Věčná tma - 4.část

31. prosince 2013 v 12:12 | Lucinecqua |  Věčná tma
Nechtějí, aby seděl celé dny doma a trápil, proto ho "vytahnou" ven při každé příležitosti, aby nemusel pořád myslet na svůj osud. Berou ho na základnu, podnikají společné akce, když mají volno, podnikají výlety, večírky, zkrátka ho všichni kolegové podporují, jak jen mohou a Jens málokdy bývá sám. Nemá mnoho času na užírání a na trápení, což je dobře. Ale osud je nevyhnutelný a Jensovi se zrak stále horší. Mark mu domluvil u jednoho známého kurzy, kde ho naučí žít bez zraku tak, aby byl jeho život stále plnohodnotný. Tam Jens potkal mnoho lidí, kteří dokáží žít i bez zraku a učí se tam mnoha věcem, které bude jednou potřebovat. Na kurzy se pravidelně těší, potkává tam lidi s podobnými problémy, jako má on a to mu dosti pomáhá se s osudem smířit. Kolegové a zároveň kamarádi ho podporují a zvládá to díky jejich podpoře, když by se na něj vykašlali, kdo ví, kde by teď byl…..



Osud se však po roce naplnil a jen úplně oslepl. Ocitl se v naprosté tmě, v temnotě, jak říkal kdysi v baru. Ale je připraven, proto to celkem zvládá. A když mu něco nejde, kolegové mu pomáhají. Nejhorší to bylo několik prvních měsíců, to se často dělo, že Jens někam narazil, něco rozlil, či shodil, nebo zakopl. Teď už základní věci zvládá sám, měl asistenta, kterého už nyní ani nepotřebuje, rychle se naučil žít i s takovým strašným hendikepem. Ihned první vánoce dostal vodícího psa, zlatého retrívra, velmi podobného Gonzovi, jménem Tim, naprosto vycvičeného, oddaného, přátelského, poslušného a ochotného pánovi kdykoliv pomoci. To Jensovi udělalo velkou radost a s chutí o něj pečuje. Je z nich nerozlučná dvojka, která na sebe nedá dopustit, navzájem si pomáhají a mají se rádi… Jens se díky Timovi obejde bez cizí pomoci, může si sám zajít na procházku a dokonce si i sám nakoupit. Znova se raduje ze života a to bez ohledu na své postižení. Jens v sobě také objevil mimořádný hudební talent, naučil se hrát na několik hudebních nástrojů a ještě s několika nevidomými kamarády dali dohromady hudební skupinu, momentálně společně natáčejí svoje první album, možná jednou budou slavní. A jejich hendikep jim v tom vůbec nepřekáží. Je to jejich sen a oni za ním jdou, nevzdají se ho….


Povídka je u konce a proč jsem jí napsala? Chci ukázat to, že i člověk s hendikepem je plnohodnotný a dokáže vést plnohodnotný život. Ale také si života dokáže vážit, což mnozí zdraví lidé neumí. Dokáží jít za svým snem. Tito lidé jsou i nad očekávání okolí většinou velmi samostatní, a když už nějakou tu pomoc potřebují, měli bychom k nim být ochotní. Co nám to udělá? Pro nás to bude maličkost, zatímco jim to velmi pomůže. Bohužel jsou i tací, kteří se takovým lidem posmívají, ale proč? Ti lidé za to většinou nemohou, a i kdyby, není dobré se jim posmívat. Posměváčci by si měli uvědomit, jak by se na jejich místě cítili oni. Oni si to dobrovolně rozhodně nevybrali, a kdyby měli na výběr, rozhodně by si vybrali jinou možnost….
Těmto lidem také v nejhorších chvílích pomůže podpora okolí - kamarádů, rodiny, asistentů, atd. Nehodnoťte lidi podle toho, jaké mají postižení, či jak vypadají, ale podle vlastností, podle nitra….
Lidem s hendikepem dokáže dosti pomoci i nějaký ten asistenční či vodící pes, ale ne každý si ho může dovolit. Výcvik těchto psů je drahý a ne ke každému se tento pes dostane. Dnes je mnoho organizací, kam se dají posílat peníze právě na výcvik těchto pejsků, kam může přispět každý ….
A co z této povídky také vychází? Člověk by si měl užívat každé minuty na tomhle světě a byt rád za to, co je. A to, že někomu pomoct je krásné, bohužel v dnešní době je normální ubližovat, ale to neznamená, že ubližovat musí každý, nikoliv….

Odnesli jste si něco z této povídky? Piště do komentíků, budu moc ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ada Ada | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 12:23 | Reagovat

Úplně skvělá povídka. Máš pravdu, že lidé s handicapem zato nemůžou, a že lidé, kteří se jim posmívají jsou hlupáci, ale už toto chování, vychází z rodiny. Protože se najdou i dospělí lidé, kteří to dělají a jejich děti to vidí a vůbec jim nenojde, že to co dělají je špatné.....

2 Katy Katy | Web | 31. prosince 2013 v 13:11 | Reagovat

Moc dobře jsi to napsala mám kamarádku co je slepa a taky to skvěle zvladá.Ale hodně lidi si prostě myslí že "Jini lidé" by měli být zavřeni v ustavech a neplest se tu pod nohami.Ale to neni pravda mají právo na život jako mi.

3 Rocko Rocko | 31. prosince 2013 v 13:58 | Reagovat

Já mám handicap. Zrovna z očima. Mám šedý a zelený zákal (dědíčná a mám jí od narození) šedý zákal se dá léčit tím že se vymění čočka. Zelený se nedá léčit. Dá se zpomalit ale ne zastavit. Na 1 (pravé) oko nevidím a na levé z púlky. Ta 1 púlka je zakalená. Zelený zákal zviŕuje tlak v očích a tím tlačí na nervy, čímž se rychle přichází o zrak. Jsou kapky a prašky které to reguluji a tím to spomalí. Mě třeba chodí knížky které jsou načtené. A ač je to udivující pro mnohé dokážu kreslit jak digitálně (na počítači) tak tradičně (tužka).

4 Richterova Richterova | 31. prosince 2013 v 15:42 | Reagovat

Ten kto sa vysmieva niekomu kto ma nejaký handicap je primitívne hovado. Môj sused prišiel o zrak asi Pred 2.5 rokmi pri dosť vážnej autonehode, poisťovňa vinníka ktorý mu nedal prednosť vyplatila dosť vysokú čiastku a za tie peniaze si kúpil špeciálne cvičeného psa a keď idem vonku a ho stretnem tak sa ho stále spýtam či mu niečo netreba z obchodu... A prajem v novom roku veľmi veľa dobrých príbehov a ešte viac navštevníkov nech sa darí...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)