Prosinec 2013

Věčná tma - 4.část

31. prosince 2013 v 12:12 | Lucinecqua |  Věčná tma
Nechtějí, aby seděl celé dny doma a trápil, proto ho "vytahnou" ven při každé příležitosti, aby nemusel pořád myslet na svůj osud. Berou ho na základnu, podnikají společné akce, když mají volno, podnikají výlety, večírky, zkrátka ho všichni kolegové podporují, jak jen mohou a Jens málokdy bývá sám. Nemá mnoho času na užírání a na trápení, což je dobře. Ale osud je nevyhnutelný a Jensovi se zrak stále horší. Mark mu domluvil u jednoho známého kurzy, kde ho naučí žít bez zraku tak, aby byl jeho život stále plnohodnotný. Tam Jens potkal mnoho lidí, kteří dokáží žít i bez zraku a učí se tam mnoha věcem, které bude jednou potřebovat. Na kurzy se pravidelně těší, potkává tam lidi s podobnými problémy, jako má on a to mu dosti pomáhá se s osudem smířit. Kolegové a zároveň kamarádi ho podporují a zvládá to díky jejich podpoře, když by se na něj vykašlali, kdo ví, kde by teď byl…..

Dnešní den je u konce

30. prosince 2013 v 23:59 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
Takže, dnešní slavnostní den je u konce, doufám, že se vám líbil a že jste si ho užili. A teké doufám, že další rok proběhne v klidu, že s blogem to nepůjde z kopce a za rok budeme oslavovat další slavnostní den.
A při této příležitosti vám všem přeji mnoho zdraví, štěstí, lásky a spokojenosti do roku 2014 a hlavně na sebe dávejte pozor. Vaše Lucinecqua :)

slavnostní povídka

30. prosince 2013 v 23:00 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
Tak povídka nám skončila o něco dříve, než jsem čekala, ale i tak doufám, že se vám líbila.
Vím, že na slavnostní den má až moc smutný konec, ale jiná bohužel nebyla, tak alespoň nějaká :P

Osudová oslava - celá povídka

30. prosince 2013 v 21:00 | Lucinecqua |  Osudová oslava

Ráno jako každé jiné, vládne klid a celkem nic se neděje. V tom na základnu doslova vběhne Gina plná dobré nálady.
"Ahoj lidi, jste připravení na oslavu, dnes večer tady na základně, už to mám povolené."řekne Gina celá natěšená, jelikož má dnes narozeniny.
"Samozřejmě."řekne Petr.
"Už se moc těšíme."dodá Karin.
"To jsem ráda."řekne jí na to Gina.
Služba byla celkem poklidná, celkem nic vážného. V pět hodin se rozešli, každý k sobě domů, jelikož měli dnes kratší službu a noční zrušenou. V osm večer se na základně mají sejít znova, ale tentokrát ne na práci, nýbrž na zábavu.

Několik minut po osmé, znova na základně (ve služební místnosti) - Gina, Karin, Ralf, Thomas, Petr i Michael
"Kde je Max?"zeptá se Thomas a ohlíží se kolem sebe.
"Nemohl se dostavit, prý má něco neodkladného."vysvětlí mu Gina a u toho nalévá každému panáka. Každý Gině popřeje a poté do sebe lijí panáka za panákem. Atmosféra je čím dál více a více uvolněnější. Vypráví si vtípky a různé historky, blíží se jedenáctá, samozřejmě nikdo nezůstal střízlivý, ba naopak, je to s nimi horší a horší.
"A co teď?"zeptá se Karin, když už je vtípky a historky omrzí.
"Mám překvapení."řekne Ralf, který se těžko dopotácí ke své tašce, která leží opodál.
Všichni ho s napětím pozorují a čekají, co z ní vytáhne.Ralf vytáhl malinkatý pytlíček, který přinesl ke stolu a položil ho na něj. V pytlíčku jsou nějaké prášky.
"Co to je?"zeptá se překvapeně Thomas, i když by to nejspíš v střízlivém stavu poznal.
Ralf se pousměje: "Něco, co jsi ještě nikdy nezkusil."
"Kde jsi to sebral?"zeptá se Karin.
"Od jednoho známého, má toho víc, tohle je na zkoušku. Chcete?"zeptá se Ralf.
"Co to s námi udělá?"zeptá se protentokrát Petr.
"To poznáš, není to nic jedovatého, to se neboj."odpoví mu Ralf a s napětím čeká, co mu na jeho otázku odpoví ostatní.
"Tak jo, za zkoušku nic nedáme."řekne téměř bezmyšlenkovitě Thomas a všichni se k němu přidají, teda až na Michaela, který je asi ze všech nejstřízlivější.
"Vy jste se asi zcvokli, ne? Tohle si v životě nevezmu. Vy chcete začít s drogami?"vybuchne Michael.
"Je to neškodné, říkal mi to ten známí."chrání se Ralf.
"Proberte se, každá droga nějak škodí a tohle není vyjímka!"vykřikne už totálně nasraný Michael
"Prosím tě, když nechceš, nemusíš."přidá se Gina na Ralfovu stranu.
"To je naše rozhodnutí."zastává se Karin.
"Co z toho, že si to teď vezmete, budete mít? Bude vám tak maximálně pořádně blbě a stanete se na tom závislí."snaží se jim to dál rozmluvit Michael, který má v sobě asi nejmíň alkoholu a jako jediný si dokáže představit realitu a důsledky.
"Zažijeme něco, co jsme ještě nezažili."odpoví mu Petr.
Michael vidí, že s nimi nehne, zkusí to tedy jinak - sebere pytlíček ze stolu a dá ho k sobě do kapsy.
"Michaeli, dej to sem!"vrhne se na něj odhodlaný Ralf.

Osudová oslava - závěr

30. prosince 2013 v 19:00 | Lucinecqua |  Osudová oslava
Za několik dní:
Na Michaela je toho až moc, Karin se neukázala, má co dělat, aby se nezhroutil, dává si vinu. Je mu líto Thomase, který už nikdy nebude normální, už nikdy se nepokecá se starým dobrým Thomasem, je z něho troska. A z Michaela se pomalinku stává také.
Je přesně dvanáct hodin, když ho vyruší zvonění zvonku, které neustává. Proto je nucen vstát z postele a dojít ke dveřím podívat se, kdo ho otravuje, na nikoho nemá náladu. Když otevře dveře, nikoho však nespatří, před dveřmi na zemi leží obálka, na které je napsáno: "Michaelovi." Pozná Karinino písmo. Zvedne ji a jde s ní do kuchyně, kde si sedne ke stolu. Otevře obálku a začte se do řádků dopisu:

Osudová oslava - 9.část

30. prosince 2013 v 17:00 | Lucinecqua |  Osudová oslava
Jednoho dne za několik dalších týdnů:
(Michael) Konečně je večer, to znamená konec služby, opět jsem byl svědkem zcela zbytečné hádky mezi Petrem a Thomasem, snažím se to neposlouchat, ale tohle už nejde. Stova se hádají, snažím se zmizet, ale ne vždy se mi to podaří. Uvažuji o tom, že se nechám přeložit. Nemůžu se dál dívat na to, jak se z nich stávají lidské trosky. Už to není jenom v noci, často si musí vzít i něco ve dne, aby byli vůbec něčeho schopni. Popravdě už mám strach sednout si s nimi i do vrtulníku. Držím si od nich odstup, mívám pocit, že občas neví, co dělají. Třeba tuhle se popral Petr s Ralfem tak ošklivě, že tekla krev. Další službu mám za sebou, kolegové se už začínají scházet na tu jejich noční jízdu, jak tomu často říkávají, pozdravím je a tím to pro mne končí, odjíždím. Po příjezdu domů se osprchnu, převléknu, navečeřím a odcházím do postele, odkud ještě sleduji televizi a poté usínám.
Jenže v noci skoro nic nenaspím, budí mě zvláštní sny, které si nedokážu vysvětlit a tak se ráno probouzím zcela nevyspalí, ale plný strachu, co ty sny měly znamenat. K snídani si dám jedno silné kafe a jedu do práce.
Jenže když přijdu do pohotovostní místnosti, spatřím všechny kolegy ležet nehybně na zemi, jenom Karin tu není. Michaeal přistoupí k nejblíže ležícímu, což je Ralf a zkouším nahmatat tep, ten však nenahmatá. Stejné je to u Petra, Ginu i Thomase. Jsem z toho, co vidím, v šoku, sakra, to je snad jenom hnusnej sen. Musím něco udělat, ale co? Nevím, co mám dělat, všechny moje znalosti se během chvíle vypaří. Beru telefon a volám záchranku, poté ještě jednou překontroluji stav všech mích kolegů, ale opět nevidím žádné známky života.

Osudová oslava - 8.část

30. prosince 2013 v 15:00 | Lucinecqua |  Osudová oslava
"Ten to neví."odpoví protentokrát Ralf.
"A kdo to včera vešel."zeptám se bez rozmýšlení, "pamatuji si, jak někdo vcházel."
"To tě nemusí zajímat, toho člověka stejně neznáš."odvětí Ralf a jde k oknu ke Karin….
"Proš jste to udělali?"položím další otázku, ale na tu mi ani jeden neodpoví. "Kde jsou ostatní?"zkusím tedy položit jinou otázku.
"V hangáru, spí a ty bys měl taky, za několik hodin tě začíná služba."řekne Karin a odchází. Teď tu zůstávám s Ralfem, ten je ticho. Zkouším se postavit, abych si lehl na pohovku, ale nohy mě zradí a já se rozplesknu na zem, zkouším to znova, ale opět marně. Ralf si toho všimne, beze slova ke mně přistoupí a na pohovku mi pomůže. Sotva lehnu, chce se mi spát. Ralf mě tu nechává samotného, zhasíná lampičku a odchází. Usínám.
Ráno mě vzbudí až kolegové, bolest hlavy už naštěstí ustála. Všichni dělají, jakoby se nic nestalo. Ve vzduchu cítím zvláštní atmosféru. Můj pohled na ně se změnil, bral jsem je jako svoji rodinu, ale teď k nim cítím určitý odstup. Pomalinku se posadím a čekám, co bude, v tom se ale ozve poplach na zásah, zůstanu koukat.
"Máme zásah."oznámí Petr mým směrem a odběhne do šatny. Když se vrátí, mrskne po mě můj overal a jednu tašku první pomoci. Vstávám a běžím k Medicopteru. Sotva doběhnu do vrtulníku a zavřu dveře, začnu se oblékat. Po chvíli přistáváme na místě zásahu a já běžím k pacientovi, Petr mě následuje a zraněného muže za několik okamžiků předáváme lékařskému týmu v nemocnici.….


O několik měsíců později:
Michael už si, i když nerad, zvykl na to, že jeho kolegové jedou v drogách, ba si dokonce zvykl i na to, že Thomas si před letem klidně něco dá. Jediné, v čem se na něj může v tuhle chvíli spolehnout, je to, že si vezme vždy tolik, aby byl schopen pilotování, protože to je jeho koníček, to ho baví. Avšak jeho let už nebývá tak jistý, jako kdysi. Zvykl si i na noční směny, které tráví v hangáru, jelikož vážně nestojí o to vidět, jak se jeho kolegové pomaličku zabíjí a jak si ničí život. Bohatě mu stačí vidět následky jejich pokusů, nebo jak to nazvat. Časté hádky, z kterých se pomalinku stává denní záležitost, jejich vyhublé postavy, u Karin si dokonce všiml i kruhů pod očima, které se marně snaží maskovat make-upem, také jejich zvětšující se nezájem o cokoliv není k přehlídnutí a ještě mnoho dalších následků….
Michael je z toho chudák celý na nervy, ani trochu se mu to nelíbí, avšak všechny jeho pokusy pomoct jim, selhaly. Ví, že kdyby momentálně základna měla šéfa, bylo by to lepší, ale Ebelsieder odešel a zatím se žádný jeho nástupce nenašel. Jo, našel, ale je jím Thomas, jelikož je na této základně ze všech nejdéle, což nemá žádný účinek. Ale kdo ví, možná Ebelsieder na něco přišel a právě proto odešel.
Michael každým dnem čeká, že se stane něco hrozného, práce už ho nebaví tak, jako dřív a pohled na jeho kolegy ho ničí, dává si vinu, že to včas neutnul. Teď ví, že už s tím nic moc nenadělá, že si jeho kolegové dělají co chtějí a nechtějí si připustit, že jsou na tom opravdu hrozně a že je drogy snadno dostanou na dno, ze kterého je velmi těžké vyplavat. Ví, že tohle nikdy nemůže skončit dobře a taky, že ne….

Poděkování

30. prosince 2013 v 14:00 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
Při dnešní příležitosti bych chtěla poděkovat všem návštěvníkům tohoto blogu, zvláště těm, kteří zde zanechávají své komentíky. Také ještě jednou děkuji Very, která se již podruhé postarala o vzhled blogu a oba desingy se jí velmi povedly.

Osudová oslava - 7.část

30. prosince 2013 v 13:00 | Lucinecqua |  Osudová oslava
(Michael) Otevírám oči, chvíli mi trvá zorientování se, ale během mžiku si uvědomím, kde to jsem. Ležím stále na zemi, je mi zvláštně a bolí mě hlava. Zkouším se postavit, ale moje tělo to nechce dovolit, zůstávám ztěžka ležet. Je mi všemožně, ale rozhodně to není nic pěkného. Byl to zvláštní pocit, možná i krásnej, ale to, co prožívám teď už zas tak krásné není. Nevím, kolik je hodin ani co je za den. Je mi na zvracení a z předchozích událostí si pamatuji pouze útržky. A ke všemu ta svazující, ukrutná až nelidská bolest hlavy. Je tu tma, místnost ozařuje pouze lampička na psacím stole, nikde nikdo. V tom se otevřou dveře a do pohotovostní místnosti se někdo dopotácí. Podívám se oné osobě do tváře, poznám Ralfa, za ním se octne další osoba - Karin. Přijdou blíž, stoupnou si nade mě a Karin mně pohlédne do očí.
"Michaeli, tak co, jak je?"zeptá se Ralf, jeho výraz je zvláštní. Neodpovídám, jen ty dva sleduju.
"Ralfe, skleničku vody."řekne Karin a Ralf se bez odmlouvání vydá do kuchyně, zatímco Karin mě pomůže opřít se o pohovku a tím mě dostat do polosedu.
Sotva Ralf přinese vodu, Karin mě celý její obsah vyleje na hlavu, což mě trochu uleví. Pošle Ralfa pro další skleničku a dá mě napít. Sotva se mi udělá trošku líp, zeptám se: "Proč?"
"Nechtěl jsi nás chápat, tedˇuž snad chápeš."odpoví klidně Karin, takovou ji neznám. Zakroutím hlavou, jako, že stále nechápu. "Ten chvilkový krásný pocit za to nestojí."odseknu. "Každýho volba."odsekne Karin a postaví se k oknu, já jí pouze sleduju.
"Jak dlouho už v tom lítáte?"zeptám se vážně, podle jejich chování soudím, že to od včerejška asi nebude.
"Já s Ralfem už dva roky, Thomas s Petrem rok a Gina asi měsíc a půl."řekne Karin a stále hledí z okna, ani se na mě nepodívá. Tak tohle jsem nečekal. "A co Max?"zeptám se, sotva polapím dech.

Několik nej

30. prosince 2013 v 12:00 | Lucinecqua |  Jak šel čas, aneb historie tohoto blogu
Několik nej:
Nejvíce komentovaný článek - Skládaná povídka 2, aneb druhá komentářovka - je zde 3 850 komentářů
Nejvyšší počet lidí za den - 26. prosince, kdy blog navštívilo přesně 55 lidí (podle TopListu)
Nejkratší povídka - "Nástup Gabriely, aneb první záblesk lásky" - která má přibližně 350 slov
Nejdelší povídka - "Krvavá pomsta, aneb pomsta za každou cenu" - která obsahuje přibližně 9 tisíc slov a má 20 částí.
Nejvíce článků bylo zveřejněno v červenci


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)