Listopad 2013

Nepravá láska - 6.část

30. listopadu 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
Hned po jejím odchodu přijde můj ošetřující lékař. "Karin, proč nejíte? To chcete umřít?"
Já se na něj podívám: "Dejte mi laskavě všichni pokoj!"
"Budeme vás muset napojit na umělou výživu, bez toho to nepůjde."řekne mi.
"Na to nemáte právo!"křičím na něj. "Chci revers!"
"Momentálně jste ve stavu, ve kterém vám to nemůžeme povolit."odvětí na můj požadavek lékař.
"Můj stav je dobrý."namítnu.
"Není, sama bez pomoci ani nevstanete z postele. Jak se chcete dostat z nemocnice?"řekne mi lékař.
Nejspíš má pravdu, moje síla je nulová, ale mozek ještě pracuje.
"Lituji, ale žádný revers nebude. Proč s námi nespolupracujete?"zeptá se lékař.

Nepravá láska - 5.část

29. listopadu 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
"Karin, to bude zase dobré, uvidíš."snaží se jí Biggi uklidnit.
Lékař to zaslechl a hodil na mě tázavý pohled, poté se zase věnoval Karin. Enrico mu asistoval, napojili Karin na přístroje. Po chvilce lékař oznámil: "Můžeme letět, pacientka je prozatím stabilizovaná." Dali Karin na nosítka a naložili do helikoptéry. Po chvilce jsme vzlétli. Biggi se ohlásila v nemocnici a za pár minut přistála na heliportu. Lékaři si Karin převzali a Biggi s Enricem jsem šli za nimi, ještě poděkovali lékaři.
Lékaři v nemocnici odvezli Karin na ambulanci, kam s ní nemohli. Zůstala s Enricem stát na chodbě před ambulancí.

(Karin) Jsem na ambulanci, jsou u mě dva lékaři, kteří mě ošetřují. Ptají se mě na mnoho otázek. Ani jim neodpovídám, nemám chuť jim odpovídat, nechci jim odpovídat. Jen ležím na lehátku, jako loutka a nechám je dělat si se mnou, co chtějí, nebráním se. Za prvé vím, že to nemá smysl a za druhé na to nemám sílu. Po půl hodině mě dají další infuzi glukosy. "Jak se cítíte?"zeptá se mě jeden z lékařů. "Dokážete si sednout?"zeptá se druhý. Za jejich pomoci si pomalu bez odpovědi sedám. Sedím na lehátku a čekám, co se bude dít dál. Jeden mě drží a druhý si mě poslechne, poté jeden lékař odchází a místo něj přichází sestra. Pak mě sestra i s lékařem pomohou na vozíček a sestra mě někam odváží. Když vyjedeme z ambulance, spatřím Biggi a Enrica. "Tak co, Karin?"ptá se Biggi. Já pouze pokrčím rameny, nevím, co se mnou budou dělat, lékaři spolu moc nediskutovali.
Thomas s Enricem chtějí jít se mnou, ale sestra jim okamžitě řekne: "Lituji, ale teď bude paní Thalerová potřebovat klid." Já se mlčky podívám na Biggi. Když já žádnej klid nepotřebuji, co za mě rozhodují, když jsem taky doktorka. Ale sestra mě veze dál, aniž by se zeptala na můj názor. Jsem proti ní bezmocná, nemám na to sílu, bez odporu se nechávám vézt dál.

Nepravá láska - 4.část

28. listopadu 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
(Biggi) Mám velký strach o Karin, vůbec se s nikým nebaví. Občas zahlédnu na jejím těle nějakou novou modřinu, mám divné tušení. Na otázku: "Od čeho to máš?" si pokaždé něco vymyslí, ale neříká mi pravdu. Stále hubne, ruce má studené jako led, kruhy pod očima a špatnou náladu. Už dlouho si říkám, že to dlouho zvládat nebude, a taky, že ne.
Máme akci, muž spadl do jámy a má zlomenou nohu, musíme ho vytáhnout navijákem. Enrico ho pomocí lana dostal z jámy ven, a když přistanu, aby ho mohla Karin v klidu ošetřit, stane se to. Karin vystoupí z helikoptéry, když v tom se náhle skácí k zemi. Enrico k ní okamžitě přibíhá a snaží se jí probrat, ale marně.
"Její tělo je moc slabé, volej záchranku!"křičí na mě. Já zavolám záchranku a jdu mu asistovat. Rozepneme jí overal, abychom měli lepší přístup k žíle, a spatříme několik čerstvých modřin a jizvy na rukou. Dáme jí infuzi glukosy, nic víc jí bez lékařských znalostí dát nemůžeme.
"Glukosa by jí měla dodat energii."řekne Enrico a čekáme na záchranku. Karin asi po deseti minutách otevírá oči, chvilku je dezorientovaná a nemá sílu vstát, řekneme jí, aby zůstala ležet. Po několika minutách přijede záchranka.

gfh

27. listopadu 2013 v 17:08 | Lucinecqua
adfgdfg

Nepravá láska - část 3

27. listopadu 2013 v 17:07 | Lucinecqua |  Nepravá láska
(Karin) Je večer, večeři mám pro Richarda hotovou a s hrůzou čekám na jeho návrat z hospody. Nevím, kam zmizel ten hodný a milující přítel. Je jedenáct hodin, vchodové dveře se otevírají a já cítím, jak mě začíná bušit srdce, a pociťuji strach. "Už je doma."pomyslím si. Taky, že jo, sotva zavře dveře, sedne ke stolu, ani mě nepozdraví. S hrůzou čekám v rohu kuchyně, co si zase najde. Po chvíli slyším ránu a spatřím talíř padající k zemi. "Je to studený jak psí čumák, kolikrát tě budu říkat, že mi máš dělat teplé večeře!"začne na mě křičet Richard. Jako pejsek beru kýbl a chci jít ten nepořádek uklidit. Začnu sbírat střepy, když v tom ke mně přistoupí. A zase na mě začne křičet, jak jsem tlustá a nemožná, jako každý den. Poté mě ještě několikrát udeří pěstí a spokojeně odchází do postele. Jelikož je na mol, usne během několika okamžiků. Já mám čas uklidit nepořádek. Když uklidím, jdu se podívat k zrcadlu, jo, má pravdu, jsem tlustá. Musím jíst ještě míň, nevím, proč mi všichni tvrdí, že mám jíst víc. Jsem tlustá, ošklivá, nezasloužím si lepší chování. Pak si jdu lehnout na pohovku, kde si ještě chvilku pobrečím. Ráno vstávám už v pět hodin, i když mě služba začíná až v osm, ale musím to tu ještě uklidit a připravit Richardovi teplou snídani.

Nejprve uklidím, jinak by zase nadával, že je tu nepořádek. Každý den musím utírat prach, vysávat, vytírat, …a mnoho dalších domácích prací. A do toho ještě vařit tak, aby měl Richard pokaždé teplé jídlo. Když mám službu, musím uvařit také a jídlo nechat v mikrovlnce, aby si ho mohl jen ohřát, ale stejně ho většinou najdu ve stavu, v jakém jsem ho nechala, protože Richard tráví mnoho času v hospodě. Celou domácnost táhnu ze své výplaty a do toho platit ještě jeho účty. Často ke konci měsíce nemám peníze na potřebné věci, protože si mě často říká o peníze. Když bych mu je nedala, dostanu, za to mi to nestojí.
Jdu do práce a z práce rovnou domů, nesmím se zpozdit, jinak by mě čekalo zase několik tupých ran, teda pokud by byl Richard doma. Když jsem byla nemocná, nemohla jsem zůstat doma, musela jsem chodit do práce. Snažím se mu ve všem vyhovět, ale nevím, co pořád dělám špatně, už mám toho dost, jedna malá chybička a už zase, už zase ucítím jeho sílu na vlastním těle. Po celém těle mám modřiny, které musím skrývat. Myslím, že Biggi něco tuší, ale já musím stále zapírat a lhát. Lhát své nejlepší kamarádce, je to pro mě těžké, samé vymyšlené pády či nehody, ale mám strach, mám strach říct někomu pravdu. Nedokážu to říct ani Biggi, natož někomu jinému.
Dny utíkají a můj koloběh se nemění, Biggi na mě naléhá, abych jí něco řekla, ale já nemohu, nemohu jí říct pravdu. Poslední dobou mívám pocit, že už ani nevstanu, ale musím. Moje tělo je slabé, nemám kde brát sílu. Akce na laně už vůbec nezvládám, ještě, že mám Enrica. Přestávám zvládat celou mojí práci, jo, ošetřit pacienta přeci jen zvládnu, ale těžší akce mě dají celkem zabrat. Všichni se na mě dívají skrz prsty, už to nesnáším. Nesnáším svůj život, nesnáším své tělo. Za všechno můžu já, jsem totálně nemožná, jinak by se ke mně Richard takto nechoval. Musím něco udělat, musím se za to mstít. Musím se potrestat za to, jak jsem nemožná, jen jak trpím. Jdu do koupelny a beru žiletku, už se znova sama ničím….

Nepravá láska - 2.část

26. listopadu 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
Biggi přijde do práce a chce se jít převléci, otevře dveře od šatny a spatří Karin. Karin si zrovna chtěla obléci tričko, když v tom Biggi spatřila její vystouplá žebra a obrovskou modřinu na jejích zádech a několik modřin na rukou. Biggi k ní přistoupí, neví, co má říct. Karin jí zpozoruje až teď, ale dělá jakoby nic. "Karin, od čeho máš ty modřiny?"zeptá se opatrně Biggi.
Karin přes sebe rychle hodí tričko se slovy: "Od ničeho."
"Karin, nedělej ze mě blbce, tak od čeho?"zeptá se Biggi znova.

Nepravá láska - 1.část

25. listopadu 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
Karin si našla přítele, vypadalo to, že je s ním konečně šťastná, byla to pravda, ale jen několik týdnů.
Potkala ho při zásahu, byl neodbytný, chtěl za každou cenu pomoct, to se Karin líbilo a za odměnu ho pozvala na večeři. Při večeři si o sobě vzájemně popovídali a dozvěděli se mnoho zajímavých věcí jeden o druhém. Richard, takto se jmenoval, jí o sobě řekl snad vše. Karin se zamilovala, poprvé, no spíš podruhé okusila, co je to láska. Ucítila něco hřejivého u srdce, v jeho blízkosti se cítila nezranitelná a plná energie a elánu. Po dlouhé době se cítila lehká jako vánek a nějaká síla naplňovala její srdce, nádherný pocit. Něco mezi nimi blesklo, a jak známo, nezůstalo jen u jediné večeře. Scházeli se čím dál častěji, poté se navštěvovali i doma. Šlo to rychle, Karin se rozhodla k Richardovi nastěhovat natrvalo. Karin byla láskou oslepena, nedívala se na Richardovi chyby, nechtěla je vidět, a to byla chyba…

Trip of Dreams - celá povídka

20. listopadu 2013 v 8:00 | Lucinecqua |  Trip of Dreams

Trip of Dreams
Enrico, Biggi, Thomas a Petr se vydají na krásný výlet přírodou, ale ještě netuší, že se dlouho plánovaný vysněný výlet promění v boj o holý život. Zvládnou-li to nakonec naši hrdinové a překonají všechny nástrahy, se dočtete v povídce, tak hurá do čtení. :D

Speciálně najaté letadlo vysadilo Enrica, Biggi, Thomase a Petra uprostřed Aljašské divočiny, 90 kilometrů od nejbližšího obydlí. Poplujou na raftu po řece Koyukuk do města Bettles, mají před sebou 120 kilometrů po řece, což jim zabere asi 6 dní. Přes noc budou kempovat, zatímco přes den budou na cestě. Je konec května, v tuhle dobu na řece nikdo jiný není, mají celou řeku pro sebe, jelikož raftová sezóna začíná až za tři týdny.
Nemají s sebou nic, pomocí čeho by se mohli spojit s okolním světem.
Není to však poprvé, co se naši hrdinové rozhodli sjíždět řeku na raftu, poslední tři-čtyři roky tráví na raftu každou volnou chvíli. Takže se dá říct, že nejsou žádní zařátečníci, teda až na Biggi, která s nimi jede místo Marka, který náhle onemocněl. Tohle je Biggiina druhá řeka, ale ta, co sjížděla, byla o něco jiná.
Thomas s Petrem se ujišťují, zda mají všechno potřebné.
"Petře, ten zapalovač dám raději k sobě do vesty, bude to lepší."řekne Thomas a Petr přikývne, poté dodá: "A nůž si vezmu k sobě já."
Biggi stojí na břehu řeky a pozoruje vodu. Enrico k ní opatrně přistoupí a jemně ji chytí za rameno. Biggi se na něj podívá.
"Biggi, nemáš se čeho bát."řekne ji něžně Enrico a pohladí ji po tváři.
"Já vím, ale mám takové divné tušení."řekne mu Biggi. Enrico ji pevně obejme a řekne: "Neboj, nemůže se nic stát." Biggi přikývne, stále se objímají, když v tom za sebou uslyší Petrův hlas: "Tak pojďte vy dvě hrdličky, můžeme vyrazit, všechno je připravené."
Enrico s Biggi se usmějí, poté Enrico Biggi chytne ramen a v objetí jdou k raftu. Společnými silami ho dostanou na vodu, nastoupí si a vyráží.

Cesta ubíhá rychle, už jsou na vodě několik hodin. Biggi už se také uvolnila, pomalu z ní zmizela veškerá obava. Všichni si to náramně užívají, obdivují krásy přírody kolem a u toho si povídají. Celou řeku mají pro sebe, což se málokdy povede.
"Je to tu nádherné."řekne Biggi plná nadšení.
"Naprosto s tebou souhlasím, byl to výborný nápad."dá jí za pravdu Enrico a podívá se na Thomase a na Petra, kteří to všechno i s Markem naplánovali.
"Buďte rádi, že nás máte."začne se Petr s Thomasem jen tak z legrace pyšnit.
Panuje výborná nálada a čas i cesta rychle utíkají, když v tom celkem poklidnou atmosféru přeruší Petr jeho slovy:"Thomasi, podívej, tamhle je led, už tu dávno žádný být neměl."
"Máš pravdu, nejspíš to způsobila tuhá zima, snad se nám ho podaří objet."řekne mu na to Thomas. Jenže proud začne sílit a raft se stane téměř neovladatelným. Před sebou spatří obrovskou ledovou kru, není šance ji nějak objet, proud je táhne přímo k ní, jen marně se snaží raft dostat ke břehu. Raft narazí do kry, celá zadní část s Enricem a Biggi se nadzvedne a v okamžiku se raft úplně překlopí. Všechno se seběhlo strašně rychle. Biggi, Enrica, Petra a Thomase proud vtáhne okamžitě pod kru. Voda je ledová a mezi hladinou a krou je jen malinká mezera na to, aby se mohli nadechnout.

(Thomas) Octli jsme se v ledové vodě, proud nás nese dál. Záchranné vesty nás sice táhnou nad hladinu, ale nad ní je led. Mezi hladinou a ledem je malá vrstva vzduchu. Veškerou sílu dávám do toho, abych se dokázal nadechnout. Na hlavě a na dlaních mám odřeniny od ledu, od toho, jak se snažím zápasit o každé nadechnutí.
Najednou kra končí a já mohu zase svobodně dýchat, jenže silný proud mě táhne stále dál a já s ním jen marně bojuji. V tom se octnu pod další krou, ta je nižší, nedá se pod ní dýchat. Dochází mně vzduch, začínám se topit, marně lapám po vzduchu.
Jsem velice vděčný za to, že kra končí a já se zase mohu nadechnout. Silný proud mě však stále táhne dál. V tom v dálce zahlédnu Petra, škrábe se z vody na břeh. Dodá mi to sílu bojovat dál, zvládl to on, zvládnu to taky. Seberu všechnu sílu a začnu plavat ke břehu, proud mě sice táhne dál, avšak já se pomalinku, ale jistě začínám přibližovat ke břehu. Povede se mi to a já se octnu z vody venku, ale téměř bez sil, zůstávám ležet.

Sotva Petr nabere alespoň trochu sil, vstane a rozhlíží se kolem, asi dvě stě metrů od sebe spatří Thomase. Rozeběhne se k němu, následně ho obrací na záda se slovy: "Thomasi, v pohodě?"
Thomas přikývne a pak se zeptá: "A co Biggi a Enrico?" Petr se rozhlédne a pokrčí rameny. Thomas vstává a řekne:"Musíme je najít." Nečeká na Petrovo reakci, rozhlédne se a vydá se po proudu řeky, stále se dívá na hladinu, zda někoho neuvidí. S Petrem ujdou asi kilometr, když je spatří - uprostřed řeky je Enrico a drží se obrovského kamene, půl metru od něj je Biggi a drží se jiného kamene. Okamžitě si Petra a Thomase všimnou.
"Biggi, Enrico, musíte ven z té vody!"křičí na ně Thomas, ale ani jeden ho přes šum řeky neslyší. Petr s Thomasem po chvíli marného snažení dají najevo, že dostali nápad.
"Enrico, musíme ven z vody."řekne Biggi.
"Zlatíčko, já to vím, jenže mám zlomenou ruku, obávám se, že to nezvládnu."odpoví jí na to Enrico.
Biggi se na něj nevěřícně kouká a pak řekne: "Zvládneš to, věřím ti."
Chvíli si hledí do očí, když v tom se objeví Petr s Thomasem s dlouhou větví. Okamžitě pochopí, co ti dva mají v plánu. Jenže řeka je široká a větev tak daleko nedosáhne, chybí asi dva metry. Nezbývá jim však nic jiného, než větev nějak zachytit.
"Biggi, já to nezvládnu."řekne Enrico.
"Musíš Enrico, prosím."prosí ho Biggi.
Enrico přemýšlí, nakonec přikývne a praví: "Biggi, kdyby se něco stalo, chci, abys věděla, že jsem tě miloval z celého srdce."
Biggi jeho slova dojmou, se slzami v očích se na něj podívá a řekne: "Taky tě miluju a milovat budu, uvidíš, zvládneme to, dostaneme se odsud a budeme šťastní."
Biggi se přesune k Enricovi a políbí ho, jejich polibek je i přes nebezpečí dlouhý a něžný, plný lásky. Po polibku je čas pokusit se dostat na pevninu. První je řada na Enricovi.
"Neboj, Enrico, zvládneš to."řekne ještě Biggi. Enrico se na ní naposledy otočí a řekne: "Pokusím se, lásko." Vrhne se do spárů řeky, aby se pokusil zachytit větev, chytí se jí, jenže mu vyklouzne a Enrica se zmocní silný proud, okamžitě ho začne unášet. Biggi se bezmyšlenkovitě vrhne za ním…
"Biggi, Enrico, nééé!"zakřičí Thomas, ale ani on a ani Petr už nemůžou nic dělat. Pouze hledí na to, jak jejich kamarády odnáší silný proud, během okamžiku jim zmizí z dohledu, ale ještě dlouhou dobu hledí na prázdnou řeku.
"Pojď, Thomasi, musíme se připravit na noc."promluví Petr a poklepe svému kamarádovi na záda. Ten přikývne a otočí se na Petra, kamarádsky se obejmou. Následně se vydají kus od řeky, musí najít místo, které se stane jejich útočištěm. Z větví a roští postaví takový malý přístřešek, jelikož je období dešťů a každou chvíli prší. Také nasbírají dřevo a pomocí zapalovače, který měl Thomas ve vestě, rozdělají oheň. Čeká je chladná noc, teploty budou klesat do velmi nízkých teplot, hrozí jim podchlazení a následná smrt, také jim hrozí útok medvěda, či jiného zvířete, kterých je v této oblasti mnoho. Ale musí pouze čekat, nemají šanci zalarmovat okolí, či se odsud dostat. Musí spoléhat na člověka, který má někoho zalarmovat, pokud se nevrátí v domluvený den návratu, do toho však chybí ještě dlouhá doba. Momentálně jsou nuceni spoléhat jen sami na sebe, v této chvíli jim nikdo nepomůže, během chvíle přišli o všechno a musí se potýkat s přírodou, která je mocná….

DEN DRUHÝ
První chladnou noc přečkali, ale utrpení není konec. Petra s Thomasem začne schylovat hlad a žízeň, i přes nebezpečí nákazy, jsou nuceni pít vodu z řeky.
"Musíme na sebe nějak upozornit."řekne Petr a oba dva začnou přemýšlet. Nakonec je napadne, že kus od řeky nanosí kameny a větve, z nichž postaví velký kříž. Pomalu se pustí do práce, zabere jim to celý den a sebere spousty energie, ale alespoň tím zvýšili svoje šance. Do prostřed kříže ještě položí Thomasovu vestu, aby bylo místo výraznější.
Ještě nasbírají nějaké klacíky na oheň, který musí stále udržovat a následně si jdou lehnout, čeká je další chladná noc.
DEN TŘETÍ:
Petr s Thomasem mají další noc za sebou, ale cítí, jak je pomalinku opouští drahocenná síla. Začínají na ně lézt deprese. Nemohou pořádně přemýšlet. I ty nejlehčí úkony jsou pro ně těžké, například sběr dřeva na oheň jim zabere daleko víc času, než včera.
Hlad stále sílí a nakonec je donutí začít hledat něco k jídlu. Celé odpoledne stráví u řeky, kde se pokouší, pomocí klacku seřezaného do špice, ulovit nějakou rybu, ale marně, nechytí ani jednu.

DEN ČTVRTÝ:
Již několik hodin silně prší a déšť ne a ne ustat. Thomas s Petrem jsou schovaní pod přístřeškem, pod kterým mají i oheň, aby jim ho déšť neuhasil, vylezou jen kvůli sběru klacků na oheň. Ale jelikož jsou mokré, špatně hoří, Petr s Thomasem se strachují, aby jim oheň neuhasl, což by nejspíš znamenalo jistou smrt.
Thomas se avšak nerad vypraví na dříví, sbírá klacíky, když v tom spatří postavu, jde kousek od řeky a stále se nejistým krokem přibližuje. Thomas postavu chvíli pozoruje, v tom zakřičí: "Biggi!" Poznal ji, je to ona, Biggi pozvedne hlavu a podívá se směrem k Thomasovi. "Thomasi!"zakřičí, ale Thomas ji sotva uslyší, poté vidí, jak se Biggi valí k zemi a zůstává nehybně ležet….
Thomas se k ní okamžitě rozeběhne, Petr, jelikož zaslechl zvuky, rozeběhne se za nimi. Thomas je u ní jako první, obrací jí na záda, v tom přibíhá Petr. Petr ji měří tep, zatímco Thomas ji propleskává, Biggi však nereaguje.
"Petře, co jí je?"ptá se Thomas ustaraně.
"Nevím, nejsem doktor, má strašně slabej tep, nejspíš je silně podchlazená, musíme jí nějak zahřát."řekne Petr. I přes téměř nulové síly dostanou Biggi k ohni, každý se k ní přitiskne z jedné strany, aby zadrželi co nejvíce tepla….

DEN PÁTÝ:
Petr s Thomasem se stále tisknou k Biggi, občas jeden z nich odejde, aby nasbíral dříví na oheň, jejich síly na nic jiného už nestačí, rychle mizí.
"Enrico, Enrico!"začne zničehonic říkat Biggi a začne se vrtět, po několika minutách otevře oči. Koukne na Petra, poté na Thomase, Thomas ji stiskne ruku, oba mlčí. Biggi si pokusí sednou, ale její tělo je tak slabé, že se jí to nepovede a opět si musí lehnout.
"Enrico…ten proud….kámen…nepomohla jsem mu….nešlo nic dělat…"řekne Biggi zmateně a útržkovitě, poté se usedavě rozpláče. Thomas přitiskne její hlavu k sobě na hruď, zatímco Petr jí hladí po zádech, trvá dlouho, než se Biggi alespoň trochu uklidní. Pláčem se vysílí tak, že následně opět usne. Petr s Thomasem zaujmou stejnou polohu, jako před tím, musí zadržet co nejvíce tepla…
DEN ŠESTÝ:
Deprese, vzniklé z hladu, nedostatku spánku a celkově z nepříznivých podmínek, stále zesilují, úplně začínají Petra, Thomase a Biggi měnit, ovládat, mění se hlavně jejich chování a pohled na svět. Ví, že dneska by je měli začít hledat, ale nějak tomu nemůžou uvěřit. Petr si již od brzkého rána hraje se zavíracím nožem, střídavě ho otevírá a zavírá. Thomas s Biggi ho pouze nepřítomně pozorují. Panuje ticho, nemluví spolu, každý řeší jen svoje myšlenky. Jsou velmi slabí, na sbírání dřeva už nemají ani sílu, ani chuť, začínají pálit klacíky, které měli nasbírané pro stav nouze, zásoby dřeva však rychle ubývají….

DEN SEDMÝ:
Thomas právě do ohně hodil poslední hrstku klacíků, všichni sledují, jak oheň pomalinku dohořívá, dokavaď neuhasne úplně. Opět panuje ticho, do něhož promluví Thomas: "Už nás měli dávno hledat, vykašlali se na nás."
"Určitě nás už hledají, brzy nás najdou, uvidíte."snaží dát nějakou naději Biggi. Opět zapanuje ticho trvající asi půl hodiny.
"Budeme tu umírat hodiny, možná dny, tohle nechci, nebudu bojovat o každé nadechnutí a doufat, že není poslední."řekne Petr. Biggi otevře oči, které až doposud měla zavřené.
"Určitě nás najdou."šeptne Biggi, jelikož její síly už jsou téměř na nule.
"Už by nás dávno našli, kdyby nás hledali, máme označené místo, tohle nelze přehlédnout."řekne protentokrát Thomas. Petr vezme do ruky nůž a řekne: "Ukončím to hned, chci o své smrti rozhodnout." Poté dodá: "Jdete se mnou?" Biggi svůj pohled upře do Petrových očí, Thomas si sedne a také se na Petra podívá.
"Chtěl bych ještě jednou vidět svoje holky, nebo se s nimi alespoň rozloučit."řekne Thomas a nasadí nepřítomný pohled. Biggi, která už nemá sílu na to, aby si sedla, ho chytí za ruku, Petr mlčí, čeká na jejich odpověď.
"Jdu s tebou, asi nám to bylo takhle souzené."řekne Thomas nakonec, oba kolegové se zahledí na Biggi. Biggi na chvíli zavře oči, poté je opět otevře a podívá se na své kolegy, slabě přikývne. Petr vezme do ruky nůž a otevřený ho podá Biggi. Thomas Biggi pomůže do polosedu a nechá ji, aby se opřela o jeho nohy. Biggi si od Petra vezme nůž a přiloží si ho k zápěstí.
"Bude to bolet?"zeptá se se staženým hrdlem a střídavě se podívá na Petra a na Thomase. Petr kývne hlavou. Biggi zavře oči, v hlavě jí proběhne celý život, včetně Enrica. Biggi se rozklepe, otevře oči a řekne: "Já to nedokážu, nezvládnu to." Thomas mlčí, jen Biggi sleduje, totéž Petr.
"Chci, aby jste to udělali vy, já to sama nezvládnu."řekne Biggi a hodí na kluky prosebný pohled.
"Ne, Biggi, tohle musíš zvládnout sama."odmítne její prosbu Thomas, Biggi se zadívá na Petra, ten mírně zakroutí hlavou. Biggi podá nůž Thomasovi, ten ho od ní převezme, Biggi zavře oči. Thomas předá nůž Petrovi a začne Biggi hladit po vlasech. "Prosím."špitne Biggi a dá svoji ruku od těla. Petr její ruku chytne, Biggi otevře oči a sleduje ho, srdce jí buší jako o závod. Petr přiloží nůž k jejímu zápěstí. Podívá se jí do očí, Biggi pohledem přikývne. Thomas tiše sedí a jen pozoruje dění. Petrovi se klepou ruce, ale i tak začne pomalinku řezat, začínají se objevovat první kapky krve. Biggi zavírá oči a snaží se nevnímat bolest, také se brání pudu sebezáchovy. V tom se ozve zvuk helikoptéry a Biggi otevírá oči, aby se ujistila, zda se jí to jen nezdá. Ale nezdá, záchrana se blíží a ona žije, dožije se záchrany, nechce domyslet, co by bylo, kdyby přiletěli o několik minut déle. Petr pokládá nůž a "rozeběhne se" k jejich označenému místu, zatímco Thomas zůstává u Biggi a zastavuje ji středně silné krvácení. Petr začne mávat rukama, aby ho zpozorovali. Helikoptéra začne přistávat kousek od jejich úkrytu, vylezou z ní tři muži. Okamžitě jdou k Biggi a k Thomasovi.
"Jste v pořádku?"zeptá se jeden z nich, umí německy. Biggi se samou radostí rozpláče, Thomas řekne: "Biggi je zraněná". Petr padne na kolena a dlaněmi si zakryje obličej, Thomas si rukou otře slzy, které mu začaly stékat po tváři, jsou to slzy radosti. Muži Petrovi a Thomasovi pomohou do vrtulníku, Biggi ošetří a dají na nosítka. Už jsou na cestě do bezpečí, čili do nejbližší nemocnice, je to pro ně neuvěřitelné štěstí, nádherný pocit. V helikoptéře je poměrně teplo, Biggi v průběhu cesty tvrdě usne, probere se až v místní nemocnici na jednotce intenzivní péče.

"Jak jsou na tom kolegové?"zní její první otázka na příchozí doktorku, ale pak jí dojde, že jí nejspíš nebude ani rozumět, lékařka jí ale kupodivu rozumí, ovládá němčinu.
"Dobrý den, paní Schwerinová, nebojte, vaši kolegové jsou v pořádku, teď musíte myslet hlavně na sebe, musíte nabrat ztracenou sílu." Biggi přikývne a po chvíli opět usne, lékařka odejde.
Petr s Thomasem jsou na jednom pokoji, také na JIPu, pro jistotu. Stejně jako Biggi musí nabrat zpět ztracenou sílu a energii, proto většinu dne prospí.
Na jednotce intenzivní péče stráví čtyři dny, poté jsou přesunuti na normální pokoj. V místní nemocnici stráví celkově týden, poté jsou speciálním letadlem transportování do Německa a převezeni na kliniku Mornau. Petr s Thomasem jsou na jednom pokoji, Biggi je na samostatném.
Biggi zrovna leží na posteli a sleduje, jak jí do žil po kapkách kape roztok z infuze. Stýská se jí po Enricovi, stále má před očima ten osudný okamžik, kdy ho viděla naposledy. V tom do pokoje vstoupí lékařka, sedne si na židli vedle k Biggi, chytne ji za ruku. Biggi na ni nechápavě kouká. "Biggi, mám pro vás jednu moc důležitou zprávu."řekne lékařka tajemně.
"A jakou?"zeptá se Biggi.
"Vím o vaší situaci, vím, jak se asi cítíte, proto mi slibte, že zachováte chladnou hlavu."řekne lékařka.
"Dobře, tak už mi to řekněte, jak je to za námi."
"Dělali jsme vyšetření krve a zjistili jsme, že…."lékařka se zastaví. "Co, že?"skočí jí do řeči Biggi.
"Jste v pátém týdnu těhotenství."dořekne lékařka. Biggi na ni zůstane hledět s otevřenou pusou.
"Já….já….těhotná?"vykoktá Biggi, dojde jí, čí je to dítě, lékařka přikývne. Biggi zavře oči, musí si ujasnit myšlenky. "Je vám něco?"zeptá se lékařka starostlivě. Biggi zakroutí hlavou a řekne: "Chci být chvíli sama." Lékařka její přání splní, ještě ve dveřích řekne něco o tom, že kdyby něco potřebovala, má zazvonit, ale její slova Biggi příliš nevnímá. Musí si ujasnit myšlenky, vstřebat to, co se zrovna dozvěděla.


Dny plynuly, Thomase s Petrem za tři týdny trávené v nemocnicích, konečně propustili. Biggi prošla jedním z nejhorších období svého života, ale nakonec se rozhodla, že si dítě nechá. V nemocnici strávila o dva týdny déle, než její kolegové, poté nastoupila na neschopenku. Thomas za ní chodil každým dnem, pomáhal jí, či jí dělal společnost, až se do něj Biggi opět zamilovala. Thomas ví, že není její životní láska, o tu přišla a navždy v jejím srdci bude nevyplněná díra, ale i tak má Biggi rád. Biggi porodila krásného chlapečka, celý Enrico, také nese jeho jméno. Thomas ho vzal za vlastního. Několik týdnů poté se konala svatba, nádherná svatba, jako z pohádky. Z Thomase, Biggi a malého Enrica se stala úplná rodina, plná lásky a spokojenosti. Biggi je rozhodnutá, že jednou svému synovi řekne o jeho pravém otci……

Trip of Dreams - 8. část - závěr

19. listopadu 2013 v 8:00 | Lucinecqua |  Trip of Dreams
Dny plynuly, Thomase s Petrem za tři týdny trávené v nemocnicích, konečně propustili. Biggi prošla jedním z nejhorších období svého života, ale nakonec se rozhodla, že si dítě nechá. V nemocnici strávila o dva týdny déle, než její kolegové, poté nastoupila na neschopenku. Thomas za ní chodil každým dnem, pomáhal jí, či jí dělal společnost, až se do něj Biggi opět zamilovala. Thomas ví, že není její životní láska, o tu přišla a navždy v jejím srdci bude nevyplněná díra, ale i tak má Biggi rád. Biggi porodila krásného chlapečka, celý Enrico, také nese jeho jméno. Thomas ho vzal za vlastního. Několik týdnů poté se konala svatba, nádherná svatba, jako z pohádky. Z Thomase, Biggi a malého Enrica se stala úplná rodina, plná lásky a spokojenosti. Biggi je rozhodnutá, že jednou svému synovi řekne o jeho pravém otci……

Trip of Dreams - 7. část

18. listopadu 2013 v 8:00 | Lucinecqua |  Trip of Dreams
Petr přiloží nůž k jejímu zápěstí. Podívá se jí do očí, Biggi pohledem přikývne. Thomas tiše sedí a jen pozoruje dění. Petrovi se klepou ruce, ale i tak začne pomalinku řezat, začínají se objevovat první kapky krve. Biggi zavírá oči a snaží se nevnímat bolest, také se brání pudu sebezáchovy. V tom se ozve zvuk helikoptéry a Biggi otevírá oči, aby se ujistila, zda se jí to jen nezdá. Ale nezdá, záchrana se blíží a ona žije, dožije se záchrany, nechce domyslet, co by bylo, kdyby přiletěli o několik minut déle. Petr pokládá nůž a "rozeběhne se" k jejich označenému místu, zatímco Thomas zůstává u Biggi a zastavuje ji středně silné krvácení. Petr začne mávat rukama, aby ho zpozorovali. Helikoptéra začne přistávat kousek od jejich úkrytu, vylezou z ní tři muži. Okamžitě jdou k Biggi a k Thomasovi.
"Jste v pořádku?"zeptá se jeden z nich, umí německy. Biggi se samou radostí rozpláče, Thomas řekne: "Biggi je zraněná". Petr padne na kolena a dlaněmi si zakryje obličej, Thomas si rukou otře slzy, které mu začaly stékat po tváři, jsou to slzy radosti. Muži Petrovi a Thomasovi pomohou do vrtulníku, Biggi ošetří a dají na nosítka. Už jsou na cestě do bezpečí, čili do nejbližší nemocnice, je to pro ně neuvěřitelné štěstí, nádherný pocit. V helikoptéře je poměrně teplo, Biggi v průběhu cesty tvrdě usne, probere se až v místní nemocnici na jednotce intenzivní péče.


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)