Slunce, hory, kamení - 9.část - závěr - STAČÍ CHTÍT

28. ledna 2015 v 5:00 | Lucinecqua |  Slunce, hory, kamení...
ČÁST 9: (Stačí chtít…) Závěr povídky
Avšak první dny jsou nejhorší, Biggi dostala vozík, s kterým se ale nedostane všude. Domácí prostředí pomalu začne snášet hůř, než nemocniční. Není divu - v nemocnici je to jiné, než doma. V nemocnici každý pomůže, ale ve skutečném životě je tomu jinak. Lidé jsou neohleduplní. A i přes Thomasovu péči to Biggi snáší velice blbě. Ty činnosti, které kdysi provozovala běžně, jí nyní zaberou mnohem více času. Kolegové se k ní snaží chovat co nejlépe to jde a dělají, že se nic nezměnilo, ale Biggi ví, že se změnilo, už nikdy to nebude jako dřív. Už nikdy si nesedne za kokpit, už nikdy se nerozběhne po krásně rozkvetlé louce, už nikdy si nezatančí….
To Biggi velice bolí, velice trpí. Nechce se s tím smířit, nechce to vzdát. Vždyť je člověk, jako všichni kolem, ale mnoho lidí jí bere jako někoho, ne sobě rovného.


Biggi chce dokázat, že tomu tak není, po několika měsících, kdy se doma utápěla v slzách a černých myšlenkách, se rozhodne začít konečně žít. Uvědomí si, že má sice nějaká omezení, ale když bude chtít, překoná všechny překážky života. Thomase úplně zaskočí její náhlá změna. Biggi už totiž nesedí celý den doma, jak to od propuštění z nemocnice dělávala, ale náhle dokáže vařit, zalít kytky, postarat se o dům a to jen pro to, že to chce, kdyby nechtěla, nedokáže to. Lidí už se nestraní, chce jim ukázat, že to dokáže, že je jedna z nich a její postižení jí nebrání v normálních činnostech. Už jde sama klidně do parku, či na nákup. Ráda vyrazí s kamarády. Našla si koníčky, na které přes práci neměla čas. Opět začne docházet na rehabilitace, kterých se také nedávno vzdala. Opět začne chodit k doktoru. Uvědomí si, že život má nevyčíslitelnou hodnotu a tak ho nechce jen tak promarnit.
V hloubi duše stále doufá, že jednou za tu dřinu bude obměněna a opět se postaví na nohy a i když ne, nebude jednou litovat toho, jak svůj život strávila, bude moct říct: "Náležitě jsem si ho užila" a to je hlavní, důležité není přežívat, ale žít na plno a to nejvíc, jak to jde….



Slova autorky:
Povídka je sice u konce, její konec vám může přijít zvláštní, ale je to záměr, poslední slova celé povídky jsou pravdivá. Ať se stane cokoliv, život jde dál a máme dvě možnosti, buď se utápět ve vlastních myšlenkách a něco si vyčítat, či přijmout skutečnost a žít dál, nikoliv jen přežívat. Je jen na vás, kterou cestu si zvolíte, ale té první můžete jednou litovat…
Druhá věc, o které se chci zmínit je, že lidé na vozíku jsou stejně hodnotní, jako my všichni, nejsou nic míň. A stejně jako ostatní mají své sny, kterých chtějí dosáhnout. Nebraňme jim v tom, jednejme s nimi, jako kdyby byli zdraví, naslouchejme jim. Nevybrali si to sami, mnozí za své "postižení" ani nemohou, ale i tak se najde mnoho blbců, kteří se těmto lidem posmívají, či jim záběrně škodí. PROČ? Nechápu, neřeknu vám proč, ale je to tak. Někteří lidé jsou dost neohleduplní, bohužel… Proto vás žádám, nepodceňujte vozíčkáře, či jiné lidi se zdravotním omezením, mnohdy jsou lepší, než člověk bez omezení….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Richterova Richterova | 28. ledna 2015 v 8:58 | Reagovat

Skvely pribeh vydaril sa ti blahozelam dufam ze novy pribeh bude skoro

2 Jana Jana | E-mail | 28. ledna 2015 v 17:24 | Reagovat

Moc hezký příběh a krásná slova na závěr. Úplne s Tebou souhlasím. ..... Třeba se někdy dočkáme pokračování tohoto příběhu :-)

3 Míša Míša | 28. ledna 2015 v 18:24 | Reagovat

Super :-) Jsem zvědavá na další příběh ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Prosím povídky nešiřte po internetu . Povídky prosím nikde neveřujnete
Příběhy neztačí číst , ale taky prosím o vaše komentíky ©





Děkuji za vaše návštěvu mocinky si toho vážím ;)