Osudová oslava - celá povídka

30. prosince 2013 v 21:00 | Lucinecqua |  Osudová oslava

Ráno jako každé jiné, vládne klid a celkem nic se neděje. V tom na základnu doslova vběhne Gina plná dobré nálady.
"Ahoj lidi, jste připravení na oslavu, dnes večer tady na základně, už to mám povolené."řekne Gina celá natěšená, jelikož má dnes narozeniny.
"Samozřejmě."řekne Petr.
"Už se moc těšíme."dodá Karin.
"To jsem ráda."řekne jí na to Gina.
Služba byla celkem poklidná, celkem nic vážného. V pět hodin se rozešli, každý k sobě domů, jelikož měli dnes kratší službu a noční zrušenou. V osm večer se na základně mají sejít znova, ale tentokrát ne na práci, nýbrž na zábavu.

Několik minut po osmé, znova na základně (ve služební místnosti) - Gina, Karin, Ralf, Thomas, Petr i Michael
"Kde je Max?"zeptá se Thomas a ohlíží se kolem sebe.
"Nemohl se dostavit, prý má něco neodkladného."vysvětlí mu Gina a u toho nalévá každému panáka. Každý Gině popřeje a poté do sebe lijí panáka za panákem. Atmosféra je čím dál více a více uvolněnější. Vypráví si vtípky a různé historky, blíží se jedenáctá, samozřejmě nikdo nezůstal střízlivý, ba naopak, je to s nimi horší a horší.
"A co teď?"zeptá se Karin, když už je vtípky a historky omrzí.
"Mám překvapení."řekne Ralf, který se těžko dopotácí ke své tašce, která leží opodál.
Všichni ho s napětím pozorují a čekají, co z ní vytáhne.Ralf vytáhl malinkatý pytlíček, který přinesl ke stolu a položil ho na něj. V pytlíčku jsou nějaké prášky.
"Co to je?"zeptá se překvapeně Thomas, i když by to nejspíš v střízlivém stavu poznal.
Ralf se pousměje: "Něco, co jsi ještě nikdy nezkusil."
"Kde jsi to sebral?"zeptá se Karin.
"Od jednoho známého, má toho víc, tohle je na zkoušku. Chcete?"zeptá se Ralf.
"Co to s námi udělá?"zeptá se protentokrát Petr.
"To poznáš, není to nic jedovatého, to se neboj."odpoví mu Ralf a s napětím čeká, co mu na jeho otázku odpoví ostatní.
"Tak jo, za zkoušku nic nedáme."řekne téměř bezmyšlenkovitě Thomas a všichni se k němu přidají, teda až na Michaela, který je asi ze všech nejstřízlivější.
"Vy jste se asi zcvokli, ne? Tohle si v životě nevezmu. Vy chcete začít s drogami?"vybuchne Michael.
"Je to neškodné, říkal mi to ten známí."chrání se Ralf.
"Proberte se, každá droga nějak škodí a tohle není vyjímka!"vykřikne už totálně nasraný Michael
"Prosím tě, když nechceš, nemusíš."přidá se Gina na Ralfovu stranu.
"To je naše rozhodnutí."zastává se Karin.
"Co z toho, že si to teď vezmete, budete mít? Bude vám tak maximálně pořádně blbě a stanete se na tom závislí."snaží se jim to dál rozmluvit Michael, který má v sobě asi nejmíň alkoholu a jako jediný si dokáže představit realitu a důsledky.
"Zažijeme něco, co jsme ještě nezažili."odpoví mu Petr.
Michael vidí, že s nimi nehne, zkusí to tedy jinak - sebere pytlíček ze stolu a dá ho k sobě do kapsy.
"Michaeli, dej to sem!"vrhne se na něj odhodlaný Ralf.


"Nedám, až vystřízlivíte, je to pro vaše dobro."snaží se mu vysvětlit Michael.
Jenže se k tomu přidá Thomas: "Michaeli, neblbni a dej nám to. My tě o nic nežádáme, tak to sem koukej dát!"
Ralf začne Michaela chytat za límec, zatímco Thomas se k němu nebezpečně řítí. Michael dostane ze svých kolegů strach, proto jim pytlíček radějc hodí na stůl. Zvedne se se slovy: " U tohohle být nemusím. Jen abyste toho později nelitovali."odchází.
Nikdo se ho nesnaží zadržet, Michael, asi jediný, kdo jim v tom mohl zabránit, odešel. Teď jim v tom nikdo nebrání. A alkohol dělá divy, člověk si neuvědomí své činy.
Každý si bere jednu tabletku a polyká ji.

(Michael) Oni se snad úplně zbláznili. Co mám teď dělat? Co je to za svinstvo? Proč jen nepřemýšleli, proč? Jsou to moji dlouholetí přátelé a oni… berou drogy.
Jsem téměř bezradný, netuším, jak se mám zachovat. Když tam vběhnu, klidně mi zmlátí, policii zavolat nemohu, nemohu je zradit. Ani tomu nechci věřit, chci na to zapomenout.

Michael si zavolal taxíka a nechal se odvézt do nejbližší hospody,kde si objednal jednoho panáka, kterého žužlal další dvě hodiny, poté se odebral domů, ale nespal z toho, nemohl usnout. Několikrát za noc volal někomu z kolegů, telefon však nikdo nezvedl.
Další den se s hrůzou vypravil do práce…

(Michael) Už jsem před základnou, mám strach z toho, co uvidím. Ebelsieder tu ještě není, otevírám dveře, vstupuji do služební místnosti, nikdo tu není. "Kde jsou?"řeknu si sám pro sebe. Jdu je hledat, nakonec všechny najdu v dobré náladě v hangáru i s Maxem.
"Ahoj."řeknu jim. Ale žádné odpovědi se nedočkám, zkusím to znova: "Ahoj."
"Jé, ahoj Michaeli, ani jsme tě neslyšeli přijít."řekne Max a usměje se na mě.
"Aha."řeknu mu a pozorně si prohlížím svoje kolegy. Sjíždím je pohledem jednoho po druhém, nic neobvyklého, teda až na to, že na můj pozdrav nikdo z nich neodpověděl.
"Do kolika jste tu byli?"zeptám se a snažím se zabruslit zpět k noci, chci zjistit víc informací.
"Celou dobu."odpoví mi Thomas.
"Mohls jsi tu být taky, byla to sranda."dodá Petr.
"No, mě to později moc srandovní nepřišlo."narážím. Max moc nechápe, o čem se bavíme.
"Ale, prosím tě."přidá se k nim Ralf.
"Radši toho už nechme, jo?"snažím se ukončit debatu, jelikož by to vedlo jen ke zbytečným hádkám a o ně nestojím. Možná se něco dozvím později.
Pokračují dál v debatě, přesně tam, kde skončili. Stále mě vrtá hlavou ten včerejšek, no, spíš celkově celá dnešní noc. Jdu se raději převléci. Když vylezu ze šatny, zaslechnu rozhovor Petra a Ralfa:
"Ralfe, zopakujeme si to, co v noci?"
"Jo, můžeme. Líbilo?"
"Bylo to něco suprového. Už se moc těším."
"To je dobře. Mám sehnat stejné, co jsme měli včera, nebo zase něco jiného?"
"Raději něco jiného, ať je nějaká zábava."
"Dobře. Na dnešek?"
"Domluvím to s ostatními."
"Myslím, že budou souhlasit."
"A co Michael."zeptal se Petr, zpozorněl jsem.
"Uvidíme."odpoví v klidu Ralf.
"Mám se ho taky zeptat?"
"Ne, nech to na mě. Nechci, aby zase dělal problémy, ale mám plán."
"A jakej?"
"To uvidíš."
"Řekni mi to, teď nás nikdo neslyší."
"Říkam, uvidíš, nenaléhej, nech to na mě."dořekne Ralf a poté se rozejdou.
Je mi z toho blbě, tak oni si to vážně vzali a nejhorší na tom je, že v tom chtějí pokračovat. Do toho na mě šijou nějaký plán a já nevím jaký.
Zbytek šichty byl jako obvykle, dokonce se se mnou začali i bavit. Ale ve vzduchu cítím určité napětí. Ptám se sám sebe, jestli jim v tom mám zabránit, jestli mám něco podniknout. Mám jim alespoň něco naznačit? Nebo mám dělat, jakože o ničem nevím? Z mého přemýšlení mě vytrhne Ralf.
"Michaeli, potřebuji s tebou mluvit."
"O co se jedná?"
"Chceš přijít dnes večer?"
"Kam?"
"Sem, jako včera. My máme stejně službu, tak tu budete s námi, ostatní jdou."
"A co tu budeme dělat?"
"Nevím, sejdeme se jen tak, jako kamarádi."
"Dobře."řeknu, nevěřím jeho historce, sejít se jako kamarádi. Myslím, že znám důvod sešlosti, ale potřebuji jim v tom zabránit.
"Tak jo, v devět."řekne Ralf a spokojeně odejde.
Výborný, super, dnes večer jdu někam, kam vím, že bych neměl chodit. Ale musím, musím je ochránit, musím jim v tom zabránit.


Tým-A má výjezd, Thomas a Michael už jsou v helikoptéře, ještě se čeká na Petra, který se někde zpozdil. Po chvilince už jsou ve vzduchu a letí ke zraněnému.
"Co budeš dělat večer?"zeptá Michaela Thomas.
"Asi budu s vámi na základně. Ralf mě pozval."odpoví Michael.
"Aha."řekne Thomas a dál se věnuje pilotování.
Tentokrát se jedná o dopravní nehodu, ale není žádné vážné zranění. Ošetřili všechna lehká zranění a do nemocnice vzali muže se zlomenou nohou. Poté se spokojeně vrací na základnu.
Více zásahu není, takže A-tým měl protentokrát klidnou službu. Tým-B to teprve čeká, dnes mají noční výjezdy, takže služba jim končí až ráno.


(Michael)
Po službě jsem jel domů, hledal jsem si nějaké informace na internetu. Blíží se devátá a já se chystám na základnu na ten jejich údajný "přátelský sraz". Tuším něco nedobrého, ale stejně se na základnu vypravím.
Už jsem u základny, samozřejmě všichni už jsou tu, jen Ebelsieder zde není. Volají mě dovnitř, tak jdu.
"Kde je Max?"zeptám se hned po vstupu do místnosti.
"V hangáru, zvali jsme ho, ale nechtěl."
"Aha."odpovím a jdu si sednout na volné místo mezi Thomasem a Ginou.
Chvilku klid, v tom se ozve Ralf: "Připraveni?"
"Na co?"zareaguji okamžitě, mám zlé tušení.
"Na pravou jízdu."odpoví tajemně.
"Na jakou?"
"Kdo se moc ptá, moc se dozví. Hele, ostatní souhlasí, tak se přidej."zapojí se do rozhovoru Petr. Kouknu na ostatní, můj pohled se zastaví u Ralfa. Spatřím, jak něco vytahuje z kapsy. Je to malý pytlíček, tentokrát se jedná o kapsle. Hrkne ve mně. Kapsle vysypává na stůl, je jich dvanáct.
"Je to zase něco jiného, než včera, tak si vezměte, každý má dvě."
"Počkat."řeknu. Všichni se na mě podívají.
"Vy to teda berete dál? To vám nestačil včerejšek?"zeptám se a přejíždím je všechny pohledem.
"Nestačil, vadí tě to?"odvětí mi Gina.
"Co se to s vámi děje? Tohle je podle vás přátelská sešlost, nebo jak jste to nazvali?"
Oni mlčí, ale já mlčet nehodlám.
"To vám nevadí, že jste ve službě?"tážu se jich dále a stále je přejíždím pohledem.
"Tohle nám nijak neublíží, službu můžeme plnit dále, je to neškodné."tvrdí Karin.
"Ty jsi taky lékařka, sama víš, že jakákoliv droga škodí. A vykonávat naše zaměstnání pod vlivem drogy je samo o sobě nebezpečné. A nejenom naše zaměstnání, vykonávat cokoliv pod vlivem drogy je nebezpečné, jak pro nás, tak pro okolí!"začnu křičet na Karin.
"Uklidni se Michaeli, zkus to a uvidíš."řekne mi na to Ralf
"Ne, děkuji, nemám zájem."odvětím jim a chystám se odejít. Thomas mě však chytí za paži se slovy: "Michaeli, přidej se. Nic se ti nestane."
"Ne, Thomasi. Nebudu brát drogy jen kvůli tomu, že je berete vy, to se na mě nezlobte. Nemíním přijít o práci, či dokonce o život. Změnili jste se a nechápu proč. Proč jen to děláte? Máte všechno, ale vy jste stejně sáhli po drogách, proč?"
"Je to úplně něco jiného, něco nepředstavitelného pro toho, kdo to nezkusil."vysvětlí mi Gina. Všichni si berou do ruky dvě tabletky a chystají se je polknout.
"Jo, tak něco jiného, je to závislost. To co zažíváte, není skutečné, ale je to ve vaší hlavě. Bude vás to svazovat a nakonec skončíte jako ostatní, co zkusili drogy, přijdete o vše a skončíte na ulici. Vycouvejte, dokud to jde. Přestaňte s tím, neberte to dál. Přestaňte s tím, dokavaď to jde. Z drogové závislosti jsou jen dvě cesty ven a to buď blázinec, nebo smrt. Copak chcete takhle skončit?"snažím se jim to nějak rozmluvit.
"Máme to pod kontrolou."odvětí mi Petr. Já už ale jen vidím, jak všichni polykají ty zákeřné kapsle.
"Nevypadá to tak už teď."pokračuji.
"Víš co, přestaň s hloupýma řečma!"zarazí mě Petr.
"Zkus to, dělej."začne mě nutit Ralf.
"Copak nechápete, že to nechci!"vykřiknu, zvedám se a už jsem na cestě ven.
"Ale chceš!"křikne a mě Petr.
"Nechci, jdu pryč!"vykřiknu a blížím se ke dveřím, už sahám po klice, když v tom cítím, jak mě někdo chytí. Otočím se, drží mi Thomas a Petr se ke mně blíží.
"Pusťte mě! Neblbněte!"bráním se. Oni jsou jako smyslu zbavení, Petr mě chytne za jednu paži, Thomas za druhou a tahají mě od dveří.
"Koukejte mě pustit! Copak už vám to leze na mozek?!"pokračuji.
"Pojď, zkusíš to a poznáš."říká mě Thomas. Ten snad není při smyslech, to působí tak rychle?
"Nechte mě být!"křičím, ale je mi to k ničemu.
Dotáhli mě na pohovku, kde mě posadili a pevně mě drží.
"Tady, vezmi si to."přikáže mi Ralf a podává dvě tobolky.
"Ne."protestuji dál.
"Jo, zkus to, uvidíš, jak se cítíme."
"Já nechci, rozumíš!"vykřiknu na něj a snažím se dostat ze spárů Petra a Thomase.
"Michaeli, vážně to zkus."přidá se Karin.
"Koukejte mě pustit, kolikrát vám budu říkat, že nemám zájem?!"bráním se dál.
"Uklidni se."přikáže mi Gina.
"Vy jste se vážně zcvokli? Uklidněte se a nechte mě být!"
"Tak to zkus a my tě necháme!"
"Nechci nic zkoušet, to je moje poslední slovo!"
Tohle není normální, nutí mě do něčeho, do čeho nechci. Petr s Thomasem mě ale pevně drží a já odsud nemohu pryč.
"Když to nejde po dobrém, tak to zkusíme jinak."řekne Ralf a odejde vedle do kuchyňky.
Co to do nich vjelo, jsou smyslů zbavení, všichni.
Po chvíli vidím, jak Ralf vychází z kuchyňky, v ruce drží injekční stříkačku, ve které něco je. Blíží se ke mně. Hledím na něj, nevím, co si mám myslet. On se ke mně přibližuje blíž a blíž. Snažím se dostat pryč, ale Petr s Thomasem mě stále drží. Ralf už je u mě.
"Tak Michaeli, když to nešlo po dobrém, tak to půjde takhle."
"Ralfe, ale já nechci, pochop to!"vykřiknu.
"Jo, chceš, musíš nás pochopit."řekl mi Karin jako smyslů zbavená.
"Jste při smyslech, já myslel, že jsme přátelé!"
"No právě, proto."odpoví mi Gina.
"Petře, Thomasi, držte ho, Karin na."řekne Ralf a injekční stříkačku podává Karin. Ta ji od něj bere, Ralf jí podává dezinfekci.
"Pomoc! Pomoc!"křičím, cítím strach a velký. Je to poprvé, co cítím z někoho, koho znám, strach. Je to něco strašného, co dokážou udělat drogy s člověkem a to to berou druhý den, teda pokud vím.
Beru všechnu sílu a začnu se bránit, skončí to tak, že místo na pohovce skončím na zemi, ke které mě tisknou moji kamarádi - Thomas a Petr. Ralf mi bere za ruku, kterou otáčí spodní stranou nahoru. Já mohu jen křičet, vím, že by tu měl být ještě Max, takže mě musí slyšet. Karin se blíží s jehlou k mé pokožce. "Karin, ne, prosím!"křičím.
"Michaeli, já musím, je to moje povinnost."
"Karin, proč? Chci pořádné vysvětlení."
Náhle něco cítím na ruce, ale jak se cukám, nepovedlo se jim to píchnout a na ruce mám od jehly škrábanec. Jenže Karin se chystá na nový pokus. "Pomoc! Pomoc!"křičím.
Moje síly rychle ubývají a značná přesila dělá své - můj odpor pomalinku ustává a Karin má vynikající podmínky pro píchnutí injekce. Zkouším ještě křičet s domněním, že přijde záchrana, ale místo očekávané záchrany ucítím štípnutí na ruce - Karin vypustila všechno to svinstvo do mé žíly. Během několika málo sekund začínám vše vidět jako v mlze. V tom vidím, jak do pohotovostní místnosti někdo vstoupí, obličej už nerozeznám…

(Michael) Otevírám oči, chvíli mi trvá zorientování se, ale během mžiku si uvědomím, kde to jsem. Ležím stále na zemi, je mi zvláštně a bolí mě hlava. Zkouším se postavit, ale moje tělo to nechce dovolit, zůstávám ztěžka ležet. Je mi všemožně, ale rozhodně to není nic pěkného. Byl to zvláštní pocit, možná i krásnej, ale to, co prožívám teď už zas tak krásné není. Nevím, kolik je hodin ani co je za den. Je mi na zvracení a z předchozích událostí si pamatuji pouze útržky. A ke všemu ta svazující, ukrutná až nelidská bolest hlavy. Je tu tma, místnost ozařuje pouze lampička na psacím stole, nikde nikdo. V tom se otevřou dveře a do pohotovostní místnosti se někdo dopotácí. Podívám se oné osobě do tváře, poznám Ralfa, za ním se octne další osoba - Karin. Přijdou blíž, stoupnou si nade mě a Karin mně pohlédne do očí.
"Michaeli, tak co, jak je?"zeptá se Ralf, jeho výraz je zvláštní. Neodpovídám, jen ty dva sleduju.
"Ralfe, skleničku vody."řekne Karin a Ralf se bez odmlouvání vydá do kuchyně, zatímco Karin mě pomůže opřít se o pohovku a tím mě dostat do polosedu.
Sotva Ralf přinese vodu, Karin mě celý její obsah vyleje na hlavu, což mě trochu uleví. Pošle Ralfa pro další skleničku a dá mě napít. Sotva se mi udělá trošku líp, zeptám se: "Proč?"
"Nechtěl jsi nás chápat, tedˇuž snad chápeš."odpoví klidně Karin, takovou ji neznám. Zakroutím hlavou, jako, že stále nechápu. "Ten chvilkový krásný pocit za to nestojí."odseknu. "Každýho volba."odsekne Karin a postaví se k oknu, já jí pouze sleduju.
"Jak dlouho už v tom lítáte?"zeptám se vážně, podle jejich chování soudím, že to od včerejška asi nebude.
"Já s Ralfem už dva roky, Thomas s Petrem rok a Gina asi měsíc a půl."řekne Karin a stále hledí z okna, ani se na mě nepodívá. Tak tohle jsem nečekal. "A co Max?"zeptám se, sotva polapím dech.
"Ten to neví."odpoví protentokrát Ralf.
"A kdo to včera vešel."zeptám se bez rozmýšlení, "pamatuji si, jak někdo vcházel."
"To tě nemusí zajímat, toho člověka stejně neznáš."odvětí Ralf a jde k oknu ke Karin….
"Proš jste to udělali?"položím další otázku, ale na tu mi ani jeden neodpoví. "Kde jsou ostatní?"zkusím tedy položit jinou otázku.
"V hangáru, spí a ty bys měl taky, za několik hodin tě začíná služba."řekne Karin a odchází. Teď tu zůstávám s Ralfem, ten je ticho. Zkouším se postavit, abych si lehl na pohovku, ale nohy mě zradí a já se rozplesknu na zem, zkouším to znova, ale opět marně. Ralf si toho všimne, beze slova ke mně přistoupí a na pohovku mi pomůže. Sotva lehnu, chce se mi spát. Ralf mě tu nechává samotného, zhasíná lampičku a odchází. Usínám.
Ráno mě vzbudí až kolegové, bolest hlavy už naštěstí ustála. Všichni dělají, jakoby se nic nestalo. Ve vzduchu cítím zvláštní atmosféru. Můj pohled na ně se změnil, bral jsem je jako svoji rodinu, ale teď k nim cítím určitý odstup. Pomalinku se posadím a čekám, co bude, v tom se ale ozve poplach na zásah, zůstanu koukat.
"Máme zásah."oznámí Petr mým směrem a odběhne do šatny. Když se vrátí, mrskne po mě můj overal a jednu tašku první pomoci. Vstávám a běžím k Medicopteru. Sotva doběhnu do vrtulníku a zavřu dveře, začnu se oblékat. Po chvíli přistáváme na místě zásahu a já běžím k pacientovi, Petr mě následuje a zraněného muže za několik okamžiků předáváme lékařskému týmu v nemocnici.….

O několik měsíců později:
Michael už si, i když nerad, zvykl na to, že jeho kolegové jedou v drogách, ba si dokonce zvykl i na to, že Thomas si před letem klidně něco dá. Jediné, v čem se na něj může v tuhle chvíli spolehnout, je to, že si vezme vždy tolik, aby byl schopen pilotování, protože to je jeho koníček, to ho baví. Avšak jeho let už nebývá tak jistý, jako kdysi. Zvykl si i na noční směny, které tráví v hangáru, jelikož vážně nestojí o to vidět, jak se jeho kolegové pomaličku zabíjí a jak si ničí život. Bohatě mu stačí vidět následky jejich pokusů, nebo jak to nazvat. Časté hádky, z kterých se pomalinku stává denní záležitost, jejich vyhublé postavy, u Karin si dokonce všiml i kruhů pod očima, které se marně snaží maskovat make-upem, také jejich zvětšující se nezájem o cokoliv není k přehlídnutí a ještě mnoho dalších následků….
Michael je z toho chudák celý na nervy, ani trochu se mu to nelíbí, avšak všechny jeho pokusy pomoct jim, selhaly. Ví, že kdyby momentálně základna měla šéfa, bylo by to lepší, ale Ebelsieder odešel a zatím se žádný jeho nástupce nenašel. Jo, našel, ale je jím Thomas, jelikož je na této základně ze všech nejdéle, což nemá žádný účinek. Ale kdo ví, možná Ebelsieder na něco přišel a právě proto odešel.
Michael každým dnem čeká, že se stane něco hrozného, práce už ho nebaví tak, jako dřív a pohled na jeho kolegy ho ničí, dává si vinu, že to včas neutnul. Teď ví, že už s tím nic moc nenadělá, že si jeho kolegové dělají co chtějí a nechtějí si připustit, že jsou na tom opravdu hrozně a že je drogy snadno dostanou na dno, ze kterého je velmi těžké vyplavat. Ví, že tohle nikdy nemůže skončit dobře a taky, že ne….





Jednoho dne za několik dalších týdnů:
(Michael) Konečně je večer, to znamená konec služby, opět jsem byl svědkem zcela zbytečné hádky mezi Petrem a Thomasem, snažím se to neposlouchat, ale tohle už nejde. Stova se hádají, snažím se zmizet, ale ne vždy se mi to podaří. Uvažuji o tom, že se nechám přeložit. Nemůžu se dál dívat na to, jak se z nich stávají lidské trosky. Už to není jenom v noci, často si musí vzít i něco ve dne, aby byli vůbec něčeho schopni. Popravdě už mám strach sednout si s nimi i do vrtulníku. Držím si od nich odstup, mívám pocit, že občas neví, co dělají. Třeba tuhle se popral Petr s Ralfem tak ošklivě, že tekla krev. Další službu mám za sebou, kolegové se už začínají scházet na tu jejich noční jízdu, jak tomu často říkávají, pozdravím je a tím to pro mne končí, odjíždím. Po příjezdu domů se osprchnu, převléknu, navečeřím a odcházím do postele, odkud ještě sleduji televizi a poté usínám.
Jenže v noci skoro nic nenaspím, budí mě zvláštní sny, které si nedokážu vysvětlit a tak se ráno probouzím zcela nevyspalí, ale plný strachu, co ty sny měly znamenat. K snídani si dám jedno silné kafe a jedu do práce.
Jenže když přijdu do pohotovostní místnosti, spatřím všechny kolegy ležet nehybně na zemi, jenom Karin tu není. Michaeal přistoupí k nejblíže ležícímu, což je Ralf a zkouším nahmatat tep, ten však nenahmatá. Stejné je to u Petra, Ginu i Thomase. Jsem z toho, co vidím, v šoku, sakra, to je snad jenom hnusnej sen. Musím něco udělat, ale co? Nevím, co mám dělat, všechny moje znalosti se během chvíle vypaří. Beru telefon a volám záchranku, poté ještě jednou překontroluji stav všech mích kolegů, ale opět nevidím žádné známky života. Ohnu se k Thomasovi a začnu resuscitovat. Nevím jak dlouho, ale přeruší mě až příchozí lékař, který se Thomase ujímá. Rozhlédnu se kolem, je tu několik lékařů a zdravotníků. Udělá se mi z toho blbě. Jeden ze zdravotníků se mě ujme a vyvádí mě ven. Nedochází mi, co se stalo, nedochází mi, co se děje. Motá se se mnou celý svět a já se kácím k zemi. Když otevřu oči, stojí nade mnou muž a na něco se mě ptá, nerozumím mu. Pomáhá mě vstát, posadí mě na schod a donese mi sklenici vody. Když se vzpamatuju, všimnu si, jak vynáší Thomase do sanitky, vstanu a jeden z lékařů se na mě otočí se slovy: "Nevíme, zda to zvládne, ale snad ano." Poté odchází k sanitce. Zavolám na něj: "Můžu jet s vámi, jsem lékař." On se na mě podívá a poté odpoví: "Ano, ale sednete si vedle řidiče." Poslechnu ho, jedeme do nemocnice. Tam Thomase předají a odvezou ho na ambulanci…..
Později se od lékaře dozvídám, že Thomas žije, ale jeho mozek byl dlouho bez kyslíku a tak jsou některé části jeho mozku nenávratně poškozeny a že drogy, které bral, způsobily nenávratné poškození mnoha dalších orgánů. Nejspíš zůstane upoután na vozíček. A o něco později se dozvídám, že Thomas je jediný, kdo to přežil……

Za několik dní:
Na Michaela je toho až moc, Karin se neukázala, má co dělat, aby se nezhroutil, dává si vinu. Je mu líto Thomase, který už nikdy nebude normální, už nikdy se nepokecá se starým dobrým Thomasem, je z něho troska. A z Michaela se pomalinku stává také.
Je přesně dvanáct hodin, když ho vyruší zvonění zvonku, které neustává. Proto je nucen vstát z postele a dojít ke dveřím podívat se, kdo ho otravuje, na nikoho nemá náladu. Když otevře dveře, nikoho však nespatří, před dveřmi na zemi leží obálka, na které je napsáno: "Michaelovi." Pozná Karinino písmo. Zvedne ji a jde s ní do kuchyně, kde si sedne ke stolu. Otevře obálku a začte se do řádků dopisu:
Drahý Michaeli, jestli tohle čteš, nejspíš to nekončilo dobře. Měl jsi pravdu, neměli jsme s tím začínat, nejde z toho ven, stydíme se za to. Víme, že jsme za tebou mohli kdykoliv přijít a poprosit o pomoc, avšak jsme nenalezli odvahu. Michaeli, prosím, nedávej si vinu, nemůžeš za to. Nezlob se na nás a mysli jen na to dobré, co jsi s námi zažil. Omlouváme se za tu bolest, co jsme ti způsobili. Sbohem, Karin, Thomas, Petr, Ralf a Gina.
PS: Michaeli, kamaráde, postarej se prosím o holky. Thomas. Je nám moc líto, že to takhle skončilo…..


Michael se až za několik dalších dní dozvěděl, že Karin byla nalezena mrtvá stejný den, jako našel Michael dopis. A Thomas v nemocnici podlehl na infekci.
To Karininy poslední kroky vedly k Michaelovi? Odnesla ten dopis a poté se odhodlala následovat své kolegy? A jak to bylo s Thomasem? Byla to náhoda, či ne? Mohl tomu Michael zabránit? Pomohlo by, kdyby se tehdy zachoval jinak? To už nikdo neví a ani odpovědi na tyto otázky už asi nikdy nikdo nenalezne….












 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)