povídka je důkazem toho, jak se člověk dokáže úplně od základu změnit. A i když si myslíte, jak dobře daného člověka znáte, nemusíte mít vždycky pravdu, lidi se zkrátka mění, někteří k lepšímu, ale jiní naopak k horšímu, takový je život.
Ale teď už konec povídání a hurá do čtení.

Smrtící virus - 4.část - závěr

24. října 2013 v 23:23 | Lucinecqua |  Smrtící virus
Někdo na mě míří zbraní, ne někdo, ale všichni, chodba je plná vojáků. Všechno jde náhle strašně pomalu, sekunda trvá pět minut. Všechny zvuky splynuly do jednoho, ničemu nerozumím. Mezi vojáky spatřím toho páprdu Becka, nebo jak se vlastně jmenuje. Náhle cítím nesnesitelnou bolest na prsou.Padám k zemi a zavírám oči. Probudí mě něco, co mě hladí po tváři, opatrně otevřu oči, spatřím Ralfa, zdravého a plného síly, šeptajícího: "Miláčku, co se ti zdálo?" Rozhlédnu se po místnosti a poznávám ji, je to Ralfova ložnice, náhle vidím Gonza. Rychle vstanu, nevěřím svým očím. "Miláčku, jsi celá zpocená, co s tebou je?"ptá se Ralf a nechápavě se na mě kouká. Poté se zvedne a přinese mi skleničku vody. "Děkuju, to nic jen se mi něco zdálo."odpovím mu, když se napiju. "A co?"ptal se mě. "Taková blbost."odpovím a přitulím se k němu, abychom dospali.

Smrtící virus - 3.část

22. října 2013 v 22:22 | Lucinecqua |  Smrtící virus
Okamžitě k němu s Michaelem jdeme, zastavujeme kapačku. Thomas zvoní na zvonek. Přibíhá nám známá doktorka s týmem a s vojáky. Vojáci na nás míří: "Na postel a hned." Poslechneme, doktorka jde k Ralfovi a chvilku ho vyšetřuje. "Tobiasi, podej sem tu injekci." Nějaký muž přinese injekci, kterou dá doktorka Ralfovi, Ralfovi se okamžitě uleví a všechno se spraví. "Co se mu stalo?"zeptal se Michael. "To byla nějaká alergická reakce na infuzi, už mu ji nebudeme dávat."odpověděla doktorka, odpojila infuzi a odnesla ji, všichni odešli. Už tu zůstalo jenom nás šest. Lehla jsem si k Ralfovi na postel a přitulila se k němu.
Už zase slyšíme zvuky za dveřmi. "Je čas jim to říct, musíme odpojit infuze, vedle už na to umřeli dva. Odpojíme jim to a pak jim to řekneme, mají právo to vědět." "Ne, jenom odpojíme infuze a nic jim říkat nebudeme." Ty hlasy se ještě chvilku dohadovaly a pak se otevřely dveře. Odpojili nám infuze a odešli. Do pokoje vešel, nám už známí muž, Becker, s sebou měl vojáky. "Musím vám říct pravdu, to co jsem vám řekl na základně nebyla zas tak pravda. Protilátky máme, ale jen šest ampulí a nemocných je vás dvacet. Další vakcínu nedokážeme tak rychle vyrobit ani sehnat. Ty kapačky byly zkušební, jestli náhodou nepomůžou, ale opak byl pravdou, spíš škodily, dvě osoby z druhého pokoje už jsou mrtvé. Proti této nemoci nemůžeme zasáhnout jinak, než účinnou vakcínou a tu jak známo nemáme. Proto musíme rozhodnout, kdo z vás přežije a kdo ne." Nevěříme svým uším, oni nás tu nechají poumírat a věděli to, ale nic nám neřekli. "A..ale jemu něco pomohlo."řekl potichu Michael a podíval se na Ralfa. "Ne, nepomohlo, to jenom tak vypadá. Píchli jsme mu silný jed. Teď několik hodin bude v pořádku a až se jed roznese úplně do celého těla, dostaví se silné bolesti a on umře. Je to jediná injekce, která takto "pomůže". Nemohli jsme mu dát na výběr, chtěli jsme to utajit, jak jen to půjde. Vy budete mít na výběr." Já ho nesnáším, toho dědka nesnáším. My tady umíráme a on se nás snaží uklidnit tím, že budeme mít na výběr, jestli chceme umřít na smrtelnou chorobu nebo se sami otrávit. On to nemá v hlavě normální, já chci, aby všechno bylo jako dřív. Michaelovi rupnou nervy, otevírá dveře a vybíhá na chodbu, slyšíme výstřel a příkaz. "Uklidit." Hned nám došlo, co se stalo, zastřelili Michaela. Není to normální, tohle není normální, nic z toho co se tu děje není normální. Několik hodin ležíme, nic se neděje. Thomas a Biggi si začnou stěžovat na křeče a na divný pocit. Jdu zazvonit, nikdo nepřichází. Nikdo na zvonění nereaguje, i přes zákaz otevírám dveře.

Smrtící virus - 2.část

21. října 2013 v 23:23 | Lucinecqua |  Smrtící virus
Po chvilce dolétáme na místo, odvádí nás do tmavé místnosti se šesti lehátky, místnost je bez oken, teda pokud nepočítám velké prosklené pozorovací okno, skrz které stejně není vidět na druhou stranu, protože jsou tam zatažené rolety. NA druhé straně místnosti je malý stolek kolem něhož je několik židlí. Na stolku je vysílačka. Na každém lehátku je deka a nějaké věci, naproti nám jsou dveře s nápisem KOUPELNA. "Takže toto je váš pokoj, tam máte koupenu a najdete tam i WC. Z pokoje nebudete vycházet, teda pokud vám to někdo nepřikáže. Všechno je hlídané, při neposlechnutí použijeme zbraně a podnikneme daná opatření, tak doporučuji všechno dobře poslouchat a hlavně si vše pamatovat. Na postelích je oblečení, převlékněte se. Všechny vaše věci naházejte do popelnice vedle dveří, popelnice se také nedotýkejte. Každý z vás má jedno lehátko, jsou popsané, totéž i židle. Snažte se vyhýbat vzájemnému kontaktu, dokavaď nebudou výsledky. Nemůžeme dát každého na zvláštní pokoj z důvodu nedostatku místa. Na stole je vysílačka, na tu zatím nikdo sahat nebude. V případě otázek či problému zazvoňte na zvonek a někdo se vám bude věnovat. Pak se dozvíte víc, teď se hlavně převlékněte."oznámil nám jeden z vojáků. Bylo vidět, že to myslí vážně, děláme vše tak, jak nám řekl.
Já z Biggi jsme zalezly do koupelny, chlapy se převlékli na pokoji. Nevím teda, jestli se tutomu dá říkat oblečení, je to lehká nemocniční košilka, chlapy mají totéž. Stejně je to docela legrační vidět chlapy v košilce. Oblečení jsme naházeli do popelnice, jak nám řekli. Po čtvrt hodince přišel nějaký muž, měl ochranný oblek a silné rukavice, popelnici něčím postříkal ze všech stran, pak jí zavřel a odvezl z pokoje. Stejně nechápu, proč kolem toho dělají takové věci, když píchnou protilátku a člověk se rychle uzdraví. Je to docela nepříjemné, když se k nám někdo chová, jako bychom byly nějak nebezpeční. Sedíme každý na své posteli a povídáme si o tom, co s námi teď bude. Také si děláme srandu z toho, že to od nás nechtějí chytit, protože se bojí injekcí. Za několik minut se objeví zase někdo v ochranném obleku, s sebou má dva vojáky s pistolí v ruce. Ten někdo se představí: "Dobrý den, já jsem doktorka a budu se vám se svým týmem snažit pomoci." V tom okamžiku se vedle ní objeví další dva lidé v obleku. Jdou nám odebrat krev, všichni mají silné rukavice, ani si k nám nesedají, štítí se nás. Krev nám odeberou, ale docela to od nich bolelo, byly hrubí a chvátali, aby byli zase co nejdříve venku z našeho pokoje. Vpich nám ani nezalepili, místo toho nám dali náplast do ruky se slovy: "To zvládnete." A zmizeli ve dveřích. Jejich chování se nám ani trochu nelíbí, ale přisuzujeme to k tomu, aby zjistili co nejdříve, jestli jsme nakažení.
Přišli asi za tři hodiny, v ruce měli kapačky. "Oznamujeme vám, že od teďka je jedno, jak se budete v tomto pokoji pohybovat, protože jsme zjistili, že vir máte v sobě všichni, patrně už jste se mezi sebou nakazili. Tady na stůl vám položíme infuze a dezinfekci. Protože jsou tu mezi vámi lékaři, tak si je zvládnete napíchat sami, máte tu vše, co k tomu potřebujete. Odpad házejte do tohoto odpadkového koše. Infuze jsou popsány jmény, hlavně to nesmíte poplést. My teď jdeme něco připravit a pak zase přijdeme."oznámila nám znova lékařka. To je teda přístup. S pomocí Michaela jsme všem dali kapačky a nakonec jsme si je píchli i navzájem. Nemohli jsme si nevšimnout, že každý máme jinou, nejsou sice popsané, ale my, jako zkušení už to poznáme. "Co to tu na nás šijou?"ptá se Michael. "Jak nám dají tu protilátku, tu nehodlám strávit týden."oznámil Thomas. Ale my nevěděli co se děje a co se s námi bude dít.
Náhle jsme slyšeli výstřel. A něčí slova. "Přežila to?" "Ne, vypadá, že je mrtvá, hlavně se jí nikdo nedotýkejte bez rukavic." "Dejte jí sem a okamžitě jí odvezte, tak kam jsme se dohodli." "My je varovali, když neumí poslechnout." "Už bychom jim to měli říct." "Ne, ještě ne, nevíš, jak zareagují, ještě chvilku."
"Tady není něco v pořádku."řekl Petr. Biggi: "Petře, my víme, ale musíme jim věřit, nic jiného nám nezbývá." Minuty utíkají pomalu, hodně pomalu, začínáme ztrácet pojem o čase. Nikde tu nejsou žádné hodiny, nic. Náhle si Ralf začne stěžovat na divné stavy, začne se mu divně dýchat, vypadá to jako ten stav, co nám popisovali, ale takhle brzo?

Smrtící virus - 1.část

20. října 2013 v 22:22 | Lucinecqua |  Smrtící virus
Všechno to začalo podivným zásahem v soukromé laboratoři. Pacientem byl vědec v bezvědomí, příčinu jsme nedokázali určit. Pacientův stav byl velmi podivný. Nemohli jsme ho stabilizovat, hodnoty se strašně rychle měnily, tlak velmi kolísal, chvilku byl nízký, poté se zvyšoval do kritických hodnot. Totéž to bylo i s dýcháním. Žádné léky nezabíraly, spíš naopak jeho stav zhoršovaly. S pacientem jsem si nevěděla rady, popravdě jsem si oddychla, když jsme ho předali v nemocnici.
Po příletu na základnu jsem o tom diskutovala s Michaelem, ale k výsledku jsme stejně nedošli. Rozhodli jsme se jít si zahrát volejbal, rozdělili jsme se podle týmů. V našem družstvu jsem byla já, Biggi a Ralf a v druhém Thomas, Petr a Michael. Hru jsme si velmi užívali, také už jsme nehráli pěknou dobu.
Asi po hodině hraní jsme zasedli ke kávě a začali si povídat o všem možném. Když v tom nás vyrušil přílet vojenského vrtulníku. Stoupli jsme si k oknu a vše pozorovali z okna. Z vrtulníku vlezlo asi osm vojáků v ochranných oblecích, kteří okamžitě vtrhli dovnitř. Koukali jsme na ně, vůbec jsme nevěděli, co se děje, co to má znamenat. Všech osm mělo zbraně a všichni na nás mířili. Jeden z nich konečně promluvil: "Okamžitě sednou a ničeho se nedotýkejte, zvláště ne mezi sebou." Všichni jsme si sedli, jen Thomas si nesednul a promluvil: "Co to má znamenat?" Vojáci se na sebe podívali. "To se brzy dozvíte, teď si koukejte sednout, nebo budeme muset použít zbraň." Z okna jsme viděli další přijíždějící auta. Také jsme viděli auto Ebelsiedera a Maxe, kteří dnes měli volno. Z Maxovo auta radostně vyskočil Gonzo a chtěl běžet k nám. Ale jeden z vojáků ho chytl a kolem krku mu dal provaz, totéž sem nechtěli pustit Maxe ani Ebelsiedera.
Poté sem vstoupí jeden muž, bez ochranného obleku. "Konečně někdo normální." Pomyslím si. Muž se zastaví mezi dveřmi, vedle sebe má další dva ozbrojené vojáky. Všechny nás přejede pohledem: "Dobrý den, jmenuji se Becker. Určitě se ptáte, co to má všechno znamenat, hned vám to vysvětlím. Máme silné podezření, že jste se nakazili velmi nebezpečným virem. Mohlo k tomu dojít při převozu vašeho dnešního pacienta. Tato nemoc není jako ostatní, šíří se přes kůži. Stačí jediný dotek a už jste nakaženi. Může k tomu dojít, i když se infikovaná osoba dotkne nějakého předmětu a další, zdravá osoba se ho dotkne také, okamžitě dochází k předání viru a ze zdravé osoby se stává infikovaná. Člověk se stane roznašečem oné choroby přibližně po hodině, co se s ní setkal, což už u vás je. Vir postupně napadá celé tělo, projevuje se velkými změnami tělesného stavu. Člověk, kterého jste dnes ráno zachraňovali, měl za úkol tento vir zkoumat. Projevy této nemoci se ukážou nejčastěji do dvanácti hodin po nákaze. Ale problém je, že u každého je to jinak, u někoho se projeví i po dvanácti hodinách, či dřív, klidně po šesti, u někoho se projeví klidně za třicet hodin a u někoho vůbec a je pouze nosičem. Neustálá změna tělesného stavu se stává nezvladatelnou, k tomu se dostaví silné bolesti svalů. Projevy se stále zhoršují ,až tělo neustálé změny neunese a člověk upadne do bezvědomí, do hodiny následuje smrt. Celý průběh je velmi bolestivý. Mnoho léků stav pacienta zhoršují, zvětšují bolest a urychlují projev nemoci. Ale ničeho se nebojte, my vás převezeme do výzkumného centra, kde vám uděláme testy a případně vám dáme účinnou vakcínu, která dokáže chorobu zastavit a zlikvidovat. Nesmíte se ničeho dotýkat, ani mezi sebou, aby jste nenakazili další lidi, či se nenakazili navzájem, protože je tu možnost, že ještě všichni nejste infikovaní. Celou přepravu do výzkumného centra budete hlídáni zbraněmi a při neposlechnutí je použijeme, doufám, že to chápete, riziko je příliš vysoké. Podrobnosti se dozvíte ve výzkumném středisku. Jo a musím se zeptat, setkali jste se s někým jiným od toho zásahu?" "Ne, s nikým jiným jsme se nesetkali."odpověděli jsme. Poté nás všechny naskládali do helikoptéry, ničeho jsme se nesměli dotýkat, celou cestu na nás míří se zbraněmi, připravenými k výstřelu. Je to dost nepříjemný pocit.



© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)