Leden 2014

Nástrahy života - 7.část - povídka na přání

31. ledna 2014 v 20:20 | Lucinecqua |  Nástrahy života
Lékař spolu se zdravotníkem Petra stabilizují, podají mu nějaké další léky a během chvíle už jsou i s Enricem na cestě do nemocnice. V helikoptéře je Petrův stav naštěstí stabilní a tak si Enrico může na moment oddechnout, ale stále nemá ponětí o Biggi, neví, zda jeho láska vůbec žije. Ví, že má možnost použít vysílačku, ale svírající strach mu to nedovolí, je to pro něj těžké, velice těžké…. V nemocnici přistávají až za více než půl hodiny letu, Petr putuje do rukou lékařů, Enrico poděkuje klukům z horské služby a vydává se najít své kolegy, aby se konečně dozvěděl pravdu. Optá se na recepci a milá paní ho odvede přímo za jeho kolegy, kteří čekají v místnosti k tomu určené. Enrico se zastaví ve dveřích a pohlédne si tváře všech svých kolegů, nelze však z nich nic vyčíst.
"Jak je na tom Biggi?"zeptá se jedním dechem a s napětím čeká na odpověď. Mark povstane a chytne ho za rameno, poté promluví:

Nástrahy života - 6.část - povídka na přání

30. ledna 2014 v 20:20 | Lucinecqua |  Nástrahy života
Enrico si po odletu svých kolegů sedne k Petrovi a občasně mu zkouší nahmatat tep či mu kontroluje zranění. Cítí se sám, až moc sám. Petra přikryje izotermickou fólií. Po pěti minutách Petrovi podává léky, které Mark řekl a stále ho hlídá. V tom má pocit, jakoby se Petr hnul. Opět mu zkouší nahmatat tep. Všimne si, že Petr pomalinku otevírá oči. Dívá se Enricovi přímo do očí. "Petře, buď v klidu."říká Enrico, jakmile si všimne, že Petr zkouší hýbat rukou. "Biggi."špitne Petr slabě.
"Biggi je na cestě do nemocnice, helikoptéra horské služby je na cestě, neboj se, každou chvíli tu bude."řekne Enrico a v hloubi duše doufá, že to bude co nejdřív. Petr opět zavírá oči. Enrico zkouší vysílačkou zjistit Biggiin stav, ale ke vší hrůze zjišťuje, že nefunguje. Ani ta na helmě, ani ruční, je tu zcela odříznut od světa. Ani jeho mobil neukazuje jedinou čárku signálu. Enrico si uvědomuje, že je to všechno na něm. Začíná mít strach, že svému kamarádovi v případě potřeby nebude umět pomoci. Ví, že by se měl chovat profesionálně, ale nejde to. Jeho duše je náhle úplně malinkatá, rozklepou se mu ruce. Modlí se, aby se Petrův stav dále nezhoršoval, ale jeho přání není vyslyšeno….

K.A.T

30. ledna 2014 v 18:41 | Lucinecqua |  Seznamka :)
Přezdívka*: K.A.T
Pohlaví*: muz
Jméno: Milan
Příjmení: Szabo
Datum narození:18.3.1996
Místo, kde žiju:
- Kraj: Trnava
- Okres: Dunajska streda
- Město: Sereď
S kým se chci seznámit*: dievca na veku nezalezi
Kontakt:
- email*: kat581@azet.sk
- facebook: milan kat szabo
- skype: okovraha
- další: som fanusik medicopter 117
Něco o mně: tak som pohode clovek a o Medicopteru viem vsechno
- zájmy: letadla auta kresneli
- oblíbené věci: filmy, hudba

Nástrahy života - 5.část - povídka na přání

29. ledna 2014 v 20:20 | Lucinecqua |  Nástrahy života
Enrico začíná s umělou masáží srdce, zatímco Mark připravuje defibrilátor, který mají naštěstí u sebe a nemusí ztrácet čas s jeho sháněním. Příprava defibrilátoru nezabere moc času.
"Pozor…šok."oznámí Mark. "Nic, bez odezvy, znova." "Pozor, všechno pryč…šok."
O Biggiin život bojují dlouhé minuty, boj nevzdávají, což se nakonec vyplatí - křivka EKG se začíná opět klikatit. Mark s Enricem si oddechnou, ale ví, že nemají zdaleka vyhráno. Musí se postarat ještě o Petra, jehož stav také vyžaduje urychlený transport.
"Enrico…"promluví Mark a čeká, až se na něj Enrico otočí, poté pokračuje: "Nemůžeme je transportovat oba najednou." Enrico se na něj podívá, strach o jeho lásku mu nedovolí myslet na to, kam tím jeho kolega míří. Zůstává na Marka mlčky hledět. Mark mu proto řekne, co má na jazyku: "Enrico, směřuju k tomu, že transportujeme Biggi, jejíž stav je vážnější a pro Petra přiletí horská služba." Enrico se chvíli zamyslí a následně řekne: "To tu chceš Petra nechat v takovémhle stavu samotného?"

Nástrahy života - 4.část - povídka na přání

28. ledna 2014 v 20:20 | Lucinecqua |  Nástrahy života
U Biggi a Petra:
Oba dva leží na zemi, z posledních sil ztěžka dýchají, oči mají zavřené, už dávno přestali vnímat svět kolem. Jsou pouze se svými myšlenkami. Biggi začíná upadat do šoku, ale Petr už to nevnímá, nemá sílu vnímat to. Nemá sílu pomoct jí. Sám je téměř bez sil. Špatně se mu dýchá, ztratil hodně krve, už mu nejde vstát, je mu najednou všechno jedno, je apatický, už jen leží a čeká na smrt, stejně jako Biggi. Jenže Biggiin stav je mnohonásobně horší. Jejich oheň, zdroj tepla pomalinku uhasíná, už pozřel všechny nanošené klacíky. Minuta po minutě, vteřina po vteřině, čas jde pomalinku, chvílemi jako by se zastavil. V tom Petrovi v hlavě začne znít známý zvuk, ten tak strašně známý a krásný zvuk přilétající helikoptéry. "Asi se mi to zdá."řekne si Petr v duchu, ale i tak otevře oči, aby se ujistil. Nic nespatří, přesně tak, jak čekal. Co si nalhává, nikdo je nezachrání, už jim nezbývá moc času, tak co čeká. Zázrak? Opět vysíleně zavře oči.
Petra donutí otevřít oči až něčí dotek, známý hlas, který volá: "Petře, prober se!" Sotva otevře oči, spatří nad sebou osobu. Je zmatený, ale i tak po chvilince pozná Marka. Petr na něj pohlédne. "Marku."špitne a opět se odebere do tmy.

Nástrahy života - 3.část - povídka na přání

27. ledna 2014 v 20:20 | Lucinecqua
Biggi si začne stěžovat, že se jí špatně dýchá, Petr zareaguje tím, že jí otočí do stabilizované polohy a následně ji ještě přikryje svojí bundou zdravotníka. Ví, že dřív nebo později by mohlo dojít k rozvoji šoku a z toho má strach. Petr i před bolest nohy nasbírá nějaké kousky klacíků, které posbírá kolem, kousek od nich je les, takže alespoň klacků mají dostatek. Avšak rozdělat oheň mu dá daleko větší práci, nakonec se mu to přeci jen povede a to nejspíš čistou náhodou. Konečně mají alespoň trošku teplo, jelikož voda nebyla jedna z nejteplejších a oba dva mají mokré všechno oblečení, sluníčko sice svítí, ale také to není nic světoborného.
Několik minut po rozdělání ohně si začne Biggi stěžovat na silné bolesti, Petr se k ní opět přesune a zkontroluje jí ránu, celý provizorní převaz je od krve, Petr proto utrhne další kus svého oblečení a všechno provizorně převáže. Pomocí dlouhého kusu látky ze svého trička Biggi provizorní krytí ještě zajistí převázáním kolem hrudníku, čímž zvýší tlak působící na ránu, teoreticky by se tím mělo snížit krvácení. Biggi opět překryje svojí bundou a z posledních sil nasbírá několik klacíků, které vhazuje do ohně. Jenže jeho krvácející rána na noze také nevypadá dvakrát pěkně. Krvácení se ne a ne zastavit a sebemenší krok už mu dělá značný problém a stojí ho mnoho úsilí a přemáhání se. Ví, že jestli se co nejdřív nedostaví nějaká pomoc, umřou tady a to nejspíš na šok. Petra už opouští síly, už se o Biggi starat nedokáže. Lehne si kousek od ohně, kus látky, který má na tlakové bodě, ještě více utáhne, utáhne ho tak, jak to jen jde. Končetinu by měl zvednout, to ví, ale už na to nemá sílu. Biggi leží bez sil na boku ve stabilizované poloze a Petr na zádech, taktéž bez sil potřebných k životu.
Život jim právě začal odpočítávat poslední minuty, možná desítky minut, možná hodiny… Ale je více než jasné, že u obou brzy dojde k rozvoji šoku, který se pro ně s největší pravděpodobností stane osudným a i kdyby ne, tak je zabije vykrvácení a šance, že je najdou včas, jsou až příliš malé….

Nástrahy života - 2.část - povídka na přání

26. ledna 2014 v 20:20 | Lucinecqua |  Nástrahy života
Petrovi se Biggi i přes jeho zranění podaří dostat nad hladinu, kde však zjišťuje, že je Biggi v bezvědomí. Rychle i s Biggiiným bezvládným tělem doplave na břeh, kde ji okamžitě zkouší nahmatávat tep a následně začíná s resuscitací. V tom Biggi zakašle, Petr ji překulí na bok, aby mohla vykašlat vodu, kterou spolykala. Sotva Biggi přestane kašlat, první, co si uvědomí, je hrozná bolest v zádech, bolí jí to i při sebemenším pohybu i při dýchání. Automaticky začne zjišťovat příčinu bolesti pomocí ruky. Petr ji za ruku chytne a zastaví jí: "Ne, Biggi, počkej." Biggi se na něj podívá, v jejích očích jsou slzy. "Moc to bolí, co to je?"

facebook

26. ledna 2014 v 19:19 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
Chceš vědět o každé novince na blogu? O každé povídce, která bude zveřejněna? Chceš si psát o Medicopteru? A sdílet zajímavé odkazy? Chceš vědět, zda jsem online? Neváhej a přidej si mě i na facebooku, můj účet nalezneš pod jménem Lucinecqua MC.
https://www.facebook.com/lucinecqua.mc

Nástrahy života - 1.část - povídka na přání

25. ledna 2014 v 20:20 | Lucinecqua |  Nástrahy života
Je to tu - dlouhou dobu slibovaná povídka na přání pro Domino, se dočkala konce. :)

Zadání: můžu poprosit o povídku o tom jak Biggi postřelí do zad a Petra do nohy díky (Jens, Mark, Petr ,Biggi, Karin, Enrico)

Na základně je poklidné ráno, je tu Biggi, Karin a místo Enrica, který je u lékaře dnes slouží Petr. Náramně se baví, pijí kafe a povídají si zážitky z uplynulého víkendu. Poklidná atmosféra vládne až do té doby, než je ohlášen výjezd. Okamžitě se rozbíhají do vrtulníku a během několika málo sekund už jsou ve vzduchu. Souřadnice je zavedou daleko do hor, kde by snad nikdo nevěřil, že někoho potká. Ani se jim nechce věřit, že jsou souřadnice pravdivé. "Nikoho nevidím."řekne Biggi do intercomu a marně se rozhlíží, jestli přeci jen někoho nespatří. Ani její kolegové nikoho nevidí, tak Karin řekne: "Biggi, zkus přistát, možná budou v na kraji lesíka, nebo někde v tom křoví." "Jak chceš."odpoví Biggi a ladně přistane na zemi. Všichni vystupují a dají se do prohledávání okolí, nesmí nic zanedbat, možná se jen špatně dívají.

Karin je zrovna u lesíka, když v tom na ni ze křoví vyskočí muž se zbraní. Karin se lekne, až nadskočí. Muž ji chytne kolem krku a pistoli jí přiloží k hlavě. Během mžiku se objeví dalších několik chlapů, také vybavených zbraněmi a všechny kolegy obklíčí.
"Tak a ruce nahoru, jinak to vaše kolegyně schytá!"zařve jeden z chlapů a Biggi i Petr poslechnou. Chlapi se k nim přiblíží a pevně je chytí. Jeden z mužů s chlápkem, který drží Karin, dojdou k Medicopteru a donutí Karin nastoupit dozadu. Jeden z chlápků si sedne na místo pilota, druhý je s Karin vzadu. Biggi s Petrem mohou jen nečinně přihlížet, jak jejich miminko vzlétává a i s jejich kolegyní letí někam do neznáma. Dva chlápci, co drží Petra a Biggi, je provazem svážou a nechají je sedět na zemi, jeden z nich je hlídá a druhý někam odchází.
Biggi a Petr, kteří jsou k sobě svázáni aby k sobě seděli zády, se snaží z pevných provazů nějak vymotat a hle, brzy se jim to povede, ale nenechávají na sobě nic znát, čekají na ten správný okamžik. Sotva se k nim chlapík otočí zády, Biggi mu podrazí nohy a společně s Petrem ho zneškodní, poté se dají na útěk. Jenže je zpozoruje druhý chlapík a rázem se objeví ještě další dva chlapi, okamžitě se za Biggi a Petrem rozběhnou. Petr s Biggi běží, jak jen to jde, ale muži po nich začínají střílet. V tom si Petr všimne, že se blíží k pasti - před nimi se objeví několikametrový sráz pod kterým se leskne hladina vody. Uvědomují si, že když skočí, nemusí přežít, neznají to tu, neví, jak je voda hluboká. A co když blbě dopadnou? Ale ví, že když je muži dopadnou, nepřežijí to tak jako tak. Petr s Biggi se zastaví na kraji srázu, podívají se za sebe, muži se blíží. Poté na sebe kývnou a Petr řekne: "Teď nebo nikdy!" Mírně couvnou a s rozběhem skáčou….
V tom Biggi v zádech ucítí prudkou bolest, ale to už tvrdě dopadá do vody. Voda jí doslova pohltí, najednou se nemůže nadechnout, voda je všude kolem, chce plavat, ale nejde to, v zádech cítí hroznou bolest, která jí to nedovolí. Muži doběhnout na kraj srázu a jeden z nich řekne: "Tohle nemohli přežít." Ještě chvíli hledí na prázdnou hladinu a poté spokojeně odchází…..

Povídky na přání

25. ledna 2014 v 13:35 | Lucinecqua |  Zprávy a novinky, co se připravuje a na čem se pracuje
Na email mi přišlo několik žádostí o napsání povídky na přání, ale stala se nepříjemnost a to, že jsem omylem tyto zprávy odstranila, proto vás žádám o to, aby jste vaše přání směřovali do rubriky "povídky na přání". Díky a omlouvám se všem, koho se to týká.


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)