Prosinec 2013

Nebezpečná zkušenost - 2.část

6. prosince 2013 v 6:12 | Klaudie Horáčková |  Klaudie Horáčková - Nebezpečná zkušenost
"To je dobře,vezu ti Emm!" Hm,a je to v háji.
"Mamko,co blbneš? Mě se to nehodí,ne dneska."
"Hele, jednou je to tvoje dcera,tak se starej."Začala být nepříjemná!
"Fajn,co se děje tak důležitého? Proč jí nemůže pohlídat táta?" Zeptala jsem se opatrně a s klidem v hlase.
"Táta je s klukama na grilování a já mám sraz s holkama." Kousla jsem se do spodního rtu.
"No tak dobře,přivez ji.Já ti jí zítra přivezu!Mám totiž s velkou pravděpodobností službu."
"Za 10 minut jsem tam!" Zavěsila.
Bezva,takže ze mě bude nezaměstnaná vysokoškolačka. Vrátila jsem se do hangáru k ostatním.
"Děje se něco?" Zeptal se Mark,když viděl můj vyděšený výraz.
"Můžu s tebou mluvit o samotě?" Chytla jsem ho za rukáv a táhla z hangáru.
"Co se stalo?" Zeptal se, když jsme byli sami.
"Máma sem veze Emm.!"Snažila jsem se zachovat klid.
"Co teď? To budeme muset nějak zvládnout. On odešel do hangáru.
"Maxi, zavři vrata!" Poprasila jsem ho.
"Dobře!" Vrata se začínala zavírat, když v tom mi Max říká: "Něco sem jede!"
"To je máma,normálně zavři.!" Vylezla jsem. Máma akorát parkovala.Otevřela jsem jí dveře od řidiče.
"Mamko, jsi se zbláznila, my tu oslavujeme!" Mamka po mě střihla pohledem.
"No dobře, už mlčím!" Zvedla jsem ruce na znamení, že se vzdávám.
"Prosim tě,vyndej ji. Mám tu sebou nějaký věci!" Mamka šla otevřít kufr. Otevřela jsem zadní dveře auta.Emm ke mně vztahovala ručičky.Rozepla jsem jí a vyndala.
"Tady máš zlato!" Mamka na mě zavěsila 2 tašky s věcmi.
"Díky -_- !"
"Ale no tak,hlavu vzhůru. Alespoň tví nový kolegové poznají tvou dceru." Pohladila mě po tváři a nasedla.
"Nevědí o tom!" Zabouchla jsem dveře a ona odjela.
Stála jsem tam a přemýšlela,jestli nemám nastartovat auto,a prostě odjet,ale rozmyslela jsem si to!Je na čase všem říct pravdu!Šla jsem ke dveřím,vzala za kliku a otevřela dveře. Vlezla jsem dovnitř a zavřela za sebou.Emm jsem měla na ruce. Všichni se na mě otočili. Mark ke mně přišel a sundával mi tašky z ramenou.
"Díky."Zašeptala jsem mu.
"To je tvá mladší sestra?" Ozval se Florián jako první.
"Ne,tohle je Emm-naše dcera." Oznámil Mark za mě, protože já tam stála jak prkno,a měla jsem pocit,že omdlím.
"Panebože!" Biggi si dala ruku na pusu.
"Ano,je to tak!Neřekli jsme vám pravdu,protože nejsme zdaleka připravení na rodičovství. Emm vychovává moje matka,protože já to tak trochu nezvládám!" Vychrlila jsem ze sebe a doufala, že se nerozbrečím…
"Ale teď jsme tady my všichni, abychom vám pomohly, ne?" Ozval se Jens a probral se dopředu.
"O to vás nemůžeme žádat. Jen jsme chtěli,aby jste věděli pravdu!" Odpověděla jsem mu a přešlapovala z místa na místo.
"No,tak to vás nebudu moct přijmout vzhledem k okolnostem!" Já to čekala , ale nevěděla jsem,že mě to tolik zasáhne.
"Ale no tak,pane Höpplere.." Po hlase jsem poznala Jense.
"Předpisy jsou předpisy!" Svěsil ruce.
"Ale jaký předpisy? Tihle dva mají štěstí,že mají jeden druhého a Emm. Mark létá s Jensem a Gina s námi. Tak když bude mít někdo noční,ten druhý se může postarat o Emm a taky jsme tu my!" Florián si stoupl za Jense.
"No,tak co mám s vámi dělat?"
Rázem propukl jásot. Radostně jsme se s Markem objali a Emm začala vřískat.Po tomto překvapivém kroku pana Höpplera byla oslava opravdu veliká..

Druhý den
Ráno jsme měli skoro všichni kocovinu, dokonce i Höppler a Max! Dneska měl službu Jens a kluci,já měla noční. Karin jela domů,Florián s Annou se ještě pořád válejí v hangáru a já?Já zůstala s Emm. Ta mi spala v mé náručí a vypadala spokojeně,dokud nezazněl poplach.
"Centrála pro Medicopter 117! Pacient se srdečním záchvatem v hotelu Norymburk!Souřadnice GPS vysílačkou!"
"Medicopter 117 slyší, bereme to!" Zahlásala jsem
Kluci vyběhli,i když Petrovi to trochu trvalo. Možná by to svým způsobem trvalo délel i Jensovi,kdyby viděl Annu s Floriánem. Možná bych to musela odletět já! Naštěstí vyběhli předním vchodem.
"No počkat,kde je Max s Höpplerem?" Zamyslela jsem se.Zvedla jsem se a šla se podívat do kanceláře.Otevřela jsem potichu dveře.Höppler seděl v křesle a spal.Nevěděla jsem,že šéf dokáže být tak roztomilý,když spí!Max spal jako pes na zemi.Pousmála jsem se nad tím pohledem a potichu zase zavřela dveře.Šla jsem do kuchyňky a postavila vodu na kafe.Zaslechla jsem ,jak přijíždí auto,a tak jsem vyšla ven.Po příjezdové cestě přijížděl modrý brouk,který patřil Karin. Na pozdrav na mě zatroubila.Já jí na oplátku zamávala. Ona zaparkovala a vystoupila.
"Hádej, co mám!" Zamávala mi před nosem papírovým pytlíkem.
"Snídaně?"
Chvilku na to, vylezl z kanceláře Max a začal nadávat.
"Kdo troubil?!"
"Promin!" Přikrčila se Karin. Začala jsem se smát.
"No jasný!"
Najednou jsem uslyšela BKčko. Kluci se vraceli akorát na snídani.Trochu později než jindy,ale co!Vlezli jsme do šatny já otevřela svou skříňku.Měla jsem jí hned vedle Karin.Na horní poličce jsem měla lahvičku s prášky.Vyndala jsem si dva a hodila je do sebe.
"Co to bereš?" Karin si toho všimla.
"Prášky na žaludek!"
"Ukaž!" Podala jsem jí lahvičku a ona si jí se zájmem prohlížela.
"Bejt tebou, tak to přestanu brát,je to na nic!" Vrátila mi lahvičku.
"Všimla jsem si!" Vrátila jsem jí na její původní místo a převlékla jsem se.
Asi po půl hodině měli kluci další výjezd. Když se vrátili bylo krátce po 1 hodině.
"Kde je vůbec Anna?" Tahle otázka od Jense nás všechny zaskočila.
"No…" Začal Mark, ale hned skončil,protože zazněl poplach.
"Centrála pro Medicopter 117 slyšíte mě?" Ozvalo se. Kluci vystartovali a já si sedla k mikrofonu..
"Medicopter 117 slyší."
"Těžce raněná osoba v horách. GPS souřadnice jsou 47° severně na 12° východně."
"Medicopter 117 slyší, bereme to!" Kluci byli zase v tahu.Konečně jsme se mohly nasnídat.Dali jsme si kávu a čaj.Zrovna jsme rozebírali chystanou svatbu mojí a Marka,když v tom do místnosti vtrhli dva ozbrojení lidé.
"Okamžitě lehnou na zem,a všichni!" Začal na nás křičet muž vyšší a štíhlé postavy. Položila jsem Emm do kolíbky,nechtěla jsem nic riskovat.Lehly jsme si na zem.Emm začala brečet.

"Zmlkni prcku!"namířil na ní ten první. To už jsem nevydržela a jako správná matka zakročila.Zvedla jsem se. On okamžitě namířil na mě.

Nebezpečná zkušenost - 1.část

5. prosince 2013 v 5:12 | Klaudie Horáčková |  Klaudie Horáčková - Nebezpečná zkušenost
Klaudie Horáčková mi zaslala svojí povídku k uveřejnění. Myslím, že se jí povídka povedla, ale to posuďte sami....
Kontakt na autorku této povídky:
Email - klaudiehorackova.smile@seznam.cz
FB - https://www.facebook.com/klaudinkabombonek.horackova
(Jestli máte někdo zájem k uveřejnění své povídky, neostýchejte se a klidně dejte vědět, na této stránce je místa dost :) )
Ale teď už hurá do čtení.... :D Lucinecqua


Když jsem měla nastoupit do práce u Medicopteru musela jsem nejdříve složit pilotní zkoušky.Po zkouškách jsem seděla před kanceláří a čekala na odpověď. Vzápětí jsem slyšela zvuk helikoptéry.
"Že by další,který tu dneska dělá zkoušky?" pomyslela jsem si.
Chvilku na to hluk ustál.
"Že by udělal a zachvilku se tu objeví?" Odpověděla jsem si sama.. Zachvilku jsem uslyšela zvuk dopadajících podrážek.
"Tak co?" Uslyšela jsem Floriánův hlas a jenom se zvedla. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Čekáme!" Odpověděl za mě Mark,který mě doprovázel.
"Co tu děláte?" Nevycházela jsem z údivu.
"Přišli jsme tě podpořit,když sami víme,jak je to stresující!" Odpověděl Jens za všechny.
"Děkuju,asi to semnou sekne.Jsem nehorázně nervozní..!" Sedla jsem se a opřela jsem se o zeď.Sotva jsem si sedla otevřeli se dveře a vyšla z nich žena,která mě přijímala.

Nepravá láska - 10.část

4. prosince 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
Za půl měsíce mi konečně propustili do domácí péče. Hned po propuštění jsem vypovídala u soudu a Richarda poslali z vyšetřovací vazby rovnou do vězení . Víc o něm nevím a ani už vědět nechci. Musela jsem přibrat, abych nabrala sílu a mohla se vrátit k Medicopteru. A teď jsem šťastná, hubenost není vše a vyhublost už vůbec ne. Nikdy už nechci propadnout té zlé nemoci, kterou jsem si prožila. Lepší šťastná a oplácaná žena, než vyhublé párátko bez nálady a s depresemi. Už nikdy do ruky nevezmu nůž, abych se sama sobě za něco mstila. Říkám už nikdy, Richard mi zničil život, ale já jsem mu v tom nebránila, nechala jsem ho. K tomu jsem se později ničila sama. Bylo to jako droga, jizvy se ještě budou hodně dlouho hojit a kdo ví, jestli vůbec někdy zmizí. Ten pocit ublížit si mě bude pronásledovat stále a já budu muset odolávat, sotva to jednou zkusím, už se znova povezu v tom kolotoči. Musím samu sebe hlídat, jinak si ublížím. Buď přestanu jíst, nebo si ublížím fyzicky. A to je tak nepříjemný pocit, nepříjemná zkušenost.

Nepravá láska - 9.část

3. prosince 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
"Byl tak sympatický, choval se ke mně slušně, byla jsem s ním šťastná. Znova jsem poznala lásku, ale ta dlouho nevydržela. Začal chodit do hospody, jeho chování ke mně se stále zhoršovalo. Dělal si ze mě banku a služku, domů chodil, jen když chtěl. Stále mi říkal, jak jsem nemožná a neschopná, stále mi nadával. Později mě začal mlátit, nebránila jsem se, měla jsem strach. "rozpovídám se a cítím, jak se mi chvěje hlas.
Biggi je zaskočená, po chvilce přemýšlení řekne: "Proč si mi to neřekla? Proč si se k němu po léčbě vracela? Proč Karin, proč?"

Nepravá láska - 8.část

2. prosince 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
(Karin) Když otevřu oči, slyším pípání přístrojů. Všude kolem jsou hadičky, jedna mi vede z ruky, druhá z nosu, třetí z břicha a dál už to ani nepočítám. Na obličeji mám nějakou nepříjemnou věc, jo, je to dejchák. Pomalu se rozhlížím kolem sebe, zjišťuji, že jsem v nemocničním pokoji s velkým proskleným oknem, nejspíš budu na JIP. Taky dlouho sama nezůstanu, otevírají se dveře, jimiž vstupuje doktor. Přijde až k posteli, koukne na přístroje, sedne si na židli vedle mé postele a opatrně mi sundá dejchák: "Dobrý den paní Thalerová, jak se cítíte?" Ta úleva, jež okamžitě přišla, chvilku na něj koukám: "Už lépe, děkuji." Čekala jsem, že se zvedne a spokojeně odejde, ale to se nestalo. Místo toho mi začne pokládat otázky: "Pamatujete si, co se stalo? Kdo vám to udělal?" Pamatuji si to až moc dobře, ale nechci mu to říct, ani nemůžu. Nechce se mi mu lhát, proto raději otočím hlavu na druhou stranu. Vím, že bych udělala líp, když bych to uhrála na ztrátu paměti, ale to nemůžu, tohle nemůžu udělat. "Paní Thalerová, jestli se o tom nechcete bavit se mnou, tak vám sem budu muset poslat psychologa." řekne mi na to lékař. Už nechci znova zažít to peklo v léčebně, nechci znova ten kolotoč, nechci už nic. Ale přesto se neotočím. Lékař chvíli čeká a poté slyším, jak odchází, ve dveřích mi ještě řekne: "Když byste si to rozmyslela, zazvoňte." Já si ale nemám co rozmýšlet, nechci si nic rozmýšlet. Dělám pouze jednu chybu za druhou, nic nesvedu, přesně tak, jak to říká Richard. Jsem tlustá, neschopná a kdo ví co ještě, jsem nanic. Pomalu toho začínám mít dost, nějak mě to všechno přestává bavit. Stejně po chvíli usínám.

Nepravá láska - 7.část

1. prosince 2013 v 3:33 | Lucinecqua |  Nepravá láska
Jo, léčebna mi pomohla, ale původce mých obtíží se nedozvěděli. Ani původce jizev, a ani modřin. K Richardovi jsem se po propuštění vrátila, ani nevím proč, ale jeho chování je lepší. U Medicopteru jsem dala výpověď. Vzal mi na týden na dovolenou a sliboval hory, doly. Tahle "šťastnější" etapa života vydržela týden, poté se začala zase měnit v peklo, tentokrát ještě v horší, než to předchozí. Pěsti a facky jsou na každodenním programu, urážky také. Všechno to krásné jakoby se vypařilo a zůstalo tu jen to hnusné.
Rozhodla jsem se mu postavit. Nechci skončit, jako nedávno. "Prosimtě, dej už mi chvilku pokoj!" vykřikla jsem na něj. Ale to jsem neměla dělat. Vrazí mi jednu pěstí. Pod jeho silou znova padám k zemi, už nemám sílu vstát. Okamžitě ke mně přistoupí a začne do mě kopat, já se schoulím do klubíčka a chráním si obličej. Po několika dlouhých minutách kopance ustanou, já ale zůstávám v téže poloze. Richard na mě zůstal chvíli koukat a pak odešel z bytu, nechal mě tu bez pomoci ležet. Asi za deset minut se pokusím zvednout, nejprve si opatrně kleknu. Strašně mě všechno bolí, nemůžu se bolestí skoro hýbat. Chviličku klečím, poté se snažím postavit na nohy, ale místo toho padám vysíleně k zemi. Už prostě nemám sílu. Nevím, asi jsem usnula nebo omdlela, protože mě probere až zvonek a otevření vchodových dveří. Vysíleně se podívám tím směrem, do dveří vstoupila nějaká žena. "Karin, co se stalo?"řekne sotva mě spatří a hned ke mně běží. Vidím rozmazaně, když ke mně přistoupí, poznám jí, je to Biggi.


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)